Autorka: Sára Michalčáková
III. kategorie (16 – 19 let)
Náhody neexistují
Téma Náhody neexistují mne velice zaujalo. Okamžitě jsem se začala o náhody zajímat. Vyptávala jsem se na názory veškerých věkových skupin, prozkoumala mnohé odborné teorie a přečetla spoustu příběhů, které nás udivují nečekanou, až náhodnou shodou událostí. Je zvykem říkat „To byla jen náhoda.“ a ani si neuvědomujeme, co se za tím skrývá nebo co to vlastně znamená. Co je to vlastně náhoda? Nebo je snad možné, aby nám vše bylo předurčeno osudem?
Podle definice je náhoda nepředvídatelná událost neboli jev, jehož výskyt neumíme vysvětlit. Co to ale znamená? Představuji si to jako náhodnou souhru událostí, jejž jsme neočekávali. Jako příklad mohu uvést příběh z roku 1932, kdy Joseph Figlock procházel pod vysokými domy v ulicích Detroitu. Náhle mu ale něco spadlo na hlavu a srazilo ho na chodník. Prudký náraz zapříčinil ztrátu vědomí, po probuzení muž ale nevěřil svým očím. Na dlažbě vedle něj ležel půlroční kojenec. Muž se po tomto překvapení dozvěděl, že matka, mající byt ve čtvrtém patře, zapomněla zavřít okno a zvídavé dítě v nestřežené chvíli spadlo dolů. Ani jednomu se nic vážného nestalo. Shoda událostí, řeknete si. Ale už byste neočekávali, že o rok později se to Figlockovi stalo totéž, když mu na tom místě spadlo to samé dítě na hlavu a opět se nikomu nic vážného nestalo. Může to být osud, jelikož se dalo dohromady více nepravděpodobných událostí. Při tomto uvažování ale můžeme být označeni za pověrčivé, až paranoidní.
Carl Gustav Jung na téma smyslupiných koincidencí založil svou teorii synchronicity. Ta pojednává o spojitosti mezi dvěma odlišnými situacemi, které jsou však vzájemně smyslně propojeny magickým pojítkem. Na začátku sedmnáctého století matematikové Blaise Pascale a Pierre Fermat přemýšleli, jak rozdělit bank mezi hráče, jestliže série hazardních her musela být předčasně přerušena. Z toho se začala vyvíjet teorie pravděpodobnosti, jež je zároveň matematickou disciplínou. Jedná se o náhodné pokusy a jejich hodnota není předem jistá. To platí například u hodu kostkou. Pokud by se kostkou hodilo s danými podmínkami, výsledek by se dal předem zjistit. Je to ale téměř nemožné bez pomoci přesného mechanického stroje. Když hodíme kostkou, vzniká nám určitá pravděpodobnost, stejně jako když si zkusíme tipnout počasí zítřejšího dopoledne. Takové jevy jsou nazývány náhodnými, protože hypotéza nemusí být vyplněna.
I když je mnohdy pěkné povznést se hlavou do oblak a začít přemýšlet nad nadpřirozenými silami, jenž ovládají situace i naše životy, pořád jsou mezi námi tací, kteří stojí nohama pěvně na zemi. Těm naopak do kapsy nahrává filozofie sedmnáctého a osmnáctého století, determinismus. Myšlenka tohoto směru spočívá v tom, že každá situace nebo rozhodnutí je důsledkem předchozích událostí a nemohlo se stát jinak. Mezi deterministy patří například Martin Luther, zakladatel protestantismu. Determinismus má několik rozdělení, jedny z nejrozšířenějších jsou právě normologický determinismus, kde minulost s přítomnosti vytváří budoucnost, nebo predterminismus, podle nějž nejsme schopni ovlivnit svůj osud. Pojďme se do myšlenky osudu ponořit více. Kdybyste měli před sebou knihu popisující celý váš život, představte si, že byste ji otevřeli a přečetli až do konce. Až byste knihu dočetli, věděli byste každou maličkost, která se vám přihodí. Pravděpodobně ale potom budete mnohem více, nebo naopak méně usilovat o nadcházející situace. Vytratila by se ta vášeň a cit, se kterými obvykle jednáme. Tahle situace by ale mohla rozhodit celý svět. Změnil by se nejen váš osud, ale i všech ostatních. Kdybyste knihu hodili do hlubin pekelných a čekali, co vám život přinese, určitě vás překvapí. Nemůžeme ale nechat ruku osudu jednat za nás a čekat, že nám sama něco přinese.
Když se lidé potýkali s takovými myšlenkami, na začátku 20. století determinismu zasadila ránu kvantová teorie, podle níž je chování kvantových částic zcela nepředvídatelné a neuspořádané. Stephen Hawking a další uznávaní vědci ale zastávají teorii adekvátního determinismu, který tvrdí, že mikroskopický svět je zanedbatelný, hodnoty se zprůměrují a vše je tedy stále předurčeno. Tato myšlenka zní i vcelku moderně. Když ale zastávají lidé determinismus, at‘ už jakéhokoliv druhu, může nás napadnout otázka týkající se svobodné vůle. Je-li vše předurčeno, at‘ už osudem nebo předchozími událostmi, je možné se vůbec svobodně rozhodnout? Jak velkou roli hrají naše nápady a city, pokud jsou vůbec naše? I tady se názory lidí rozcházejí a tvoří čtyři skupiny. Kompatibilisté nevylučují, že je možné sloučit svobodnou vůli s determinismem. Naše myšlenky jsou tedy ovlivněny předchozími událostmi. Podle libertariánů je klíčem svobodná vůle. Svoboda je ale jen v nás, končí u svobody ostatních. Ve světě vedle sebe může existovat každý, se svým vlastním názorem, ale nesmí ovlivňovat druhé. Příkladem takové skupiny mohou být Studenti za svobodu, organizace pořádající přednášky týkající se svobody na českých univerzitách.
Inkompatibilisté tvrdí, že svobodná vůle je s determinismem neslučitelná. Mezi ně patří Thomas Reid, filozof a představitel skotského osvícenství, které vedlo k velkému rozvoji intelektuálních aktivit.
Pak jsou tu ale i tvrdí deterministé, podle kterých se je jen blud to, že máme možnost se rozhodovat, není to skutečné a je to řízeno vyšší mocí. Již Charles Darwin, zakladatel evoluční teorie, tvrdil, že svobodná vůle je pouze jakýsi mýtus.
Jestliže je tomu ale doopravdy tak, můžeme být vůbec plně zodpovědní za své činy? Byly uskutečněny pokusy, kdy lidé byli přesvědčeni, že svobodná vůle neexistuje. Negativně to ovlivnilo jejich činy, nebáli se vykonat kriminální přestupek a trest je v ani nejmenším netrápil. S pocitem, že svobodná vůle neexistuje, se zodpovědnost téměř vytrácí.
Je všechno, co nás obklopuje, jen náhodné, nebo nevyhnutelné? Podle mého názoru mají všechny přechozí události vliv na přítomnost. Domnívám se, že vše se děje z nějakého důvodu. Když se podívám s odstupem času na nějakou špatnou událost, jež se mi nebo někomu jinému stala, dá se na ní najít spoustu dobrých věcí, které mohou ovlivnit i celý život, byt‘ to byl jen detail. Věřím, že mohu jednat podle své vlastní motivace, která je ale ovlivněna okolnostmi. Zastávám tedy kompatibilismus. Z mé víry vyplývá, že si sami tvoříme vlastní osud, právě tady a ted‘, bez pomoci vůle boží. Situace, které se nám dnes a denně dějí, mohou být nečekané. Může se stát, že je to až nepravděpodobné, že by se tolik věcí sešlo dohromady a vytvořili něco tak nečekaného, například příběh Josepha Figlocka uvedený na začátku. Myslím si ale, že je to jen souhra okolností, která má nějaký smysl v budoucích událostech. Jejich cíl pravděpodobně odhalíme až s odstupem času, kdy se můžeme podívat, co daná událost způsobila. Je dost možné, že nám přinesla špatné zážitky, které ale vedly k něčemu dobrému. Stojím si tedy za tím, že osud je v našich rukou, co pávě děláme pro naši budoucnost, jistě se nám vrátí.
„Osudem často nazýváme souhrn chyb, kterých jsme se v životě dopustili.“ -Oliver Herfort