Autorka: Lenka Bubeníčková
II. kategorie
NÁVRAT
Světla. Randál. Ledová voda. Auto, svištící kolem mě, najelo plnou rychlostí do kaluže. Ochrstla mě voda. Dusím vztek. Ono si ale jede dál za svým cílem. Kam asi? Snad do džungle města? Nebo domů, do teplého, vyhřátého obýváku? Ach, tam bych taky tak rád jel. Mizí pomalu v dáli. Ať už jel kamkoliv, zakopávající trosku jdoucí po okraji silnice nevnímá. Copak jsem odpad? No, možná že jsem.
Tak rád bych se teď usadil do pohodlného křesla, nechal si od mámy přinést kakao a sušenky a zírající na plameny v krbu bych si užíval rodinné pohody. Takhle to bylo po dlouhou dobu a já to miloval. Bezstarostný život nevinného dítka. Ale o to jsem přišel. O všechno. Mojí vinou. Ano, mojí, jen mojí.
Pohlédnu na nebesa. Každou minutou je větší tma. Slunce se už chystá ke spaní a pokrývá nebe temnou pokrývkou. Nebe se mění z uklidňující modře na divokou černou, posetou hvězdami. Jindy mi to přišlo nádherné. Dívával jsem se na hvězdy z okna svého pokoje a fantazíroval nad tím, jaké životy v tom velkém vesmíru asi ještě existují. Ale teď ta tma přináší chlad, strach a nebezpečí.
„Bože, jak jsi to mohl dopustit?“ Se slzami v očích volám do prázdna: „Proč jsi mě jen nechal?“ Je ticho. Odpověď nedostávám. Ani nedostanu. „Ach, copak se jen mohu navrátit zpátky domů?“
Doma bych teď poskakoval, radoval se, veselil. Maminka by umývala nádobí. Viděl bych ji. Podívala by se na mě svýma očima, těma modrýma očima. Ach ty její oči. Člověk se ztrácel v jejich modři. Uměly být uklidňující, když jsem plakal, uměly být rozzlobené, když jsem něco provedl. Byly tak něžné a krásné jako ona sama. Maminka. To byla tak sladké, když jsem byl dítě.
Z nebe se spustil déšť. Stéká mi po tváři, přes bundu až dolů. Dostane se všude. Způsobuje zimu a chlad. Zkouším ho umlouvat sladkými řečmi i nadávkami, ale marně. Neustává, ba naopak sílí.
Kdybych dřív neudělal strašnou tu chybu… Kdybych jen ji neudělal.
Tehdy v 16 jsem ale propadl drogám, alkoholu a životu trosky, toulající se po nočních ulicích, chovající se velmi nevhodně a mající touhu jen shánět další a další „povzbuzováčky“. Přišlo mi to tehdy jako plnohodnotný život. Domů jsem se nevracel celé dny. Chodil jsem za školu, abych si zaopatřil další drogy, a po nocích jsem se toulal s kamarády a přespával bůhvíkde. Nevadilo mi to. Byl jsem spokojený. Vedl bezstarostný život. Jediné co mi vadilo, byla má matka. Pokud jsem se po pár dnech vrátil domů, plakala. Po nocích plakala. Myslela, že ji neslyším. Myslela. Nejedla, nepila, nespala. Nemohl jsem se dívat na ty její uplakané modré oči. Utekl jsem z domu.
Dlouhou dobu jsem žil jako největší odpad společnosti. Nezajímalo mě nic. Nic. Vůbec nic
Jednou mě však navštívil můj bývalý nejlepší kamarád. Tomáš. Ach, tehdy mi vynadal. Myslím si, že mě i praštil. Padala sprostá slova, jedno za druhým se sypala z Tomášovy pusy. Nechápal jsem ho. Vždyť tohle je plnohodnotný život. Neměl jsem pravdu. Avšak byl jsem závislý tolik, že už jsem nedokázal být jeden den bez drog. Snažil jsem se. Ale po nějaké době se to nedalo vydržet. Hlasy v hlavě křičely, naléhaly, že potřebuji další dávku. Rval jsem si vlasy, řval, svíjel se. Ale nic nepomáhalo.
A tak jsem se rozhodl, že se vrátím domů. K matce. Mamince mojí. Přijme mě snad? Nebo ne? Zapomněla na mě? Nebo na mě myslí? Otázky mi probíhají hlavou. Klopýtám dál po okraji silnice.
Jsem tu. Vidím náš malý domek na okraji vesnice. Ten plot, na kterém sedávaly vrány a já je plašil, dveře, které nám poškrábal náš pes… všechno.
Stojím před domem. Svírá se mi žaludek. Mám se vrátit? Ne, už je pozdě. Sáhnu na kliku, je odemčeno. Z kuchyně se line vůně. Najednou se objeví má matka. Bože, její oči. Její oči jsou ještě modřejší, než si pamatuju. Padnu na kolena.
„Jakube!“ Ach, ona umí mé jméno vyslovit nejlépe ze všech. „Maminko“. Začala plakat. Tiskla se ke mně. Brečíme oba. Slzy nejdou zastavit. Valí se mi z očí, stékají po tvářích. „Jsem doma!“
