Autor: Jan Nejezchleba
III. kategorie (16 – 19 let)
Být, či nebýt, to je otázka, kterou se Ignác opravdu nezabýval. Jako potulný šarlatán a údajný blázen měl na mysli jiné věci než smysl svého bytí či nebytí. Právě teď mu za patami funí a sípá banda měšťanů, která se cítí podvedena a znemožněna. Otázka, kterou si právě teď Ignác kladl, zněla spíše nějak takto: Být zbit, či nebýt zbit? Klady a zápory obou možností byly zjevné, proto popohnal svého mezka a i se svým pojízdným krámkem pádil, co nejdál to šlo. Když se zdálo, že měšťané konečně vzdali své marné a únavné pronásledování a odpočívali někde v příkopu u cesty, zastavil svého mezka. Sesedl z kozlíku a začal sčítat škody. Potrhaná plachta, chybějící noha stolu, nůž zabodnutý do strany vozu, křišťálová koule se stopami po zubech! Panečku, ti se činili! Skutečně vděčné obecenstvo, za které jsem já také vskutku vděčný. Poté co se zorientoval ve všech možných i nemožných škodách napáchaných lehce pobouřeným publikem vstoupil do svého obytného krámku. Zamířil si to přímo k figuríně stojící vzadu vedle stolku s křišťálovou koulí, který kvůli nedostatku nohou ztratil balanc. Na cestě omylem kolenem nakopl křišťálovou kouli, a kdyby byl nepoužil to zázračné lepidlo, kterým ji ke stolu přilepil, možná by teď bolestivě neposkakoval směrem ke dříve zmíněné figuríně. Když konečně položil ruce na figurínu, která měla více než jedno využití, začal ji zezadu ohmatávat. „Mám tě!“ zajásal a stiskl skrytý knoflík. Z přední části figuríny náhle vyjela dřevěná přihrádka naplněná penězi. Velmi štědré obecenstvo. Nerad jim pokaždé kazím jejich údiv, ale já ty naivky prostě musím naučit, že žádné náhody neexistují. Když to neudělám já, udělá to život a ten je velmi krutý učitel. Lidé potřebovali ponaučit, jak už to tak bývá, a Ignác si toho byl plně vědom. On sám se v dětství setkal s mnoha šarlatány, kteří předvedli své kousky, sklidili potlesk zmateného publika a poté zmizeli z města bez toho, aby prozradili trik za svými kouzly. Ignác to nenáviděl. Dokonce to považoval za jednu z největších křivd svého dětství, a proto se rozhodl, že se zhostí úkolu osvěty nic netušící populace. Sám se tedy stal šarlatánem, přesněji řečeno stal se upřímným šarlatánem. Kombinace těchto slov byla pro mnohé původcem zmatených výrazů a nevěřících posměšků, proto si tento titul, který si sám vymyslel, nechával pro sebe. Lidé jsou totiž vskutku komplikovaná stvoření. Když je oslníte svými triky a náhodnými předpověďmi, tleskají vám. Ale když ukážete jednoduchost triků a původce oné náhody, začnou vás nazývat podvodníkem a dožadují se návratu svých peněz. Neuvědomují si, že jejich peníze zastupují funkci školného, které je nutné zaplatit za jim udělenou lekci. Bohužel se Ignác zatím nesetkal s publikem, které by pochopilo nebo ocenilo jeho lekci. Zatím se mu dostalo jen rozhořčení, které pramenilo z pocitů hlouposti a ponížení, jež méně vnímavé publikum okusilo. Ignáce to ale neodradilo. Věřil, že v dalším městě, poté co opět opraví svůj krámek, konečně nalezne uznání. Ukryl tedy přepočítané peníze zpět do přihrádky a namířil si to zpět k otěžím, přičemž se prosmýkl kolem zrádně povaleného stolku. A když bez úhony dorazil k přední části vozu, vyškrábal se na kozlík a popohnal svého věrného společníka. Mezek na prvních pár trhnutí opratěmi a kopanců do slabin nereagoval, ale nakonec se nad svým trýznitelem smiloval a dal se i s celým krámkem do pohybu.
Města, která Ignác zatím navštívil, byla od sebe vzdálena dostatečně na to, aby se zvěsti o jeho unikátním šarlatánství neroznesly příliš rychle. Není totiž nic horšího než publikum, které ví, co se má stát. Jelikož cesta byla díky tomu o poznání delší, zpříjemňoval si ji vymýšlením různých popěvků a říkadel. Například v tuto chvíli si notuje svou oblíbenou s názvem Strom u cesty, na kterou volně naváže svým dalším dílem jménem Strom blokující cestu. Ale ani Ignácův bezpochybně vybraný cit pro hudební umění nezměnil skutečnost, že mu posledních pár měsíců dělal společnost pouze jeden nevděčný mezek. Původcem všeho bylo jeho odhodlání. Nechtěl se totiž ani na chvíli odvrátit od svého cíle, který si na začátku své cesty stanovil. Cíl to byl vskutku prostý. Vrátit se domů jako světoznámý šarlatán ověnčený čestným titulem, uděleným samotnou Ligou šarlatánů. Říká se, že se tato prestižní organizace má vyskytovat ve většině měst v zemi. Ignác zatím na žádného z jejích členů sice nenarazil, ale to považoval za logické, jelikož jeho pobyt ve městě nikdy netrval déle než dva dny. Proto se rozhodl, že se v dalším z nich zdrží o něco déle a připraví se na svůj zatím nejsmělejší kousek.
Po několika dnech cesty a jedné zastávce v opravně se před ním objevila brána dalšího města. Vjel na otevřené prostranství, které se zdálo být náměstím, a zaparkoval svůj krámek i mezka mezi dvěma domky nalevo od vstupu do města. Žena, která seděla na verandě jednoho z domků, se zamračila, ale pak jen dál pokračovala ve vyšívání něčeho, co připomínalo ponožku. Ignác sesedl, uvázal mezka a následně se vydal pro zásoby na trh, který se konal na druhé straně náměstí. Ale asi v půlce cesty mu jeho záměr překazila postava v hnědém plášti s kapucí, která se před ním zastavila. „Pan Ignác?“ promluvila hrubým mužským hlasem postava, která Ignáce o půl těla převyšovala.
„Ano, to odpovídá a kdo ráčíte být vy?“ zeptal se na oplátku Ignác a lámal si hlavu, jak je možné, že ho někdo v tomhle městě vůbec zná.
„Vím o vašich vystoupeních i o tom, jak probíhají, pane Ignáci,“ odvětil muž. Ignácova tvář se při tomto sdělení rozzářila. Konečně se našel někdo, kdo rozpoznal skutečné kouzlo za všemi těmi triky a přišel mu složit poklonu.
„To velmi rád slyším, doufám, že se chystáte navštívit i mé zdejší vystoupení. Můžu vás ujistit, že bude stát za to,“ promluvil radostným hlasem Ignác.
„O to právě jde, pane Ignáci. Byl jsem pověřen Ligou šarlatánů, abych dohlédl právě na vaše představení,“ oznámil muž a začal cosi hledat ve svém plášti. Ignác na něj nevěřícně zíral od té chvíle, co padla zmínka o tom bájném spolku. Oni už o něm vědí? Je to náhoda? Nemožné! On přece na náhody nevěří! Tohle je zaručeně výsledkem jeho umu a inteligence! „Á, tady to je,“ vytrhl svým hlasem Ignáce ze snění zahalený muž. Z útrob svého pláště cizinec následně vyndal zmuchlaný papír s pečetí a začal číst: „Liga šarlatánů tímto důrazně varuje samozvaného šarlatána Ignáce, že jakákoliv další činnost špinící čest a pověst naší profese bude přísně potrestána. Jako protiopatření vůči jakýmkoliv dalším zločinným skutkům vás bude v tomto městě doprovázet vybraný zástupce naší organizace.“ Muž poté vložil papír zpět do pláště a letmým pohledem se ujistil, že je zastrčený na správném místě. Po úspěšném překontrolování opět promluvil: „Říkají mi Kví–“ Cizinec se ale zarazil, když obrátil svůj zrak zpět na místo, kde Ignáce před chvílí pohledem opustil. Ignác se už na tomto místě totiž nenacházel. Vlastně se už nenacházel na žádném místě v cizincově zorném poli. Když se po tomto zjištění muž otočil, spatřil řečeného šarlatána, jak se svižným tempem přibližuje k mase lidí na blízkém tržišti. Než se za ním vůbec stačil rozběhnout, spolkl Ignáce dav lidí stojící u stánků s masem. Cizinec jen nepřítomně pokrčil rameny a vydal se směrem k městské bráně. Mezitím se ukřivděný Ignác prodíral lidmi, kteří všude okolo radostně utráceli své peníze. Cítil se zrazený a osamělý. Doufal, že alespoň Liga ho pochopí a ocení revolučnost jeho metod. Místo toho na něj ale poslali hrdlořeza, který z něj má vymlátit duši, pokud bude chtít vystoupení provést po svém. Sice neslyšel celé jméno toho obra, ale určitě se podobalo něčemu jako Kvílící Běs. Zkrátka se svět obrátil proti němu. Ale on se nenechá zastrašit. Zítřejší představení dokončí, i kdyby mělo být jeho posledním. Svůj rodný dům už stejně nejspíše nikdy nespatří, jelikož ho kvůli koupi pojízdného krámku a mezka prodal svému závistivému bratranci. Jediné, co mu tedy zbylo, bylo jeho šarlatánství, a tím také všechno završí. Bylo rozhodnuto. S odhodlaným pohledem v očích se tedy dál prodíral davem a v hlavě si přeříkával seznam všech věcí, které jsou třeba k jeho poslednímu vystoupení.
„Ano, to odpovídá a kdo ráčíte být vy?“ zeptal se na oplátku Ignác a lámal si hlavu, jak je možné, že ho někdo v tomhle městě vůbec zná.
„Vím o vašich vystoupeních i o tom, jak probíhají, pane Ignáci,“ odvětil muž. Ignácova tvář se při tomto sdělení rozzářila. Konečně se našel někdo, kdo rozpoznal skutečné kouzlo za všemi těmi triky a přišel mu složit poklonu.
„To velmi rád slyším, doufám, že se chystáte navštívit i mé zdejší vystoupení. Můžu vás ujistit, že bude stát za to,“ promluvil radostným hlasem Ignác.
„O to právě jde, pane Ignáci. Byl jsem pověřen Ligou šarlatánů, abych dohlédl právě na vaše představení,“ oznámil muž a začal cosi hledat ve svém plášti. Ignác na něj nevěřícně zíral od té chvíle, co padla zmínka o tom bájném spolku. Oni už o něm vědí? Je to náhoda? Nemožné! On přece na náhody nevěří! Tohle je zaručeně výsledkem jeho umu a inteligence! „Á, tady to je,“ vytrhl svým hlasem Ignáce ze snění zahalený muž. Z útrob svého pláště cizinec následně vyndal zmuchlaný papír s pečetí a začal číst: „Liga šarlatánů tímto důrazně varuje samozvaného šarlatána Ignáce, že jakákoliv další činnost špinící čest a pověst naší profese bude přísně potrestána. Jako protiopatření vůči jakýmkoliv dalším zločinným skutkům vás bude v tomto městě doprovázet vybraný zástupce naší organizace.“ Muž poté vložil papír zpět do pláště a letmým pohledem se ujistil, že je zastrčený na správném místě. Po úspěšném překontrolování opět promluvil: „Říkají mi Kví–“ Cizinec se ale zarazil, když obrátil svůj zrak zpět na místo, kde Ignáce před chvílí pohledem opustil. Ignác se už na tomto místě totiž nenacházel. Vlastně se už nenacházel na žádném místě v cizincově zorném poli. Když se po tomto zjištění muž otočil, spatřil řečeného šarlatána, jak se svižným tempem přibližuje k mase lidí na blízkém tržišti. Než se za ním vůbec stačil rozběhnout, spolkl Ignáce dav lidí stojící u stánků s masem. Cizinec jen nepřítomně pokrčil rameny a vydal se směrem k městské bráně. Mezitím se ukřivděný Ignác prodíral lidmi, kteří všude okolo radostně utráceli své peníze. Cítil se zrazený a osamělý. Doufal, že alespoň Liga ho pochopí a ocení revolučnost jeho metod. Místo toho na něj ale poslali hrdlořeza, který z něj má vymlátit duši, pokud bude chtít vystoupení provést po svém. Sice neslyšel celé jméno toho obra, ale určitě se podobalo něčemu jako Kvílící Běs. Zkrátka se svět obrátil proti němu. Ale on se nenechá zastrašit. Zítřejší představení dokončí, i kdyby mělo být jeho posledním. Svůj rodný dům už stejně nejspíše nikdy nespatří, jelikož ho kvůli koupi pojízdného krámku a mezka prodal svému závistivému bratranci. Jediné, co mu tedy zbylo, bylo jeho šarlatánství, a tím také všechno završí. Bylo rozhodnuto. S odhodlaným pohledem v očích se tedy dál prodíral davem a v hlavě si přeříkával seznam všech věcí, které jsou třeba k jeho poslednímu vystoupení.
Město zahalila tma a Ignác se i s nákupem vracel ke svému pojízdnému domovu. Najednou ale uslyšel hlasitý hřmot, podobný pádu dvoupatrové budovy. Proto zpozorněl a opatrnými krůčky se připlížil dostatečně blízko na to, aby byl ve tmě schopen lépe rozeznat obrysy věcí před sebou. V momentě, kdy odhalil zdroj zvuku domnělé demolice, zůstal stát jako přimražený. Pod střešní plachtou jeho vozu dunivě chrápal ten proklatý obr. Ignác při pohledu na tu živoucí přírodní katastrofu zpanikařil a upustil část nákupu, což obra málem probudilo. Hned se však vzpamatoval a uvědomil si, v jak výhodné pozici se ocitl. Jelikož se Ignácovy morální zásady společně s jeho rozumem shodly na tom, že zbavit se obra násilnou cestou není možné, začal potichu nerušeně pracovat na přípravě svého zítřejšího závěrečného vystoupení.
Dalšího rána, právě když Ignác odpočíval ve svém starém křesle, se s rachotem probudil obr. Jeho probuzení navíc doprovázelo menší zemětřesení, které způsobil svým dopadem na zem, když seskočil ze střechy krámku. Ignác jen pohledem zkontroloval onu střechu, která se prohnula do tvaru písmene V.
„Dobré ráno, pane Ignáci,“ pozdravil obr.
„Snad nebude takhle dobrý i zbytek dnešního dne,“ opáčil Ignác.
„Včera jste se mi ztratil dřív, než jsem se vám stačil představit,“ řekl ublíženým tónem obr.
„Nejsem na vaše jméno zvědavý,“ odvětil Ignác a ignoroval při tom smutný výraz na mužově tváři.
„Říkali, že se mám představit, že prý je to tak správně,“ vysvětloval obr.
„Kdo vám to říkal?“ divil se Ignác.
„Mí učitelé. Všichni ostatní členové Ligy mají moc práce, a tak poslali mě,“ odpověděl obr a hledal si místo, kde by se mohl posadit.
„Takže vy jste tedy učeň? Dobrá. Rád poznám jméno svého budoucího kolegy,“ oznámil Ignác, ze kterého z části opadl strach z muže, který si vedle něj právě sedal na zem.
„Říkají mi Kvítko,“ představil se učeň.
„Kvítko? Zajímavé jméno. No – jak už víte, mé jméno je Ignác, upřímný šarlatán. Těší mě.“ Ignáce nejprve učňovo jméno zaskočilo, ale když se mu podíval do tváře, uznal, že se na něj celkem hodí. Jemné rysy jeho obličeje nenasvědčovaly, že by byl agresivní povahy. Ignáce toto zjištění velmi uklidnilo a zároveň velmi zmátlo. Čeho docílí Liga tím, že na něj pošle mírumilovného učně? To opravdu trpí tak velkým nedostatkem hrdlořezů a násilníků? Ignác si nad tím ještě chvíli lámal hlavu, než se vedle něj ozval Kvítkův hlas: „Vy si opravdu říkáte upřímný šarlatán?“
Ignác si uvědomil, že mu titul při představení omylem vyklouzl. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než říct pravdu: „Ano, řekl bych, že je to celkem přesné označení mé profese.“ Kvítko se usmál a pokýval hlavou. Ignáce tato reakce překvapila. Úsměv na Kvítkově tváři nebyl vůbec posměšný, byl upřímný. Tenhle obr byl první, kdo ho bral vážně.
„Kvítko, jaké pokyny si přesně dostal od Ligy ohledně mého představení?“
„Mám vás zastavit v případě, pokud porušíte základní pravidla vaší profese.“
„A znáš základní pravidla mé profese, Kvítko?“
„Samozřejmě. Za prvé: nikdy neprozraď trik za svými kouzly. Za dru…“
„Chyba!“ vykřikl Ignác a začal s objasněním: „Má profese je upřímné šarlatánství. Před chvílí si to i sám uznal, ne?“
„Ano, uznal,“ potvrdil Kvítko. Ignác se usmál a pokračoval ve vysvětlování: „Jedním ze základních pravidel mé profese je vždy prozradit trik na konci představení. Pamatuj si to, Kvítko.“ Učeň chvíli přemýšlel, pak se usmál a kývl hlavou. „Dobrá. Pokud jsou nejasnosti již vyjasněny, je čas připravit se na mé dnešní vystoupení!“
„Dobré ráno, pane Ignáci,“ pozdravil obr.
„Snad nebude takhle dobrý i zbytek dnešního dne,“ opáčil Ignác.
„Včera jste se mi ztratil dřív, než jsem se vám stačil představit,“ řekl ublíženým tónem obr.
„Nejsem na vaše jméno zvědavý,“ odvětil Ignác a ignoroval při tom smutný výraz na mužově tváři.
„Říkali, že se mám představit, že prý je to tak správně,“ vysvětloval obr.
„Kdo vám to říkal?“ divil se Ignác.
„Mí učitelé. Všichni ostatní členové Ligy mají moc práce, a tak poslali mě,“ odpověděl obr a hledal si místo, kde by se mohl posadit.
„Takže vy jste tedy učeň? Dobrá. Rád poznám jméno svého budoucího kolegy,“ oznámil Ignác, ze kterého z části opadl strach z muže, který si vedle něj právě sedal na zem.
„Říkají mi Kvítko,“ představil se učeň.
„Kvítko? Zajímavé jméno. No – jak už víte, mé jméno je Ignác, upřímný šarlatán. Těší mě.“ Ignáce nejprve učňovo jméno zaskočilo, ale když se mu podíval do tváře, uznal, že se na něj celkem hodí. Jemné rysy jeho obličeje nenasvědčovaly, že by byl agresivní povahy. Ignáce toto zjištění velmi uklidnilo a zároveň velmi zmátlo. Čeho docílí Liga tím, že na něj pošle mírumilovného učně? To opravdu trpí tak velkým nedostatkem hrdlořezů a násilníků? Ignác si nad tím ještě chvíli lámal hlavu, než se vedle něj ozval Kvítkův hlas: „Vy si opravdu říkáte upřímný šarlatán?“
Ignác si uvědomil, že mu titul při představení omylem vyklouzl. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než říct pravdu: „Ano, řekl bych, že je to celkem přesné označení mé profese.“ Kvítko se usmál a pokýval hlavou. Ignáce tato reakce překvapila. Úsměv na Kvítkově tváři nebyl vůbec posměšný, byl upřímný. Tenhle obr byl první, kdo ho bral vážně.
„Kvítko, jaké pokyny si přesně dostal od Ligy ohledně mého představení?“
„Mám vás zastavit v případě, pokud porušíte základní pravidla vaší profese.“
„A znáš základní pravidla mé profese, Kvítko?“
„Samozřejmě. Za prvé: nikdy neprozraď trik za svými kouzly. Za dru…“
„Chyba!“ vykřikl Ignác a začal s objasněním: „Má profese je upřímné šarlatánství. Před chvílí si to i sám uznal, ne?“
„Ano, uznal,“ potvrdil Kvítko. Ignác se usmál a pokračoval ve vysvětlování: „Jedním ze základních pravidel mé profese je vždy prozradit trik na konci představení. Pamatuj si to, Kvítko.“ Učeň chvíli přemýšlel, pak se usmál a kývl hlavou. „Dobrá. Pokud jsou nejasnosti již vyjasněny, je čas připravit se na mé dnešní vystoupení!“
Za několik hodin, když slunce viselo vysoko na obloze, již většina publika s napětím očekávala program. Samotný upřímný šarlatán v tuto chvíli stál před svým čarovným pultíkem a připravoval se na předkrm ve formě jednoduššího triku. Učeň Kvítko si pro sebe našel dost širokou bednu a seděl opodál.
„Dámy a pánové. Jsem rád, že jste si udělali čas na mé dnešní vystoupení,“ uvedl Ignác. „Nejprve nechám zmizet tuto klec plnou štěbetajících ptáků!“ Klec, kterou i s obsahem koupil včera na tržišti, umístil na přesně vyznačené místo na pultíku. Do obou rukou vzal kus látky a rychle zakryl přední část klece. Následně stejně rychle stoupl na páčku vespod pultíku. Poté, co díky padacím dveřím a gravitaci zmizela klec do útrob pultu, pustil páčku a oddělal kus látky blokující výhled. Tento trik vyžadoval hbitost, která ošálila zrak publika, a slámou vycpaný dutý vnitřek pultu, který utlumil štěbetající hlasy. Jelikož se trik vydařil a publikum nemělo o ničem ani tušení, Ignác mohl pokračovat. „Teď opět odhalím ztracenou klec, jejíž obsah bude přeměněn,“ pronesl Ignác a začal se chystat na druhou část triku. Nohu přesunul na druhou páčku a ruce i s kusem látky přemístil o pár centimetrů doprava, přičemž nenápadně odebral kus vrchní části pultíku. Po dupnutí na páčku se vzduchem naplnil vak, jenž se nacházel v pravé polovině kouzelného kusu nábytku. To způsobilo, že se předem připravená klec s králíkem na podstavě zvedla ze své skrýše. Jakmile podstava téměř dokonale zaplnila díru v pultíku, odhalil Ignác své dílo. Publikum nevěřícně tleskalo a šarlatán se usmíval. „Teď přijde na řadu zlatý hřeb mého představení! Budu ale potřebovat vaši pomoc, vážení diváci!“ Hned jak to dořekl, vytáhl zpola zatíženou váhu a postavil ji na stůl, který se nacházel vedle pultíku. „Váha má na jedné z misek naplněný měšec. Jakmile bude váha vyvážena, z nebe začnou padat přesně takovéto měšce! Proto vás prosím, ať jednou mincí přispějete na misku váhy, aby se mohlo toto kouzlo uskutečnit! První minci vložím já sám.“ Ignác vytáhl jednu minci a vložil ji na váhu, která se lehce pohnula, a vrátil se zpět na své místo. Lidé zvědavě skládali jednu minci za druhou, až se nakonec váha ocitla v rovnovážné poloze. „Děkuji vám! Teď pohleďte!“ Ignác přitom bouchl rukama do stolu, čímž odvedl pozornost a mohl tak nenápadně odkopnout kolík, kolem kterého byla uvázána lanka. Na obloze se najednou objevily měšce a začaly se snášet mezi publikum na miniaturních padáčcích. Lidé se k nim začali sbíhat, zatímco Ignác sebral z váhy jejich školné a ukryl ho ve figuríně. Poté se hbitě vrátil k pultíku, a když lidé začali popadané váčky otevírat, začal vysvětlovat: „Váčky byly vystřeleny z praků, které jsou ukryty na střechách. Padáčky zaručily, že vám jejich náhlý přílet nezpůsobí otřes mozku.“ Lidé se začali tázavě otáčet se zlostným pohledem v očích a rukama plnýma dřevěných knoflíků. Ignác si toho všiml a pohotově odpověděl: „Měšce i s obsahem jsou naprosto stejné jako měšec na váze. Tady máte důkaz.“ Následně otevřel měšec sebraný z váhy, ze kterého se vysypaly knoflíky. Zarazil se však, když se za ním ozval potlesk. Otočil se a spatřil, jak mu Kvítko s úsměvem tleská ve stoje. Mezitím z opačné strany přiletěly první hozené knoflíky. To byl signál, že zbytek asi ve zdraví vysvětlit nestihne, a proto se rychle vydal směrem k mezkovi. Než se ale stačil ke zvířeti dostat, jeden dobře hozený knoflík zasáhl mezka přímo do zadnice. Mezek se vzepjal a kopl do sloupu podpírajícího střechu vedlejšího domku. Sloup i se střechou začaly padat přesně na místo, kde se nacházel Ignác. Šarlatán smířený se svým osudem zůstal stát. Najednou se však padající střecha zastavila. Ignác se ohlédl a spatřil Kvítka, jak drží druhý z podpěrných sloupů. Ignác jen nevěřícně zíral, když mu Kvítko hlavou signalizoval, ať utíká. Stojí za tímhle krutá náhoda? Zemře tady místo mě člověk, který sem byl poslán, aby se mě zbavil? V hlavě se Ignácovi začaly honit otázky odporující jeho dosavadnímu neochvějnému přesvědčení. Málem v slzách se Ignác rozběhl a naskočil na mezka, který ale vůbec neměl náladu se hýbat. Za Ignácem se náhle ozvala rána spolu se štěbetáním vysvobozených ptáků. Nenašel odvahu, aby se podíval na svého jediného přítele, jak leží pod sutinami, proto jen zkontroloval polohu blížících se rozzlobených diváků a uvolnil postroj poutající mezka k nejspíše již zničenému krámku. Mezek vycítil příslib svobody a chtěl se dát do pohybu, když vtom na něj dopadlo něco, co mu téměř podlomilo nohy. Otřesený Ignác se ohlédl a spatřil za sebou na zvířeti sedět muže obřích proporcí. Než stačil cokoliv říct, mezek rychle přešel z klidného stavu do klusu. Zvíře vyběhlo z města a pokračovalo po cestě dál. Sípající a funící měšťané po pár stovkách metrů pronásledování vzdali. Když se i mezek po asi jednom a půl kilometru zcela vyčerpán zastavil, oba jeho pasažéři sesedli. Ignác promluvil jako první: „Proč, Kvítko? Měl jsi mě tam nechat! Bez krámku a bez peněz už mi opravdu vůbec nic nezbývá!“
„Chci, abyste se stal mým učitelem,“ odpověděl Kvítko, pokrytý modřinami.
„Cože? Proč?“ nechápal Ignác.
„Vaše představení bylo zábavnější, než to, co mě učili mí učitelé, a navíc ještě vysvětlíte svůj trik! Mí učitelé tohle nikdy nedělají, prý na to mám přijít sám, ale to se mi nikdy nepodařilo,“ vysvětlil Kvítko.
„Máš nějaké přátele, Kvítko?“
„Nemám, pane Ignáci.“
„Dobrá, jsem ochoten tě učit, ale nebudeš mým učněm, nýbrž mým přítelem. Od této chvíle jsem pro tebe jen Ignác.“
„Děkuji, Ignáci.“
„To já bych měl děkovat tobě. Teď máme ale větší problém. Jsme bez peněz a bez domova,“ usoudil Ignác a začal přecházet z místa na místo.
„Mrzí mě to. Jediné, co jsem stihl zachránit, byla tahle socha,“ řekl Kvítko a ukázal figurínu, kterou doposud držel za zády.
„Kvítko, ty jsi génius!“
„Děkuji! Ale proč?“ divil se Kvítko.
„Právě sis zaplatil celé své školné, příteli! Rychle! Míříme do dalšího města!“ zajásal novopečený učitel.
„Dámy a pánové. Jsem rád, že jste si udělali čas na mé dnešní vystoupení,“ uvedl Ignác. „Nejprve nechám zmizet tuto klec plnou štěbetajících ptáků!“ Klec, kterou i s obsahem koupil včera na tržišti, umístil na přesně vyznačené místo na pultíku. Do obou rukou vzal kus látky a rychle zakryl přední část klece. Následně stejně rychle stoupl na páčku vespod pultíku. Poté, co díky padacím dveřím a gravitaci zmizela klec do útrob pultu, pustil páčku a oddělal kus látky blokující výhled. Tento trik vyžadoval hbitost, která ošálila zrak publika, a slámou vycpaný dutý vnitřek pultu, který utlumil štěbetající hlasy. Jelikož se trik vydařil a publikum nemělo o ničem ani tušení, Ignác mohl pokračovat. „Teď opět odhalím ztracenou klec, jejíž obsah bude přeměněn,“ pronesl Ignác a začal se chystat na druhou část triku. Nohu přesunul na druhou páčku a ruce i s kusem látky přemístil o pár centimetrů doprava, přičemž nenápadně odebral kus vrchní části pultíku. Po dupnutí na páčku se vzduchem naplnil vak, jenž se nacházel v pravé polovině kouzelného kusu nábytku. To způsobilo, že se předem připravená klec s králíkem na podstavě zvedla ze své skrýše. Jakmile podstava téměř dokonale zaplnila díru v pultíku, odhalil Ignác své dílo. Publikum nevěřícně tleskalo a šarlatán se usmíval. „Teď přijde na řadu zlatý hřeb mého představení! Budu ale potřebovat vaši pomoc, vážení diváci!“ Hned jak to dořekl, vytáhl zpola zatíženou váhu a postavil ji na stůl, který se nacházel vedle pultíku. „Váha má na jedné z misek naplněný měšec. Jakmile bude váha vyvážena, z nebe začnou padat přesně takovéto měšce! Proto vás prosím, ať jednou mincí přispějete na misku váhy, aby se mohlo toto kouzlo uskutečnit! První minci vložím já sám.“ Ignác vytáhl jednu minci a vložil ji na váhu, která se lehce pohnula, a vrátil se zpět na své místo. Lidé zvědavě skládali jednu minci za druhou, až se nakonec váha ocitla v rovnovážné poloze. „Děkuji vám! Teď pohleďte!“ Ignác přitom bouchl rukama do stolu, čímž odvedl pozornost a mohl tak nenápadně odkopnout kolík, kolem kterého byla uvázána lanka. Na obloze se najednou objevily měšce a začaly se snášet mezi publikum na miniaturních padáčcích. Lidé se k nim začali sbíhat, zatímco Ignác sebral z váhy jejich školné a ukryl ho ve figuríně. Poté se hbitě vrátil k pultíku, a když lidé začali popadané váčky otevírat, začal vysvětlovat: „Váčky byly vystřeleny z praků, které jsou ukryty na střechách. Padáčky zaručily, že vám jejich náhlý přílet nezpůsobí otřes mozku.“ Lidé se začali tázavě otáčet se zlostným pohledem v očích a rukama plnýma dřevěných knoflíků. Ignác si toho všiml a pohotově odpověděl: „Měšce i s obsahem jsou naprosto stejné jako měšec na váze. Tady máte důkaz.“ Následně otevřel měšec sebraný z váhy, ze kterého se vysypaly knoflíky. Zarazil se však, když se za ním ozval potlesk. Otočil se a spatřil, jak mu Kvítko s úsměvem tleská ve stoje. Mezitím z opačné strany přiletěly první hozené knoflíky. To byl signál, že zbytek asi ve zdraví vysvětlit nestihne, a proto se rychle vydal směrem k mezkovi. Než se ale stačil ke zvířeti dostat, jeden dobře hozený knoflík zasáhl mezka přímo do zadnice. Mezek se vzepjal a kopl do sloupu podpírajícího střechu vedlejšího domku. Sloup i se střechou začaly padat přesně na místo, kde se nacházel Ignác. Šarlatán smířený se svým osudem zůstal stát. Najednou se však padající střecha zastavila. Ignác se ohlédl a spatřil Kvítka, jak drží druhý z podpěrných sloupů. Ignác jen nevěřícně zíral, když mu Kvítko hlavou signalizoval, ať utíká. Stojí za tímhle krutá náhoda? Zemře tady místo mě člověk, který sem byl poslán, aby se mě zbavil? V hlavě se Ignácovi začaly honit otázky odporující jeho dosavadnímu neochvějnému přesvědčení. Málem v slzách se Ignác rozběhl a naskočil na mezka, který ale vůbec neměl náladu se hýbat. Za Ignácem se náhle ozvala rána spolu se štěbetáním vysvobozených ptáků. Nenašel odvahu, aby se podíval na svého jediného přítele, jak leží pod sutinami, proto jen zkontroloval polohu blížících se rozzlobených diváků a uvolnil postroj poutající mezka k nejspíše již zničenému krámku. Mezek vycítil příslib svobody a chtěl se dát do pohybu, když vtom na něj dopadlo něco, co mu téměř podlomilo nohy. Otřesený Ignác se ohlédl a spatřil za sebou na zvířeti sedět muže obřích proporcí. Než stačil cokoliv říct, mezek rychle přešel z klidného stavu do klusu. Zvíře vyběhlo z města a pokračovalo po cestě dál. Sípající a funící měšťané po pár stovkách metrů pronásledování vzdali. Když se i mezek po asi jednom a půl kilometru zcela vyčerpán zastavil, oba jeho pasažéři sesedli. Ignác promluvil jako první: „Proč, Kvítko? Měl jsi mě tam nechat! Bez krámku a bez peněz už mi opravdu vůbec nic nezbývá!“
„Chci, abyste se stal mým učitelem,“ odpověděl Kvítko, pokrytý modřinami.
„Cože? Proč?“ nechápal Ignác.
„Vaše představení bylo zábavnější, než to, co mě učili mí učitelé, a navíc ještě vysvětlíte svůj trik! Mí učitelé tohle nikdy nedělají, prý na to mám přijít sám, ale to se mi nikdy nepodařilo,“ vysvětlil Kvítko.
„Máš nějaké přátele, Kvítko?“
„Nemám, pane Ignáci.“
„Dobrá, jsem ochoten tě učit, ale nebudeš mým učněm, nýbrž mým přítelem. Od této chvíle jsem pro tebe jen Ignác.“
„Děkuji, Ignáci.“
„To já bych měl děkovat tobě. Teď máme ale větší problém. Jsme bez peněz a bez domova,“ usoudil Ignác a začal přecházet z místa na místo.
„Mrzí mě to. Jediné, co jsem stihl zachránit, byla tahle socha,“ řekl Kvítko a ukázal figurínu, kterou doposud držel za zády.
„Kvítko, ty jsi génius!“
„Děkuji! Ale proč?“ divil se Kvítko.
„Právě sis zaplatil celé své školné, příteli! Rychle! Míříme do dalšího města!“ zajásal novopečený učitel.
Ignác se tedy spolu se svým znovunalezeným odhodláním, novým přítelem a lehce podrážděnou Ligou šarlatánů v patách opět vydal na cestu. Už v tuto chvíli začal s vymýšlením nových triků, kterými by dokázal, co se skutečně skrývá za slovem náhoda. Ignác si už byl jistý, že se pod tímto až magickým pojmem ukrývají pouze rozhodnutí a činy lidí, které jsou smotány do klubíčka, z něhož čouhá jediný konec. Konec, jenž není o nic více náhodný, než je cesta, která k němu vede. Avšak na tento fakt nepřišel jen skrze své triky, ale také díky jednomu učni, který rád nevědomky dává lekce svým učitelům. A až se ho tedy jednoho dne diváci zeptají, jak to s tou náhodou vlastně je, vědoucně se usměje a s klidným srdcem jim odpoví: „Náhody zkrátka neexistují.“
