Autorka: Jarmila Dubová
3. místo ve IV. kategorii (dospělí)
V Čechách
Povídka
„Vítám Vás v Čechách, pane Nováku. Já jsem Libuše.“
„Vyslovuje se to Neuvek, ale můžem si tykat. Já jsem Dal, tohle je Ámos.“ „Už jsi byl někdy v Čechách, Ámosi? Víš něco o historii?“
„Jasně. Libuše byla královna. Byla chytrá. Před sto lety bylo veliké sucho, tak z Evropy lidi emigrovali na Saharu, pod kterou je voda. A postavili tam megaměsta, tam ted‘ bydlíme.“ Zkouší mě jak ve škole, pomyslel si Ámos. Ach jo, to jsem se sem těšil. To bude nuda.
Cestovní deník.
Ámos Nowwak, 7.A.
Zadání: Napiš každý den krátký zápis, co jsi viděl během své cesty. Popiš své dojmy a pocity. I. 7. 2116: Cesta lodí a rychlovlakem. Pocity a dojmy: nuda. Foto 1 – 10.
2. 7. 2116: Příjezd do Čech. Naše průvodkyně se jmenuje Libuše. Říká, že je jí dvacet, ale vypadá tak na patnáct. Vyptává se jako učitelka. Umí dobře řídit.
„Tak, dneska je na programu prohlídka hradu. Můžete si vyzkoušet brnění a všechno možné.“
„Tati, Libuše, podívejte, tam je nějaké zvíře! A další!“
„Jo, srnky, představ si, že je kdysi lidé stříleli, takový odporný zvyk. A pak je jedli. A ty parůžky ze zabité srnky si dokonce pověsili na zed‘. No fuj.“
Cestovní deník
3. 7. 2116: Prohlídka hradu s Libuší byla supr. Umí vyprávět i o brnění a všech zbraních. Hrad je prima, ale nedá se tam spát. Není tam voda ani podlahové topení, jen krby. Škoda, že máma nedostala dovolenou, tohle by se jí taky líbilo. Foto hradu 11-98, foto zbrojnice 99 -215.
4. 7. 2116: Túra lesem. Ušel jsem 10 kilometrů! Strašně mě bolí nohy. Foto 216 – 220.
Libuše vyprávěla a vyprávěla. Jako průvodkyně byla skvělá. Ale prý nechtěla být vždycky průvodkyně, ale pilotka. To nevím, jak to jde dohromady, taková ekoložka a letadlo, řekl si Dal.
„Pilotka?“
„No, řídit letadlo. Jenže pilotem by chtěl být každý a letadel je málo. V Evropě mají letadla jenom politici a armáda. A do armády by mě nevzali, protože jsem moc nevyrostla.“
Cestovní deník
5. 7. 2116: Praha. Obrovské mosty přes potok. Strašně moc turistů, nedá se pořádně fotit. Foto mosty 220 – 231.
6. 7. 2116: Praha. Kostely z různých období. Nuda. Táta je nadšený. Libuše se na něho pořád směje. Vyprávějí si různé české pověsti. Nuda. Foto 232 – 252.
Ubytování bylo jako vždycky. Jen pod okny proudily do noci davy turistů, všichni se smáli a fotili se. Kde asi bydlí obyčejní lidé? Asi se už dávno taky odstěhovali pryč. Libuše vyprávěla další pověst, Ámos poslouchal znuděně, Dal nadšeně – konečně ten Dalibor, co se podle něho jmenuje on a všichni jeho předkové. Žádné housle; všichni – aspoň už pět generací – byli zubaři.
„Čím chceš jednou být, Ámosi?“ zeptala se Libuše.
„Nevím, asi taky lékař, nic jiného mi nenapadá.“ No, zrovna jí to budu vykládat. Cestovní deník
7. 7. 2116• Vesnice za Prahou. Ukázky starých domů. Ještě před sto lety se splachovalo na záchodě pitnou vodou! To je jasné, že pak neměli vodu na pití a museli do Afriky. Foto 253 –317.
„Tohle je vesnice, kde jezdí děti z Prahy podívat se, jak se dřív bydlelo. Některé domky ukazují dobu 19. až 21. století.“ Libuše jim představila svého přítele, který ve vesnici opravoval stará auta ze začátku dvacátého století, a turisté se s nimi mohli projet za vesnicí.
„Tohle fakt jezdí? Nádhera! Hasičský vůz!“ Libuši bylo jasné, že ti dva si ted‘ budou motory prohlížet celý den. No jo, tak to jdu raději plést ty košíky.
Cestovní deník
8. 7. 2116: Vesnice za Prahou. Není to opravdová vesnice. Bydlí tu jenom lidé, kteří dělají programy pro školy a pro turisty. Je tu taky muzeum se starými auty, kde táta strávil celý den. Pletení košíků s Libuší. Super!!! Foto 318 – 338. Pečeni chleba s Libuší. Paráda! Foto 339 –352. Dílna kováře s Libuší. Cool! Foto 353 – 381. Nejlepší den. Začátek dvacátého století je fakt zajímavá doba. Škoda, že zítra odjíždíme. Chtěl bych přijet za rok a projet si s Libuší další města.
Tady končí zápisky Ámose Nowwaka, mého praprapravnuka, který se stal uznávaným odborníkem na ekologické příčiny migrace z Evropy do Afriky ve 21. století.
