Autorka: Tereza Šípová
2. místo v III. kategorii (16 – 19 let)
Začíná to smrtí… I když na pohřbu své matky neplakal, jeho ztrápené srdce bylo plné žalu. Vždy to tak dělával. Zkrátka a dobře zakrýval své emoce. Byl to snílek, v jehož hlavě právě místo fantazií a myšlenek nastupoval chaos. Absolutní chaos, který mohl být zpomalen, ale nikoliv zastaven. Jeho snový svět zanikl stejně rychle jako ten reálný, a přestože si už nikdy nedokázal vytvořit nový, nalezl útěchu hluboko v lese za svým domem na oblíbeném místě jeho matky.
Byla to mýtina, která mu alespoň na nějaký čas nastavila svou milující náruč plnou krásy a ticha. Obklopen trávou a kapradím trávil tam veškerý čas. O barvu rostlin podobnou skotské zeleni nebylo na mýtině nouze, ani o květiny nejrůznějších barev a tvarů. Jen zvířata, jak se zdá, v celém lese chyběla, což bylo zvláštní, ale nijak mu to nevadilo.
Za nějaký čas, když ulehl doma na lůžko s typickou podzimní chřipkou, musel své pravidelné vycházky na mýtinu na nějakou chvíli odložit. Mohlo by se zdát, že neschopnost docházení na – pro něj – tak důležité místo, které ho utěšilo v těch nejtěžších chvílích, mu jenom přitíží a povede k delšímu uzdravení, avšak opak byl pravdou – lesní mýtina byla jeho skutečnou motivací – a tak netrvalo ani týden a on byl opět v plné síle schopen a připraven podniknout svůj oblíbený výlet do středu lesa.
Již při prvním kroku na mýtinu poznal, že je něco v nepořádku. Prozradilo mu to jehličí pod jeho nohama, které po celém obvodu opadalo ze smrků obklopujících mýtinu. Tráva, která rostla opodál, seschla a květiny postupně ztrácely svou barvu. Pach tlejících rostlin, který ho uhodil do nosu, jako by mu ukradl duši. V zoufalé snaze zachránit z mýtiny alespoň něco, utrhl snílek pár nejbližších květin a rozběhl se domů. Avšak květiny se v jeho rukou rozpadly dřív, než stihl překročit práh svého domu.
Na mýtinu se během toho dne a následující noci vypravil ještě mnohokrát, ale pokaždé se stejným výsledkem. Znaven svým neúspěchem, ulehl nakonec na verandu před dům mezi prach rozpadlých květin a zcela vyčerpán tak usnul. Obavy ze ztráty místa jemu tak milovaného mu zatemnily mysl, načež nejistota tepající v jeho srdci nahradila puls.
Když se na druhý den vydal na mýtinu, byl klidný. Smířený se ztrátou toho, co ještě nevěděl, že je ztraceno, procházel mlčky lesem. Tentokrát už ani tráva se stromy nešuměla – bylo ticho. Celá mýtina byla pokryta prachem. Vlastně to už ani nebyla mýtina, jen holá pláň plná šedivého sněhu.
Ačkoliv bolest opravdu bolí, byl bez vnějšího náznaku jakékoliv emoce – vždy to tak dělával. Spatřiv tuto zkázu, pro kterou existovalo jistě více možných vysvětlení, na která však on již v hlavě místo neměl, došel pomalu doprostřed mýtiny.
„Umřít umí každý.“ To jediné vyšlo z jeho úst, když nazad padl do prachu pod sebou a zavřel oči. Poté již nebylo možné určit, jak dlouho tam ležel, ale když konečně zafoukal vítr, rozpadl se v prach. Pak už nezbylo nic – jen vítr. Vítr, pod jehož silou vše postupně mizelo, až nakonec svým vlastním šumem vyplnil tu nekonečnou prázdnotu.
Prach a úlomky z mýtiny se dostaly na nejrůznější místa. Část se rozplynula v oceánu, část se dostala před obchod, kde snílek často nakupoval, no a část dokonce spočinula na hrobu snílkovy matky. A přestože je už nerozeznáme, některé tam zůstanou navždy.
Když snílek otevřel oči, uviděl sám sebe v zrcadle, jak pláče. Byl sám. Dveře na chodbu byly pootevřené a bylo slyšet, jak se z přízemí line ponurá hudba. Černě odění lidé dole pod okny pomalu nastupovali do aut.
Na sobě měl svůj nejlepší oblek na pohřeb své matky, který dostal k posledním narozeninám, a hodinky po otci, které ukazovaly, že obřad začíná za dvacet minut. Fotka děvčete divokých očí sedícího s malým chlapcem uprostřed lesní mýtiny stála na nočním stolku vedle postele.
„Začíná to smrtí,“ pomyslel si.
Byla to mýtina, která mu alespoň na nějaký čas nastavila svou milující náruč plnou krásy a ticha. Obklopen trávou a kapradím trávil tam veškerý čas. O barvu rostlin podobnou skotské zeleni nebylo na mýtině nouze, ani o květiny nejrůznějších barev a tvarů. Jen zvířata, jak se zdá, v celém lese chyběla, což bylo zvláštní, ale nijak mu to nevadilo.
Za nějaký čas, když ulehl doma na lůžko s typickou podzimní chřipkou, musel své pravidelné vycházky na mýtinu na nějakou chvíli odložit. Mohlo by se zdát, že neschopnost docházení na – pro něj – tak důležité místo, které ho utěšilo v těch nejtěžších chvílích, mu jenom přitíží a povede k delšímu uzdravení, avšak opak byl pravdou – lesní mýtina byla jeho skutečnou motivací – a tak netrvalo ani týden a on byl opět v plné síle schopen a připraven podniknout svůj oblíbený výlet do středu lesa.
Již při prvním kroku na mýtinu poznal, že je něco v nepořádku. Prozradilo mu to jehličí pod jeho nohama, které po celém obvodu opadalo ze smrků obklopujících mýtinu. Tráva, která rostla opodál, seschla a květiny postupně ztrácely svou barvu. Pach tlejících rostlin, který ho uhodil do nosu, jako by mu ukradl duši. V zoufalé snaze zachránit z mýtiny alespoň něco, utrhl snílek pár nejbližších květin a rozběhl se domů. Avšak květiny se v jeho rukou rozpadly dřív, než stihl překročit práh svého domu.
Na mýtinu se během toho dne a následující noci vypravil ještě mnohokrát, ale pokaždé se stejným výsledkem. Znaven svým neúspěchem, ulehl nakonec na verandu před dům mezi prach rozpadlých květin a zcela vyčerpán tak usnul. Obavy ze ztráty místa jemu tak milovaného mu zatemnily mysl, načež nejistota tepající v jeho srdci nahradila puls.
Když se na druhý den vydal na mýtinu, byl klidný. Smířený se ztrátou toho, co ještě nevěděl, že je ztraceno, procházel mlčky lesem. Tentokrát už ani tráva se stromy nešuměla – bylo ticho. Celá mýtina byla pokryta prachem. Vlastně to už ani nebyla mýtina, jen holá pláň plná šedivého sněhu.
Ačkoliv bolest opravdu bolí, byl bez vnějšího náznaku jakékoliv emoce – vždy to tak dělával. Spatřiv tuto zkázu, pro kterou existovalo jistě více možných vysvětlení, na která však on již v hlavě místo neměl, došel pomalu doprostřed mýtiny.
„Umřít umí každý.“ To jediné vyšlo z jeho úst, když nazad padl do prachu pod sebou a zavřel oči. Poté již nebylo možné určit, jak dlouho tam ležel, ale když konečně zafoukal vítr, rozpadl se v prach. Pak už nezbylo nic – jen vítr. Vítr, pod jehož silou vše postupně mizelo, až nakonec svým vlastním šumem vyplnil tu nekonečnou prázdnotu.
Prach a úlomky z mýtiny se dostaly na nejrůznější místa. Část se rozplynula v oceánu, část se dostala před obchod, kde snílek často nakupoval, no a část dokonce spočinula na hrobu snílkovy matky. A přestože je už nerozeznáme, některé tam zůstanou navždy.
Když snílek otevřel oči, uviděl sám sebe v zrcadle, jak pláče. Byl sám. Dveře na chodbu byly pootevřené a bylo slyšet, jak se z přízemí line ponurá hudba. Černě odění lidé dole pod okny pomalu nastupovali do aut.
Na sobě měl svůj nejlepší oblek na pohřeb své matky, který dostal k posledním narozeninám, a hodinky po otci, které ukazovaly, že obřad začíná za dvacet minut. Fotka děvčete divokých očí sedícího s malým chlapcem uprostřed lesní mýtiny stála na nočním stolku vedle postele.
„Začíná to smrtí,“ pomyslel si.
