Autor: Jan Dostál
1. místo v III. kategorii (16 – 19 let)
NÁVRAT
Nebudu vám lhát. Moje země nevzkvétá. A nejenom, že nevzkvétá, ona v ní není ani žádná půda, kde by něco mohlo vůbec růst. Vše vybombardováno, vše rozstříleno, vše zničeno. A proč? To už nikoho nezajímá. Za ty 4 roky už se zapomnělo. Všichni teď už řeší jen, kolik, kdo, kam a jak utíká. A jestli nejsme teroristi. Kdykoliv nějaký cizinec někomu něco provede, hned se z toho udělá střet mezi civilizacemi. Neustále si kladu otázku: Co jsme komu udělali? Nevím. Na druhou stranu to docela chápu, protože nikdo z vás si asi nedokáže představit válku. A tu beznaděj, to je to nejhorší.
Víte, život obyčejného lékaře ani v období míru nebyl nic moc. Ale nějak se žilo. Pak přišly protesty a demonstrace. Nejdříve v zahraničí, pak i u nás. Každému se tehdy někde hluboko uvnitř rozhořel plamínek víry, že možná bude líp. Nikoho by ani ve snu nenapadlo to, čeho jsme byli svědky. Vzájemné potyčky přerůstaly v ozbrojené střety, pak už pochodovali vojáci se samopaly, přijely tanky, děla, přiletěla letadla s bombami a vše rozsévalo zkázu všude, kde jen to šlo. Nechápal jsem to a nechápu to dodnes, kde se v nás vzala taková nenávist. Všichni jsme tenkrát pevně doufali, že to všechno brzo skončí. I my jsme zůstali ve svých domovech, ač plni strachu jeden o druhého a sami o sebe.
V té době si sice ostatní země vzpomněly, že vůbec existujeme, ale přesto však nic neudělaly. Světovým svědomím pohnulo až utrpení lidí po použití chemických zbraní. Proč se musí vždycky stát něco strašného, abychom si uvědomili, že je potřeba nějaký problém řešit? A proč vždycky musí trpět nevinní lidé? Nevím. Ani toto však nestačilo. Světové velmoci po vzájemných výhružkách opět jen pasivně přihlížely umírání dalších a dalších. Mně bylo celkem jedno, kdo zasáhne, kdo vyhraje, hlavně když už tahle nesmyslná válka nebude.
Měl bych se do ní zapojit? Mám rád svoji zemi. Ale bojovat? Mám také rád svůj domov, svoji rodinu, svůj svět. Ale ničit ho? Mám rád svého Boha. Ale zabíjet? To nedokážu, to mi má víra, láska k bližním, zakazuje. Nechápu, že člověk, hlásící se ke stejnému vyznání jako já, je schopen něčeho tak zrůdného, čeho jsme byli poté svědky. A proto všechno jsem ztratil veškerou svou naději. Naději v budoucnost. V budoucnost tady. A to je ten důvod, proč jsem utekl. Bál jsem se, to ano, ale bál jsem se i všechno opustit. Nemohl jsem mé drahé nechat napospas té hrůze, zároveň jsem však nemohl s nimi učinit krok do neznáma, někam, kde nevím, co mě čeká.
Vydali jsme se však na cestu, posilněni příběhem mnohých jiných. Již druhý den jsem tohoto rozhodnutí litoval. Všichni si totiž hned začali stěžovat a naříkat, jak se jim špatně jde, že už nemohou, že mají hlad, žízeň, a tak podobně. Neustále jsem jim musel připomínat, proč vlastně prcháme a kam. Trpělivě jsem to snášel až do chvíle, kdy jsme překročili hranice a dorazili jsme do uprchlického tábora. Tamější podmínky nebyly ani náhodou ideální, hygienická pravidla porušována, kam se člověk podíval, všude panoval neuvěřitelný chaos, ale nikdo tam nestřílel. Občas se ozvaly vzdálené výbuchy granátů a bomb, bezprostřední nebezpečí zde ovšem nehrozilo. Bylo tady také co jíst, co pít, kde spát, tak jsem byl nucen zde zanechat reptající rodinu a pokračovat dál, i přes všechny fámy o plotech, překážkách a další nenávisti, která mě nemine. Nedbal jsem těchto varování, neboť jsem si byl vědom toho, že nic lepšího mi nezbývá.
Putoval jsem dnem i nocí, horkem i zimou, městy i pouští, unaven i plný sil, pochybující i jistý, smutný i veselý, sám i s davem, snědl, co bylo k snědku, přenocoval, kde mohl, padal a zase se zvedal, hnán dopředu myšlenkou, či snem o vytoužené, klidné, bezpečné zemi. Většina lidí, které jsem potkal, mi radila jednu takovou zemi zaslíbenou, jinde prý nepořídím. Zvláště jsem byl odrazován mimo plotů také od nějaké neznámé zemičky někde uprostřed starého kontinentu. Mě to tam tím spíše lákalo, čím více se o tom mluvilo.
Zanedlouho jsem také zjistil, jak moc ty fámy o těch ostnatých drátech přece jenom byly pravdivé. Poprvé jsem začal pociťovat vážnější pochybnosti. Asi mě tam na druhé straně opravdu nechtějí. Co jsem komu udělat? Nemám vízum? To si hold nestihnete vyřídit pod hlavněmi děl. V tento okamžik už nešel udělat ani krok zpět. Inu, nepřekročitelnou překážku musíte obejít.
Po dlouhé, útrpné a strastiplné cestě jsem přece jenom dosáhl svého cíle. Nejdříve to vypadalo až moc podobné tomu, jak to ostatní líčili. Ihned po vstupu jsem byl totiž zadržen a převezen do jakéhosi zařízení nápadně podobné vězení. Ačkoliv zacházeno s námi nebylo nejlépe, tak jakožto člověk vděčný za to, co má, jsem si nijak nestěžoval, a to byl zřejmě důvod, proč si mě všiml onen návštěvník, který se hned na první pohled odlišoval od ostatních, z jeho chování šlo totiž usoudit, že projevoval eminentní zájem o nás „vězně“.
Rozhovoru, který vedl s dozorci, jsem nerozuměl, jakmile se však obrátili na mě, poznal jsem, že se mě chce nezištně ujmout. Představil se mi jako učitel dějepisu na gymnáziu, manželka že z toho asi nebude nijak nadšená, ale zkusí ji nějak přesvědčit, já prý nevypadám nijak nebezpečně. Když jsem se ho zeptal, jestli opravdu nebude mít nějaké problémy, odpověděl mi: „Co si myslíte? Že mě za to ostatní mají nějak extra rádi? Víte, historie nám má pomáhat poučovat se ze starých chyb, ovšem to jaksi nefunguje.“ Na dotaz, co si myslí o současné situaci u nás, pronesl jen: „Jak já s oblibou říkám, svět se řítí do ďáblovy… to si nepište.“
Čas mezi dobrými lidmi, o kterých už jsem si myslel, že už vyhynuli, plynul velmi rychle. Nastal křesťanský advent. Jednoho dne přišla nečekaná zpráva. Válka už je u konce, vždyť jsou tady Vánoce. Zaskočilo mě to. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím a uším. Jedno bylo jasné. Vrátím se. Domů, do své vlasti. Vrátila se i naděje a víra, že pravda jednou přemůže lež a láska jednou zvítězí nad nenávistí.
Konec
