Čas pro víly

Autor: Adam Weinlich

3. místo ve II. kategorii (14 – 16 let)

Začalo to ladně. Přesně tak, jak by příběh o víle měl začít. Spoustou malých, krouživých pohybů, samou o sobě neskutečně komplikovaných. Ale s jemností. Přece jen, je to pohádka, a jako taková by měla vypadat.

Tam, kde se soumrak noří do jezera čistšího než ten nejkrásnější diamant, v dálce, kterou nikdy nikdo nepřekročil, za horami plnými sněhu a pouštěmi žhnoucími horkým pískem a ještě mnohem, mnohem dál, existoval malý, kouzelný les. Nebyl doopravdy kouzelný, alespoň ne tak, jak si lidé kouzla představují. Byl tichý, melancholický a rozprostíral se v něm mech hebčí než peřiny z prachového peří. Ve stínech tam útočiště nacházela zvířata a rostliny rostly bez strachu z lidí, kteří by je mohli zničit jen pro vlastní potěšení.

Ne. Nebyl kouzelný, ne způsobem, jaký známe. Ale byl v něm mír a jemné, vřelé ticho, které by žádná opravdu naslouchající osoba neporušila. Nevkročila do něj noha sebestředného člověka. Nezničily ho jeho hnáty. Za ta léta se do kůry stromů ani jednou nezakousla sekera. Proto jeho děti neznaly strach. Les je chránil, a díky tomu byli všichni štastní. Užívali si každodenního klidu, ale popravdě je ani nenapadlo si ho vážit. Nikdy nepoznali bolest a dokonce i tak nestálá věc jako mír jim proto připadala přirozená.

To bylo jeho kouzlo. Jak jinak než kouzlo by se to teplo dalo pojmenovat? Ta jemnost, kterou jen nevinní znají. Ten smích, který se, ač neslyšitelný, šíří mezi stromy a proniká do každého koutu, každého záchvěvu nezměrného času.
Přesně tak. Byl to tichý les, který miloval své obyvatele a nikdy nechtěl víc. Člověkem nikdy nebyl pojmenován, nikdy nebyl poznamenán jeho bezohledností. A byl šťastný. Víc, než by kdy člověk mohl být.

Ale přesto, i když to les vlastně nevěděl, mezi jeho děti jeden člověk patřil, ač svou lidskost skutky popíral. Uměl mluvit, ale nikdy nemluvil. Jaký hlupák by přece jen tak narušil ticho? Ne, nemohl to udělat. Vážil si ho. Bral si jen tolik, kolik potřeboval. Vážně, kdo by za těmito činy, tak vzdálenými lidskosti, mohl vidět člověka? Možná by to někdo dokázal. Ale les ne. Ten ho miloval a stejně jako rodič mu poskytoval všechno, co k životu potřeboval. Přeci jen, člověk, který možná nebyl tak úplně člověkem, byl jedním z jeho dětí.

Tím člověkem byla malá dívka. Mladá, ne víc než sedm let, a přesto šťastnější, než by snad jakýkoliv jiný člověk mohl být. Žila se zvířaty, jedla kořínky, houby a lesní plody, a to jí stačilo. Nepotřebovala ke štěstí víc. Přece jen, byla svobodná. A to… to bylo její největší a nejcennější štěstí.

Jenže všechno jednou končí. Jsme postavy příběhu, vojáci na šachovnici mocných. Naší smrtí se nic nezmění. Smrtí našeho štěstí se nic nezmění! A ani smrt našich milovaných, ani náš největší vztek nezastaví čas. Nakonec vzejdeme v zapomnění. Jako víly a draci a mocní mágové, jejichž zaříkadla se ztratila mmohem dřív než bylo vůbec zapsáno první slovo.

I její štěstí muselo skončit. Byla původce. Všech neštěstí, která ještě měla nastat, všeho smutku lesních bytostí, které kvůli ní měli brzo najít svůj konec. I přesto, že o tom sama nevěděla. Bylo to tím, že se zbavila vlastních vzpomínek. Bolely, a tak se před nimi schovala. Bála se jich, a proto je uzavřela někde hluboko, ukryla je uvnitř vlastní mysli. Soustředila se jen na základní úkony. Spánek, obživa… spánek, obživa… Spánek… Možná, možná během té chvíle sama doopravdy zapomněla, jak přemýšlet.

Pak přišli. To byl konec jejího štěstí, konec celého mírumilovného světa, který milovala. Musel být. Přišli kvůli ní, ale zjistila to pozdě. A lidé se neohlížejí. První krok narušil rovnováhu. Jak by taky ne? Železem pobitá bota dokáže zabít stejně snadno jako meč nebo sekera. Druhý krok přinesl paniku. Třetí zkázu. Byli jen čtyři, a přesto dokázali všechno zničit. Takoví už lidé jsou. Jdou jen dopředu a neohlížejí se. A za to, že za nimi zůstává jen zkáza, je ani nenapadne se stydět. A ač se je snažila vyhnat, na vojáky nemohla stačit. Přesto to nevadilo. Zdálo se, že jim to stačí. Že jim ona stačí. A to bylo dobře. Les tak mohl přežít.

Alespoň si to myslela. Ale samozřejmě to tak nebylo. Už jen to, že do toho lesa vkročili. Jen to stačilo k tomu, aby byl křehký mír narušen. Jejich příchod zasadil strach. A vykořenit strach ze srdce… Ne všichni toho jsou schopni.

Jenže takhle to nemohlo skončit. Samozřejmě, že ne. Každý se zahnaný do kouta brání. A lesní dívka patřila do rodiny. Bylo jasné, že ji zbytek její rodiny nenechá jen tak odvést. Zvlášť starý, moudrý tygr. Dívka ho milovala. Byl to její přítel. Za chladných nocí ji hřál jeho kožich a právě s ním sledovala hvězdy.

Tehdy les poznal sílu oceli. Lidé jsou vlastně křehký druh. Dají se zlomit jako tříska. Nic oproti velkému, statečnému tygrovi. Jenže zbraně, které si člověk dokáže vyrobit, jsou něco úplně jiného. O brnění si tygr vylámal zuby, meče ho zneškodnily mnohem rychleji, než se ke slovu dostaly drápy.

Ano. Bylo to tehdy. Chvíle, kdy poprvé běsnila. Na rukou měla krev svého přítele, v očích slzy a někde hluboko uvnitř, tam, kam by se ani neodvážila podívat, se něco probouzelo. Vzpomínky byly zpátky, mnohem ostřejší než kdy dřív.

Když se zvedla ze země, smála se. Planuly jí oči. Otevřela ústa a vyšlo z nich první slovo za poslední léta. Už od doby, kdy kvůli stejným lidem přišla o rodiče. Křižáci? Jestli mají tyhle bytosti opravdu právo nosit něco takového, jako je kříž, pak pochybovala, jestli je svět doopravdy dobrým místem. Bylo to tiché zašeptání, ale dělo zkázu. Přece jen, není nic děsivějšího než příslib smrti od nevinné dívky.

Chystala se udělat něco, co ji poznamená na celý zbytek života. Neučil ji snad les odpouštět? Možná. Ale těmhle… Těmhle lidem odpustit nemohla. Bytosti, které se zabíjejí navzájem. Jestli jsou lidé takoví, styděla se za to, že se mezi ně vůbec narodila.

Pak to začalo. Byla mocná. Mohla to ukončit během vteřiny. Ale ne. Trvalo to dlouho. Dala si záležet, aby to bolelo. Aby všichni trpěli stejně jako umírající les. A u toho se smála. Divoce a mocně, jako by se v ní probudilo něco pradávného a přirozeného, jako by konečně přestala předstírat, že je něčím jiným. Byla celá od krve, a přesto se poprvé cítila doopravdy čistá. Vykonala pomstu za své rodiče, domov, i přítele. Tak proč nebyla šťastná? Cítila jen tupé potěšení. Schoulila se, když poslední z vojáků vydechl naposledy. Zasmála se. Pak se jí vrátily smysly a pozvracela se. Začala plakat. Jestli byla magie jen výmysl, pak… Pak musela být ďábel. Schoulila se ke svému příteli. Ano… To sedělo. Ďábel… Nebyla nic víc, než zkrvavená památka svého minulého já. Bože… Čím jsem se to stala?

A i přesto, že by to les nikdy neřekl nahlas, musela odejít. Chápala to. Už tam nepatřila. Nebyla více čistá. Stala se člověkem.

Pak se všechno zhroutilo. Zjistila, že rovnováha, kterou v životě měla, byla mnohem méně stabilní, než si myslela. Neměla co jíst, v noci se neměla ke komu přitulit. Nebyl nikdo, ke komu by se mohla vrátit, nikdo, kdo by se o ni postaral. A především… Především se bála sama sebe.

Nechápala, co se to s ní stalo. Pořád si vzpomínala na krev, která jí pomalu stékala po obličeji, pamatovala si ten zvuk, když pohla prstem a kosti se lámaly. Jestli nebyla ztělesněním ďábla, musela být nějakou jinou zvrácenou bytostí.

Ale stále šla. Tak dlouho, že se nakonec obloha zatáhla mraky a začalo sněžit. Nebylo to dobře, jelikož neměla boty, ale zvláštním způsobem ji to uspokojovalo. Byla plná protikladů. Na jednu stranu si přála žít, ale na druhou chtěla jen zemřít. Myslela si, že taková věc jako ona by neměla existovat. Ale ať chtěla zemřít sebevíc, nedokázala se zabít. Proto šla. Rozhodla se, že o svém osudu nechá rozhodnout cestu. Nevěděla kam, ale šlépěje, které za sebou ve sněhu zanechávala, ji kupodivu uklidňovaly. Vyvolávaly v ní pocit, že i kdyby zmizela, nebude to úplně marné. Něco po ní zůstane.

Pak zafoukal vítr a stopy zmizely. Rozplakala se. Byla jí zima. Neměla na sobě nic, co by chlad zastavilo. Žádné boty, žádné rukavice. Její smrt byla jen otázkou času.

Po nějaké době zkolabovala. Upadla do sněhu, který ji pohltil jako peřina. Byl tak teplý. Přála si jen usnout. V bílé nevinnosti sněhu, kde se její temnota… Ne, temno v ní se nemohlo ztratit. Na to bylo příliš velké. Zavírala víčka. Všechno se zdálo tak krásné. Přestalo sněžit a všude kolem ní začaly tančit plameny. Viděla vánoční stromeček a rozzářené tváře lidí, které znala ještě předtím, než kvůli ní zemřeli. Černé a modré oči jejích rodičů, ostře řezané tváře, které pro ni byly tak známé, malý nos, který se v úzké tváři skoro ztrácel, ruce, které se rozpřahovaly, když čekaly na obejmutí. A pruhovaná srst jejího starého, moudrého přítele. Napřáhla ruku. Všechno zmizelo.

Usmála se. Takže přece jen, přece jen mi není souzeno v klidu zemřít… Nebyla kvůli tomu smutná. Ne. Nemohla být. Smála se. Bylo to krásné. Konečně chápala, co udělala. Nemohla po smrti potkat své milované. Přece jen, oni nic neprovedli. Ale zemře. Nikomu už nic nezpůsobí. Jak by za to nemohla být šťastná?

Všechno černalo. Objímaly ji teplé ruce. Všechno se na malý okamžik zdálo překrásné. Uklidňující a plné míru. Ano. Zemře a všechno bude zase v pořádku.

A pak už nebylo nic. Jen ticho.