Autorka: Kateřina Matějová
II. kategorie (14 – 16 let)
Láhev
Jsem mořská pěna. Mé končetiny se vlní, svět se točí jako na kolotoči a vše, co okolo sebe vidím, je modrá tma. Jsem mořská pěna. Okolo mé hlavy jako svatozář, jako pavučinky pokryté ranní rosou a slunečním svitem poletují vlasy. Vzhlédnu. Nade mnou se rozpíná zkroucená, sluncem protkaná hmota. Jsem mořská pěna. Čím hlouběji se ocitám, tím zoufaleji moje plíce touží po vzduchu. Kéž bych se jen mohla vzepřít tomu pocitu, který mě táhne dolů do neznáma. Mé svaly se v křeči propnou a po chvíli povolí. Vzpomínka z dětství mi bleskne hlavou a pak zmizí neznámo kam. Jsem mořská pěna.
S prudkým trhnutím se probudím. Čelo pokryté studeným potem, zastřená mysl a chlad po celém těle. Zase jsem odkopla peřinu. Zatřesu se a peřinu ležící na podlaze pokryté světlem pronikajícím skrz žaluzie si přitáhnu k hrudi. Pomalu se začínám vzpamatovávat ze snu a bezmyšlenkovitě se zvedám a oblékám se. Co to dělám? Zarazím se a vyděšeně se podívám na šortky, které jsem si ještě před okamžikem na sebe tak urputně rvala. Já se ale nechtěla obléct! Zlobím se sama na sebe a můj zrak upoutá prach plující jako pírko ve větru, jako motýl za letního dne. Fascinovaně přistoupím k oknu, z něhož vychází slunce. V záři slunečních paprsků procházejících skrz články žaluzií vypadá poletující prach jako voda. Vlny, líně se převalující za zvuku skřehotání racků a křiku dětí, které si do nich přišly hrát. Vlny. Ty, které měla tak ráda matka. Přepadne mě zármutek z pomyšlení na matku. Pokusím se ho setřást a se skřípavým zvukem roztáhnu žaluzie. Vlny. Zdroj mé radosti i zármutku. Ty, které mě o všechno připravily. Někdy sama nevím, co tu vlastně ještě dělám. Tak blízko něčemu, co mi tak ublížilo. Něčemu, co je tak krásné, ale i přes to kruté a nelítostné. Prudce se otočím, strhnu ze sebe noční košili a navléknu si šortky a tričko. Rozrazím dveře od ložnice a rozběhnu se. Beru schody po dvou. Zastavím, až když se ocitnu v kuchyni. Z dřevěné mísy popadnu pomeranč a jedním pohybem si sepnu jemné kudrnaté vlasy do culíku. Zhluboka se nadechnu a rozběhnu se.
Míjím palmy lemující promenádu. Svět se teprve probouzí. Z malých obchůdků podél promenády se line neodolatelná vůně čerstvého pečiva. Mým tělem projede elektrický výboj, jakmile ucítím vůni křupavých máslových croissantů. S cuknutím se zastavím, kousnu se do rtu a váhavě pohlédnu na okopané špičky svých tenisek. Téměř nevědomky si hrábnu do kapsy šortek. Jeden dolar. To by mělo stačit. Ohlédnu se na moře, jako bych se ptala, jestli smím, a vběhnu do pekařství.
Oceán je dnes klidný. Klidný, jako nebe před bouří. Klidný, jako… jako tehdy. Tehdy jsme si šly s matkou zaplavat. Byl teplý letní den a slunce již zacházelo za obzor. Byl to jeden z těch dnů, kdy se ani ledová voda nezdá dost ledová, aby zchladila vaši rozpálenou hlavu. Po večeři jsme plny nadšení a euforie popadly ručníky a vyběhly jsme k vodě. Vše bylo perfektní. Vlny, které tam ještě před chvílí nebyly, do nás narážely, kdykoliv jsme se snažily potopit. Smály jsme se na celé kolo. Bylo mi v tu dobu asi dvanáct. Po několika hodinách dovádění ve vlnách už byla obloha z většiny černá, tak mě matka zabalila do ručníků a nařídila mi, ať si zdřímnu, že si ještě půjde zaplavat. Položila jsem se tehdy na podložku, která byla až moc tenká na to, abych na ní dokázala usnout. Kamínky mě tlačily do zad a mokré plavky zábly na těle. Neotevřela jsem oči. Byla jsem poslušná dcera, tak jsem tam jen ležela a poslouchala vlny narážející do břehu. Okolní zvuky se mísily v zajímavou symfonii. Šum moře, hlasy z promenády… a křik. Neotevřela jsem oči. Slyšela jsem někoho křičet, ale neotevřela jsem oči. Probudila jsem se až ráno se ztuhlým tělem a vlasy slepenými od soli. V mé mysli pořád zněl ten křik. Byla jsem sama. Její žabky pořád ještě ležely na břehu a ve světle ranního slunce zářily jako dva řeřavé uhlíky. Ta scenérie se mi vpálila do mysli.
Loupu pomeranč a jeho slupky hážu nedbale okolo sebe. Zahledím se na horizont a přimhouřím oči. Zahlédnu záblesk světla odrážejícího se od předmětu plovoucího ve vodě.
„Emmo! Emmo!“… Neotevřela jsem oči. Byla jsem poslušná dcera.
Cosi pluje na hladině a odráží paprsky slunce všude kolem. Vítr mi pročísne teď už rozcuchaný ohon a do mě jako když uhodí blesk. Je to láhev. Jako šílená ze sebe strhnu oblečení a zbytek pomeranče a croissantu hodím neznámo kam. Rozběhnu se a skočím do vody. Málem mě omráčí, jak je studená. Mysl mám zakalenou, ale tempa dělat nepřestávám, dokud se nevynořím u předmětu. Láhve. Na hladině zahlédnu cosi blyštivého. Seberu zbytek své síly a natáhnu ruku. Cítím zachvění. Svírám láhev v ruce, jako by to bylo něco, co mě spasí. Jako by to bylo to poslední, co mám. Jsem vyčerpaná. Musela jsem plavat hodně daleko. Předmět byl dál, než se mi prve zdálo. Vší silou se odrazím od ničeho a dělám pomalá tempa. Jsem mořská pěna. Pluji obličejem vzhůru k nebi a k hrudi si tisknu onu láhev. Nemám na vybranou. Nějak se k břehu dostat musím. Sleduji beránky, kteří si bezstarostně hrají na obloze, jako by jim patřil celý svět. Jsem mořská pěna. Ze snění mě vytrhne drsné kamení, otírajíc se o má záda. Zamrkám a dojde mi, že jsem se úspěšně doplavila ke břehu. Bolí mě ruka. Pohlédnu na ni a zjišťuji, že mi konečky prstů úplně zbělaly, jak silně jsem tiskla láhev, aby mi ji proud neodnesl. Jakoby na ní tolik záleželo.
Poslední dobou sem chodím pořád. Strašně mě to k moři táhne. Jako by… jako bych bez něj nemohla žít. Je to droga. Hodiny tu dokážu posedávat a hledět nepřítomně do vln. Jako bych na něco čekala – bleskne mi hlavou. Láhev si přiložím k hrudi. Nasaju do nosu trochu mořského vzduchu. Sůl, poledne a léto. Moje oblíbené vůně. Vítr si pohrává s mými vlasy. Poprvé za tu dobu, co jsem vylezla z vody, můj pohled upoutá láhev. Je průhledná, skleněná a dost odřená. Něco v ní je. Něco v ní je! Všechny moje smysly křičí. Řvou, ať ji otevřu. Prudce se překulím na kolena a zatáhnu za korkový špunt, který mě dělí od obsahu láhve. Špunt s hlasitým „plop!“ vyletí a já natáhnu prsty k papírku uvnitř láhve. Na čele mi vyraší drobné kapičky potu. Buď z toho, jak jsem napjatá, nebo z toho, jak mě paprsky slunce pálí do zad. Chtivě papírek vytáhnu z hrdla láhve a co nejrychleji ho rozložím. Stojí na něm: Jsem naživu. – M.
„Mami?“ Ještě několikrát si vzkaz přečtu a zamyslím se. Je vůbec adresovaný mně? Musí být. Cítím to. Prostě musí. Rozběhnu se a skočím do vody. Jsem mořská pěna.
*Konec*
