Loutkáři

Klesám na kolena. Moje tvář se tvrdě setkává se zemí. Nemůžu vstát. Tři dny bez jídla jen s trochou vody. Neustálé bdění, naslouchání nářků ostatních, zápach výkalů a mrtvých těl. Ležím, lidé o mě zakopávají. Všichni jsou vyděšení, namačkaní do malého prostoru. Klíží se mi víčka, poslední co vnímám, je kodrcání vlaku, ale to už mě mé podvědomí táhne do temnoty.

S trhnutím se probouzím. Slyším brzdy a křik, kterému nerozumím. Vrata vagónu se za skřípavého zvuku otevírají. Náhlý nápor světla mne přinutí mhouřit oči. Pouze silou vůle se stavím na nohy, následuji ostatní. Jdeme jako poslušné stádo ovcí. Přes masu lidí nevidím nic, pouze komíny. Raději klopím hlavu k zemi, nechávám se unášet davem. Najednou ucítím pach spáleného masa a do vlasů se mi zachytává popílek. Nese se z nestvůr tyčících se nad námi. Slýchával jsem příběhy o místech podobných tomuto. Nikdy bych ani nepomyslel, jaké následky může mít klukovská hloupost. Postupujeme dále, ani ne po sto metrech nás třídí. Odtrhávají matky od dětí, silné od slabých. Musím se rozhodnout. Chci žít, bojovat nebo být odveden a nikdy se nevrátit? Narovnám hlavu, vystrčím bradu a vytáhnu se. Nevím, jestli dělám správně, jediné, co vím, je, že ještě nenastal můj čas. Za chvíli přichází řada na mne. Muž v bílém plášti kývne hlavou. Poté zvedne pravou ruku. Řadím se mezi silnější muže a pár mladých žen.

Navlékli mě do hrubé látky, kouše na těle… Bože, venku střílejí lidi pro zábavu a já tu přemítám nad takovými nesmysly. Zavřeli nás do domů, takových stájí ze dřeva. Ležíme téměř na sobě, je tu celkem teplo. Srpnové noci bývají ještě teplé. Radši nechci uvažovat, co bude v zimě. Pokud se jí dožiji. S myšlenkami na smrt i přežití usínám. Celou noc mě provázejí noční můry. Pokaždé, když zavřu oči, vídám lidi bez tváří. Tahají za nitky polámaných dřevěných loutek.

Probouzí nás křik a smích, dozorci otvírají ubikace. Za zpoždění se tu trestá smrtí. Když budu mít dnes štěstí, podaří se mi ukrást kus tvrdého chleba jinému vězni. Voda je luxus, který si mnohdy nemůžeme dovolit. Připlazím se nenápadně k jedné kaluži. Piji, dokud na dně nezbyde pouze bahno. Poté jdeme stavět nové baráky, pak kopat příkop. Pokud budu plnit pracovní normu a snažit se jít s davem, nebudou mít záminku předvolat si mne.

Lidé tu umírají denně po desítkách. Zemřou buď na tyfus, nebo jim prostě prostřelí hlavu. Lítost tu jde stranou, stejně jako ostatní city. Moje já se vytratilo. Zbyla ze mne pouze prázdná skořápka. Nepřipadám si už ani jako člověk, jsem loutka plnící příkazy svých pánů. Hnusím se sám sobě. Nejsem schopen se ani pohnout, když mučí mé spoluvězně. Jen tiše vyčkávám a modlím se, aby to nepotkalo mě. Pro každého tu teď platí jediné pravidlo, každý sám za sebe.

Blíží se zima. Transporty přijíždějí stále častěji. Nám přidělili pouze jednoho chlapce. Moc jsem si ho nevšímal a šel jsem si lehnout, protože nás zaháněli zpět do ubikací. Ten chlapec si lehl vedle mne. Nemůžu spát, už přes hodinu drkotá zuby. Chci ho okřiknout, jenže když se otočím, něco se ve mně pohne… Lítost. Proto místo okřiknutí pouze natahuji ruku a přitahuji si chlapce do náruče. Konečně přestal drkotat zuby a já tak mohu usnout.

Nevypadá to s ním moc dobře. Stěží vydržel dnešní směnu a navečer sotva chodí. Vím, porušuju tím své základní pravidlo, ale vidím v něm svého mladšího bratra. Potichu se k němu přikrádám. Jediné co pro něj mohu udělat. Je podržet jej za loket, aby neupadl. Se slabými tu nikdo nemá slitování. Probouzí ve mně lidskost, o které jsem si myslel, že je dávno pohřbená.

Ráno nám přidělili více povinností než obvykle. Uprostřed své práce náhle zaslechnu kvílení a pláč. Trhnu hlavou rychle ve směru, odkud přichází pláč. To, co vidím, mě zmrazí na místě. Chlapec leží na zemi a dozorci do něj bijí holemi. Téměř okamžitě pouštím na zem prkno, které nesu a vybíhám směrem k němu. V momentě zakrývám jeho zakrvácené tělo svým, slyším křik. Neuposlechnu. Trest se dostaví okamžitě. Dva dozorci mě popadnou a donutí kleknout. Třetí vytahuje pistoli. Zahledím se do modravých očí, které se na mě dívají přes vrstvu modřin a krve. Je v pořádku, žije.

Pozvednu koutky úst a mrknu na něj. Usmívám se jako blázen na hlaveň pistole, je to osvobozující pocit…