Poslední jazz

Autor: Jindřich Andrš

1. místo ve IV. kategorii (dospělí)

Sedím v pološeru jazzového klubu. Vzduchem plují melancholické kouřové obrazce z cigaret a zešedlé obrazy Davise a Parkera na stěnách připomínají bývalou slávu tohoto žánru. Dnes však tento kdysi výmluvný a slavný jazz spíše chroptí, nežli by pěl. Hudba, které si dnes povšimne jen hrstka vnímavých. Hudba, slovy Hraběte „absolutně krásná a nerentabilní. Hudba bez naděje na honorář.“ Dnešní osazenstvo klubu čítá celkem devět lidí. Pět na pódiu a čtyři v publiku. V první řadě sedí pán se zkříženýma rukama, který dal jako každou středu stovku za vstup a své pivo a teď čeká, co za to dostane. Za ním sedí dva cizinci, co při toulce noční Prahou narazili na ceduli „Jazz live tonight – 250 Kč“ Já sedím v poslední řadě a celou tu sešlost s napětím pozoruji. Muzikanti začínají hrát.

Saxofon se spustí z výšek, naléhavě, teskně a choře. Ten svíravý, všeprostupující tón mi příjemně vibruje tělem. Na koncích prstů působí mi lehké mrazení a žaludek se mi sevře. Pak klavír, jako bouřlivé moře s divokou, téměř nepochopitelnou pravidelností začne odpovídat ve výškách. Trubka, úpěnlivě a stroze. Pod tím basa, naléhavě a zádumčivě všechny vede. Bicí přitakávají.

Jazz je jako jazyk, který se musíte naučit, abyste mohli pochopit, o čem se hovoří. Poznat, když někdo řekne vtip nebo sprosté slovo. Kdy někdo vypráví zajímavou anekdotu nebo jen tak bezduše blábolí. Muzikanti si takhle povídají mezi sebou a zároveň s publikem. S vykřičeným tónem saxofonu nebo úderem do kláves na ně vysílají svou energii, své myšlenky, u kterých doufají, že je pochopí a odpoví jim potleskem. Poté sólem příběh skončí a oni mohou vyprávět zase další, nový, jiný. Někdy se stane, že se hráči s publikem minou jako dva potenciální zamilovaní na ulici, kteří se na sebe neotočili. Jako by místo zajímavého dialogu hovořili k bezvědomému. Skončí sólo, žádný potlesk. Z toho pevného a důrazného tónu saxofonu je najednou cítit jakýsi strach, nejistota, že není pochopen. Hudebníci se na sebe dívají, vzájemně to cítí. Polevují. Jakou má cenu křičet, zajíkat se, plakat, potit krev, když nikdo nenaslouchá, nikdo to neocení. Z toho všeobsažného dialogu, pro který mají dar, se stává jakási penězi zaplacená nutnost. Místo životního smyslu, jen existenciálně nezbytná práce.

Pauza. Náhle přicházejí moji tři přátelé, na které tu čekám. Ti tomuto jazyku harmoníí, alikvót a disonancí rozumí více než dobře. Kupují si pivo, prohodí pár slov, začíná další hudební set.

Klavír začne s novou nadějí jedno z témat Milesova Kind of Blue. Nejprve hraje poklidně, dojemně. Malebně proplouvá z jedné harmonie do druhé, jako by vyprávěl příběh o těžkém lidském údělu. Občas zahraje něco hřejivě překvapivého a krásného, jako letmý dotek od milované osoby. Když domluví, nadšeně tleskáme. Vypuštěná energie rezonuje a vrací se na pódium. Slovo si bere saxofon. Navazuje na klavír, k hřejivým, poklidným tónům však přidává něco drzého, mrazivého, temného. Jako bychom zahlédli mihnutí stínu mezi stromy v nočním lese. A pak náhle, když je napětí z očekávaného nesnesitelné, vyběhne v řadě tónů až nahoru a spustí se v děsivé spirále disharmonií. Všechny vnímavé v sále hluboce zamrazí. Přidávají se bicí a basa, které jej začínají tlačit a zrychlovat. Saxofon se zajíká v euforické křeči. Pianista pod jeho divoký nářek přitakává rychlou střelbou sazeb tónů. A náhle, náhle se stane něco zvláštního. Najednou, jako by se všichni přítomní hráči i posluchači propojili v jakémsi souznění, v jeden organický celek. Jako by každý tón či úder v každý konkrétní okamžik zapadl na své přesné místo. A všichni by to dokázali vnímat a pochopit v jakémsi společném transu. Saxofon křičí, jak jen může. V závratných výkrutech, zuřivě a krutě káže děsivou proměnlivost, rychlost, netaktnost a zběsilost našeho světa.

Extáze opadá, v takovém vypětí už nikdo nemohl ani o chvíli déle vydržet. Vstáváme a tleskáme. Chce se nám plakat. Trochu štěstím a trochu smutkem. Za týden se už totiž jinak pravidelná jazzová session v klubu U Staré paní neuskuteční. Hrála se zde hudba, která byla příliš výřečná, aby mohla být doceněna. Příliš osobitá, aby mohla být zaplacena. Hudba krásná, bez nároku na honorář.