Smíření

Autor: Adam Weinlich

3. místo v II. kategorii (14 – 16 let)

Sedím a spolu s ním sleduji hvězdy. Jsou zvláštně rozmazané. Stejně jako všechno kolem. Jsme jen my. Dva lidé, kteří jsou spolu, a přesto si nemohou být víc vzdálení. Oči měl někde v dálce. Dívala jsem se na něj i přesto, že mě to zraňovalo. Že mi to v hrudi zanechávalo díry a že se mé srdce s každým jeho slovem bolestně sevřelo. Proč? Sama nevím. Asi proto, že láska je složitá věc, a já byla zamilovaná. Opravdu, opravdu zamilovaná.

Podíval se mým směrem. Jeho pohled byl něžný a jemný. Zranilo mě to. Proč? Protože se nedíval na mě. Protože jeho pohled byl někde v dálce. Protože jsem cítila, že jednoho dne zůstanu sama. Bylo to neodvratné. Jako příliv a vlny. Zvláštním způsobem mě to uklidňovalo a zároveň ničilo.

Pak se protrhla mračna a hvězdy vypadaly úžasně. Jako život, který se na chvíli zastavil. Život, který neprotíká skrz prsty. Neskutečný obraz. Obraz, který nikdy nebude.

Pak se otočil. Odcházel pryč. Věděla jsem to. Cítila jsem, že to tak je. Že s tím nemůžu vůbec nic udělat. Neměla jsem právo stát po jeho boku. Jen zdálky sledovat jeho záda a ducha. Záda, která se vzdalují víc a víc. Ducha, který byl celou dobu někde v dáli. Ve vzdálenosti, kterou nelze překonat vlakem ani letadlem. A ačkoliv jsme byli stále u sebe, nebyli jsme spolu.

Pak zafoukal vítr. Větve se ohnuly a naplnily prostor třešňovými květy. Usmál se. Tak nějak bolestně a smutně a truchlivě. Jako příslib dávného přátelství, které nikdy nebude naplněno. Zabolelo mě to. Srdce mi pukalo, když jsem viděla ten pohled upřený do dálky. Pohled, který patřil někomu jinému.

Přes ramena mi přehodil mikinu. Zahřála mě a přitom zmuchlala mé myšlenky do kuličky. Do očí se mi nahrnuly slzy. Zraňovalo mě to. Uvědomění si, že to teplo na povrchu brzy zmizí a to v srdci už nikdy nikdo nedostane pryč.

Zářil měsíc a my sledovali město pod námi. Světla žijící si vlastním životem. Krásu, která byla krásná jen v našich očích. Bylo mi do pláče. Nechtěla jsem, aby mě tak viděl. Nevydržela bych, kdyby se ke mně opět začal chovat ohleduplně. Když se na mě díval, nedíval se na mě. A to bylo to špatné. To, co mě zraňovalo.

Měsíční svit nás zahalil do svého pláště. Do ticha, které v jeho přítomnosti působilo truchlivě a silně jako balada. Ale bylo součástí jeho samotného. I to jsem na něm milovala. I kvůli tomu jsem v nitru krvácela. Jen proto, že život bolí a my opravdu žili.

Chtěla jsem mu to říct. Chtěla jsem mu to říct už tolikrát. Chtěla jsem mu říct, co to znamená usínat s jeho hlasem v duši. Co to znamená mít slzy v očích, protože se konec nemilosrdně blíží. Co to znamená sama žít a zároveň přemýšlet jen o něm. Chtěla jsem to všechno říct. Všechno. Vyjádřit každý svůj pocit. Ale nemohla jsem. Na některé věci jsou i všechna slova světa krátká.

Proč tohle všechno? Protože jsem ho milovala. Protože jsem se v jeho přítomnosti pokaždé cítila šťastně a zároveň jsem byla roztříštěná na milión střepů a pohromadě držela jen proto, že se nehýbal příliš rychle.

Znovu se mi do očí nahrnuly slzy. Pro krutost světa a čas, který si s námi se všemi jen zahrává. Pro osud, který nám dává jen jednu jedinou šanci, která se už nikdy nemůže zopakovat. Vzlykla jsem a opřela se o jeho rameno. Nijak nezareagoval. Duchem byl daleko a ani nejsilnější řetězy mi ho nemohly přitáhnout zpět. Zvláštním způsobem mě to dojalo. Dojalo a rozplakalo a rozesmálo. Asi jsem se smála jen sama sobě.

Pak se na mě podíval. Setkali jsme se očima a na okamžik bylo všechno pryč. Dlouhá, zelená tráva, pohybující se v mírných poryvech nočního větru. Krásná, hvězdná obloha, naplněná sny spících dětí, i starý třešňový strom, jehož lístky se na nás snášely nezměřitelnou rychlostí.

Byli jsme jen my dva. Svázaní pohledem a nocí, kterou jsme si možná oba jen vysnili. Nocí, která žije jen v těch nejkrásnějších příbězích. Tenhle okamžik jsem si přála. Doufala jsem v něj každou noc. Snila jsem o něm téměř pořád.

Ale ať jsem si ho přála jakkoliv silně, nemohlo to stačit. Ať jsem si jeho pohled vysnila, jak moc jsem jen chtěla, stejně nemohl patřit mně. Když se na mě díval, neviděl mě. Protože pro mě v jeho představách nebylo místo. Chápala jsem to. Neobviňovala jsem ho za to. Asi jsem na něm i tohle měla ráda.

Potřásl hlavou a okamžik zmizel stejně rychle, jako předtím přišel. Zavanul vítr a odvál ho do minulých časů. Do časů, které už nikdy nezískáme zpět. Byla studenější, jarní noc. Byla jsem vděčná za jeho mikinu… Téměř jsem se rozplakala.

Znovu se zadíval do dálky.

„Co chceš teď dělat?“ Díval se do měsíce a do dlouhých nocí, které pravděpodobně strávil s někým jiným. Do dlouhých nocí, které už asi dávno minuly. Má duše plakala, zatímco na povrchu jsem se bezstarostně usmívala. Proč? Asi proto, že tady byl on. Proto, že jsem o něj nechtěla přijít i přesto, že musí brzy neodvratně odejít.

„Nevím, asi půjdu někam na vysokou. Tenhle rok ale asi zůstanu tady. Chci pomáhat své rodině s obchodem. Vždyť víš.“ Usmála jsem se na něj. Ten úsměv mi nevrátil. Zdálo se, že je v myšlenkách na úplně jiném místě. Na místě, na které si zachoval jen vzpomínky.

Vzpomínky, které už měl v hlavě možná jenom on.

„Zítra odcházím.“ Zdálo se, jako by to neříkal mně. Jako by to říkal osobě, které to měl povědět už dávno, ale neudělal to. Říkal jí to přeze mě a zraňoval mě tím. Říkal to, i když věděl, že to nebude stačit.

„Vím to.“ Usmála jsem se a po tvářích mi tekly slzy. Cítila jsem se, jako bych něco ztrácela. Něco, co jsem si tak dlouho chovala v srdci. Něco, co jsem nechtěla ztratit, i přesto, že bylo vyplnění nemožné. I přesto, že mi to trhalo duši.

To teplo, které se mi třepotalo v hrudi, jsem prostě nechtěla ztratit. Plakala jsem a u toho se usmívala. Už když jsem ho poznala, jsem zjistila, že úsměvy jsou proti smutku nejlepší. Hvězdy se rozmazaly v zářící šmouhy na temném nebi. Květy třešní zářily více, než bych si dřív byla schopná připustit.

Když se ptal, řekla jsem, že mi nic není, a on mě odvedl domů. Nemohla jsem mu to říct, vím to příliš dobře. Ať bychom byli jakkoliv blízko, naše srdce by se k sobě nikdy nemohla přiblížit ani o milimetr. Bylo to kruté a nespravedlivé a smutné, a proto jsem plakala. Pro jeho ohleduplnost a jemnost, se kterou se ke mně vždycky choval. Pro tyhle dvě věci, které nám nedovolily se vzájemně lépe poznat.

Takže jsem mu to neřekla. Neřekla jsem mu, jak moc jsem ho milovala. Nevyčítám si to. Se mnou by nikdy nebyl šťastný. Ten večer jsem usnula v slzách. S hlavou v polštářích kvůli zmařenému přání. Kvůli nemilosrdnosti života, kterou jsem plnou silou poznala teprve teď.

I teď. I teď na něj občas vzpomínám. Zpívám verše o nás dvou a tajně doufám.

Ještě jednou…

Ještě jednou poznat tvé objetí.

Slzy usednou…

Nezmizí bolest z dojetí.

Jediná šance navíc…

Ve svitu našem, vzájemném.

Pomíjivost školních lavic…

S pocitem lehkém, trhanném.

Sleduji známé červánky,

Sama, na trávě teď sama jsem.

Proč? Jen pro tvé jemné poznámky.

Ano. Vím, že láska je truchlivý vjem.

Ano. Jsem si jistá, že doufám, i když je to nemožné a nesplnitelné přání. Že doufám, že spolu ještě někdy uvidíme hvězdy, které existují jen v nás samotných.