Autorka: Andrea Krejzlíková
2. místo ve II. kategorii (14 – 16 let)
Tohle se nemělo stát
Tohle se nemělo stát. Z ničeho nic se nám rozpadl svět, roztříštil se jako to pitomé zrcadlo na tisíce maličkých střípků. A každý ten střípek se nám zabodl do srdce, zranil nás tak silně, že jsme přestali dýchat. Zabili jsme si navzájem duši toho druhého…
(Pavel)
Jako každičký večer, potom co odešla, jsem pod tokem horké vody v té pitomé sprše ztratil sám sebe. To místo mě nutilo litovat, vzpomínat na čas, kdy bylo všechno ještě krásné. Nutilo mě představovat si, že se nic z toho nestalo, že jsem nic neudělal. Ale co jsem mohl dělat? Vždyť ona byla všude, červenala se jako ty kachličky, které vybírala, blikala jako ta rozbitá žárovka na stropě, kterou mě tak neúnavně nutila vyměňovat, voněla jako to levandulové mýdlo. A pak tu bylo to zrcadlo, přes které se na mě každé ráno usmívala, to samé zrcadlo, po kterém jsem mrštil vázou v ten den, co mě opustila. Cítil jsem se stejně rozbitý, jako by mi něco chybělo. Ne, někdo. Ona. Jak jsem to jenom mohl dopustit? Vždyť ona byla pro mě vším. Byla pomocnou hůlkou, nejvěrnějším přítelem, byla někdo, koho musíte víc než jen milovat. Bez ní jsem to nebyl já, s ní jsem se stal tím, kým jsem a bez ní tohle mé já skončilo. Já hlupák, kéž bych to jen mohl vrátit zpátky a mít tě tady vedle sebe, Eliško. A tak jsem se jako každičký večer rozbrečel zoufalstvím. V té pitomé sprše.
(Eliška)
Nikdy si neodpustím to, co jsem provedla. Tok téhle horké vody ze mě nikdy nesmyje tu špínu. Pomatuji si na ten den, kdy jsem ho poznala. Jeho, Pavla. Bylo nám něco kolem sedmi let, když se ten veselý kluk přistěhoval do domku naproti. Asi to byl osud, ale od té doby jsme už jeden druhého nepustili. Věděla jsem, že Pavel je někdo, koho nesmím nikdy ztratit. Pochopte, ten kluk měl něco do sebe, a tak jsem mu vždycky všechno odpustila. I tenkrát když jsme spolu lezli na třešně a já jsem kvůli němu spadla dolů. Byla z toho těžká zlomenina a musela jsem ležet v nemocnici. A představte si, ten hlupák si schválně taky ublížil, jen aby mě neopustil. Sprcha mě jako pokaždé nutila více přemýšlet, myslela jsem, že snad shořím. Na mysl mi přišla další vzpomínka. Rybízový koláč. Koláč, který mě naučila péct babička. Koláč, který Pavel tolik zbožňoval. Koláč, ze kterého od malička seškraboval drobenku. Znovu mi začínalo být do breku. Další vzpomínka. Taneční. Pavel, ten nešika, mi přišlápl dlouhé fialové šaty, jež jsem si u mámy tenkrát vyprosila. Ty šaty se mi škaredě roztrhly, že jejich oprava na nich zůstala zřetelná. Ale ani tenkrát jsem se a něj nezlobila, nešlo to. Proč jsem mu neodpustila i teď? Nešlo to. Nebo snad šlo? Má mysl byla v rozporu. Jako každý večer. V té pitomé sprše.
(Pavel)
I několik měsíců poté jsem se stále proklínal, ten smutek mě nechtěl opustit. Věděl jsem, že si to zasloužím. Eliška byla celý můj svět. Byla vše od A do Z, od rána do noci, od jara do zimy. Na světě neexistuje tak úžasná žena. Ona mi totiž vždycky odpustila a nikdy se na mě nezlobila. Sprcha se od horké vody celá zamlžila, ale já jsem své vzpomínky viděl jasně. Cítil jsem je. Když jsem Elišku pozval poprvé na večer k sobě. Naši nebyli doma, a protože jsem chtěl být romantik, uvařil jsem večeři a po pokoji rozprostil zapálené svíčky. Nakonec z toho byly popáleniny 2. stupně. Moje vzpomínání pokračovalo. Před sebou jsem měl náš svatební den, přestože mi při obřadu vypadl z ruky prstýnek, který jsem měl Elišce nasadit a bylo z toho obrovské faux pas, stejně se ten den stal jedním z nejkrásnějších v mém životě. A jak jsem vlastně svou lásku ztratil? Svou vlastní hloupostí. Několik let jsme se marně pokoušeli o dítě, a když jsme zjistili, že problém byl ve mně, začal jsem pít. Zkrátka jsem se s tím nedokázal smířit. Každý večer jsem svojí chyby litoval, ale vrátit to nešlo. A ani ta pitomá sprcha to nedokázala změnit.
(Eliška)
I několik měsíců poté jsem pořád přemýšlela, co jsem mohla udělat jinak. Jakpak jsem jenom mohla Pavla uklidnit? Ten smutek, že jsme nemohli mít dítě, ho úplně zaslepil. A v ten den, kdy jsem našla tolik prázdných skleněných lahví od vína, jsem už byla úplně bezradná. Čím více jsem se snažila Pavla oddělit od alkoholu a od smutku, tím se vše jenom více zhoršovalo. Přišlo mi, že už mě snad ani nevidí. Úplně ztratil chuť do života. A já bez něj téměř taky. Jednoho dne se opil tak moc, až byl sotva schopný mě poznat. Byl jako utržený ze řetězu a řádil po bytě jako tornádo. Nechápala jsem, jak může být něčeho takového schopný člověk, kterého jsem tolik milovala. A pak mě uhodil. A to už byl definitivní konec. Myslela jsem, že je to tak dobře, ale zapříčinilo to jenom další trápení. A ani ta pitomá sprcha to nedokázala změnit.
(Pavel)
A poté jsem už toho smutku měl dost. Jenže změnit jsem to nedokázal, Elišce jsem nemohl přijít na oči. Ne potom, co jsem udělal. Ne potom, co jsem jí ublížil. Tu ránu jsem si do konce života neodpustil. A pokud existuje nějaký život po životě, neodpustím si to ani v něm. A stejně tak budu navždy milovat Elišku. Na konci mé cesty, když jsem ucítil chlad kulky, jsem v té pitomé sprše myslel jenom na jednu věc. Už nikdy nic neucítím, ale vždycky mi bude chybět to, jak mi chybíš…
(Eliška)
A poté jsem už toho smutku měla dost. Jenže změnit jsem to nedokázala. Připadala jsem si příliš slabá se o to byť jen pokusit. Nemohla jsem být s ním a nemůžu být ani bez něj. Existuje něco mezi tím? Asi ano. A tak, poté co jsem ty spousty prášků zapila ještě větším množstvím hořkého nápoje, můj smutek skončil přesně tam, kde začal. Na konci mé cesty jsem v té pitomé sprše myslela jenom na jednu věc. Už nikdy nic neucítím, ale vždycky mi bude chybět to, jak mi chybíš…
