nezdá se ti, ženo má?
U hrobu jest malá holka
a vedle ní starý pán.
Dědo, řekni,
ty ji slyšíš,
jak se tam nahoře má?
Má se dobře, holka zlatá,
má se dobře, povídá.
A jak se má maminka?
Je tam spolu s tátou?
Jen přikývne, tvrdě mlčí,
poraněný ztrátou.
Holka malá usměje se,
utírá mu slzy,
nechápe proč dědečka
všechna slova mrzí.
Vždyť se mají dobře,
zašeptá mu do ucha.
Mají.
Uběhlo pár roků,
opět stejný den.
U hrobečku stojí paní
spolu se synem.
Paní pláče,
syn se ptá,
proč ji slova mrzí?
Pochopíš to moje zlato,
jednou se vše změní.
____________________
realita dnešních dnů,
kupují peroxid ze skladu
za cílem nevinnosti.
Černý od morku kosti,
nemají tušení,
že peroxid vodíku,
kde nepatří vše poškodí.
Tiše chodí poničení,
za úplňku Měsíce,
takových je tisíce,
náplastí lepí rány.
Čas však vždy nezahojí
za co si člověk může sám,
a tak jak sto let starý rám
musí čekat, než je někdo objeví…
… než je někdo opraví…
Teď točej listy z papíru
z knížky na míru,
jak letopočty stromů
píšou další řádky.
A hledaj spásu v nebi,
jenže ta tam není,
pěna v pivu pění,
nic už se nezmění.
místnost,
úzkost,
ničí blízkost,
citů bídnost,
neopilost,
střízlivost,
světa kolem mít už dost,
zatažené žaluzie,
prázdná slova,
slepé sliby,
on a ona,
kdyby,
chyby,
jen dvě cigarety zbyly,
z poslední noci,
když city kryli,
dva milenci,
co nezakryli,
lásku k sobě chovanou,
a ženu co měl
usměvavou,
teď pláče uprostřed místnosti.
