Autor: František Buchta
1. místo v III. kategorii
Pojídáme okvětní plátky zašlé růže,
by zůstala vždy mladým poupětem.
Lepíme lodě ze zbytků opadlé kůže,
umíráme spolu s ranním odkvětem.
Pijeme doušky z šedých vod řeky Léthé,
myjeme si v ní svou sešlou tvář.
Opojeni nektarem té viny bezbřehé,
zříme v stínech opět hluchou zář.
Smějeme se nad mršinou starce Chárona,
studené a chmurné jeho čluny.
Život je divadlo a smrt hořká opona,
hrajme do skonání za světla Luny.
Stavíme katedrály Babylonu z kostí,
kostí těch konajících až moc hrdinně.
Cihly pojíme svou lidskou pýchou a zlostí,
nepřemýšlíme o chlebu a o víně.
Vkládáme žhavé uhlíky v oční důlky,
měníme uši v černé ulity.
Zašíváme svá ústa v dvě němé šňůrky,
jak sfingy jsme nehnuté pocity
Již nevidíme touhy to hlubinnou šíři,
vzdechy nevěstek pouze tichou tmou víří.
Amorovy slzy se třpytí na vějíři
a chorou zemí prolézá jen dravé pýří.
Již neslyšíme šelest nebeských strání,
jsou pozemsky slepá naše vroucná přání.
Kde Jupiter pase stádo měsíčních laní,
lidské činy jalové jsou a vždy jen raní.
Již necítíme rytmus božské olovnice,
navršená leží naše těla mdlíce.
Uspáni melodií mrtvé harfenice,
jen prach pokrývá naše znavené líce.
A my se neprobereme,
již nikdy více.
