Autorka: Andrea Krejzlíková
3. místo v III. kategorii
Černý kočár
Čechrá takhle vánek
milencům zvlhlé vlasy,
cuchá je do sebe,
vlasy plné jarní rosy,
ty dva přemůže spánek,
dojdou slova i glosy,
nad nimi modrá se nebe,
uslyší zpívat jen kosy,
vysní si svůj vzdušný zámek,
vytvoří si tolik krásy.
Černý kočár blízko jede
letí, sviští jako zlé vosy
k nim, tak končí románek,
tohle nejsou žádné špásy,
srazí mě a pak i Tebe.
Prohnaná kráska
Tenkrát když mi bylo šestnáct let,
když teprve jsem začínal vnímat svět,
mi cestu zkřížila šestidenní láska.
Zanechán slabý a s hrdostí zlomenou
jsem z té lásky zůstal na kolenou,
a za to všechno mohla prohnaná kráska.
Měl bys pozor dát si před krásnou zmijí,
zakoulí očkama, vyrve srdce a zase zmizí.
Ta dívka vždy nechává mladé hochy ztracené,
že dočista zahodí mysl svobodnou.
Pro dívku s černými vlasy se chlapci rozhodnou,
pro dívku mstící se za všechny sestry zhrzené.
Dcera šarlatánky s ladnou chůzí,
co o ní snili jsme my i ti druzí,
teď na prstech počítá chlapce, co jí byli milí,
a s ďolíčky ve tvářích se tiše usmívá,
hoši proklínají ji – ona nevnímá.
Ti chlapci najednou zdají se tak malí.
Nemyslete si – i černovláska je duše citlivá,
přestože bývá někdy horlivá,
pod chladnou kůží jednoho si v srdci nosí,
chlapce, co o ni nikdy nestál,
jediného, kdo z jejího úsměvu neroztál,
teď kvůli tomuto trpí mnozí,
ten jediný by obstál.
Takhle každému se hroutí svět,
když lásku nedostává nazpět.
Vyznané city nevrátíme zpátky,
a tak ta dívka schovaná mezi vrátky
vyhlíží toho, jenž odolal
a jediný jí srdce své nedal.
A tak si dávej pozor před krásnou zmijí,
zakoulí očkama, vyrve srdce a zase zmizí…
Lásky
Melodie jara a první lásky,
za oknem vůně sedmikrásky,
co nosila jsi vykvetlou za uchem,
když létali jsme spolu oblohou,
a slíbili si, že sami nikdy nezůstanem.
Byla jsi duše mladá, čistá,
duše jasná a nevinná,
kdybych jen nehledal tvé půvaby,
nehledal tvé chyby,
možná bys tou duší zůstala.
Ležím k tobě spoután ve věčném bolu,
stejně jako Prométheus ke své skále.
Nic nevnímáš, zády si se otočila k Bohu,
jenom mě samotného v srdci máš a v mysli neustále.
Fialko, utrhl jsem Tě v čerstvém dešti,
utrhl a pošpinil, zbavil Tě tvých kořenů.
Děkuješ, cítíš se jako v ráji,
jenže po dnešním večeru
už nevykveteš znovu v máji,
proč si jen tou duší nezůstala?
Zatínám pěsti, ještě nás nenechám skončit,
skončit a zlomit Ti srdce,
ještě se nebudu loučit,
bolestivě a prudce,
nezanechám šrám.
Sdílíme spolu zpocené polštáře,
uslzení a zmatení ve vlastní vinně,
poslední svíčka hoří a vlaje ve tmě,
už víc nás žádná jiná neohřeje.
Skončíš sama, sama a bolavá,
zčerná Ti jméno na papíře,
vzpomínka na mě bodlavá
zůstane Ti v srdci, v malé škvíře.
Tak promiň mi, já jsem to tak nechtěl,
život pomíjivý mnohé změní
a kámen na kameni nezůstane.
Neznal jsem dívčí sukně a nestál o své jmění,
nečekal, že se ze mě zloděj stane.
Zloděj dívčích snů a nadějí,
ve tmách bych o tvé kráse básnil mnohem raději,
než v celu osamocen si sednout
a Tebe fialko, nenechal tady zblednout.
Dušičko hloupá, mladá jsi byla,
už za uchem nemáš sedmikrásky,
už šediví Ti první vlásky,
lituješ, že si se mi tenkrát odevzdala,
že zbláznila se a pannou nezůstala.
Klam
Zase je pátek a můj světabol
mi říká, zase budeš večer sám,
jo tak tohle je fakt už gol
do prázdné, na ty já dbám.
Hold byl jsem jen malý kluk,
proseděl v koutě celej flám.
Ty vytáhla si mě z těhle muk,
postavil bych Ti třeba velkej chrám,
porazil i sto let starý buk,
jen abys neřekla, vždyť to jenom klam.
Jo byl jsem to závislák, drogo má,
měla jsi tajemství jež už asi nepoznám,
lásko zvadlá věčně mi nevěrná,
jsem blb sám sebe se ptám,
proč byla jsi moje hůl opěrná,
zda se Tě vůbec někdy vzdám,
zda zmizí ta bolest dotěrná,
zda nevydám své bytí temnotám.
