Autor: Šimon Kupka
II. kategorie
V žilách nám zatrne
Že je to nejisté,
není to patrné,
až vypluje na hladinu
v žilách nám zatrne.
Dokud ty nevidíš,
není nic na tobě,
houpeš se na trámech,
a ty jsou chatrné.
Alespoň něco máš ráda,
když já stojím bokem,
není nic lehčího,
než řešit skokem.
Návrat bohéma
V rychlém běhu dojmů a do schodů,
přecházím své patro,
divnou pachuť na patře… v potemnělé chodbě,
ruka v kapse hledá klíč, jako psi psovodů.
Alespoň jsem trefil dům, když ani ty dveře né,
otevřel mi totiž soused a povídá: „naproti!“.
Je to jedna velká vojna, od dveří ke dveřím běhám jak rekruti,
jak blbě se jen odemyká, když mám ruce dřevěné.
Klíče, zámku nastává nečekaná shodnost,
chvíli váhám, nerozvážně vkročím,
já povýšil jsem nejmíň hodnost,
ba možná mi i odznak dají, když s tím pitím skončím.
Dávno jiná
A důvodem, proč na tebe myslím,
jsi zase jen ty,
štvaní podvědomé takřka tristní,
jak špína tlačící za nehty.
Ne snad ty a ne snad tvoje tělo,
je to horší, je to jen torzo,
co tě možná kdysi za předlohu mělo.
První si nevšimla, druhá se směje,
jako vůl, jako blázen, ptám se jen kde je,
… není.
A důvodem proč na tebe myslím,
jsi zase jen ty,
štvaní podvědomé takřka tristní,
jak špína tlačící za nehty.
Ne snad ty a ne snad tvoje tělo,
je to horší, je to jen torzo,
co tě možná kdysi za předlohu mělo.
První si nevšimla, druhá se směje,
jako vůl, jako blázen, ptám se jen kde je,
… není.
