Strach ze ztráty milované osoby

Autorka: Markéta Knapková

III. kategorie

Už se vám někdy stalo, že jste ztratili sobě blízkého člověka? Někoho, kdo se vám hluboce zaryl do srdce, kdo byl jako ty nejslunnější dny během období bouřek a kdo býval ve vaší mysli dnem i nocí? Určitě ten pocit zhrouceného křehkého domečku z karet znáte. Vaše milovaná osoba se najednou vytratí ze života a vy máte neuvěřitelný, stísněný někdy až rozporuplný strach, co se bude dít dále. Každý z nás něco podobného aspoň jednou zažil. Ale co s námi tento zničující strach dělá a jak se doopravdy cítíme?

Všichni chováme v nejhlubší komůrce svého srdce někoho, kdo je pro nás každodenní inspirací, oporou a hlavně tou nejbližší osobou. Může to být rodič, láska či nejlepší kamarád. Na tom, kdo to je, nezáleží. Hlavní jsou ty nejsladší a nejhlubší city, které k této osobě cítíme. Představa ztráty této osoby je až hloupě nesmyslná. Jen pouhé pomyšlení, že by tento člověk odletěl jako pírko ve větru z našeho života, v nás probouzí úzkostlivý strach. Ten silný pocit, který mnozí psychologové a odborníci vykládají jako emoci vyvolanou z obav. Ale co mi je po nějakých odborných termínech. Já vsázím na cit! Všichni to moc dobře známe a víme, že to je nekonečná neutuchající bolest a úplné prázdno a temno v hlavě. Bolest spojená se strachem, to je to, co nastává právě tehdy, když ztrácíme milovanou osobu.

Na druhou stranu nám tento nechutný a zapáchající strach může pomoci otužit naši mentální kondici, abychom se uměli lépe porvat a pobít s těmito nemilými nástrahami vrtkavého osudu. Možná si uvědomíme, že strach lze překonat. Ano, vím, bude to bolestivé, budeme se cítit jako vyžvýkaná žvýkačka, jako žijící skořápka bez duše nebo jako čistý bílý papír politý čerstvou ranní kávou. Ale pokud tuhle naši osobu žijící v našem srdci ztratíme, není jiná cesta než se otřepat, shodit ze sebe všechen strach, tu špínu, která nás drží při zemi, a jít dál.

Je mnoho konců, jak pohádky končí, ale nikdy bychom neměli nechat vyhrát strach. I přes ztrátu opravdu blízkého člověka jde život dále a musíme se naučit s tímto těžkým břemenem na našich bedrech žít. Neuvěřitelně básnická a až narůžovělá je představa toho, že bychom se s tímto tlakem naučili žít. Stejně všichni moc dobře víme, že to není možné. Pořád budeme na ten strach i na tu nesmírnou bodající bolest v nejcitlivějším místě srdce myslet. Budeme myslet na to, co všechno jsme ztrátou této osoby přišli. Strach nás provází na každém kroku. My se mu můžeme jen vzepřít a nějaký čas vzdorovat, ale nikdy nevyhrajeme. Nemůžeme vyhrát nad svými emocemi, ty mluví pravdu.