Vánoce v Sudetách

Autor: Tobiáš Nevřiva

3. místo v III. kategorii

Babička s dědečkem se velmi těšili na Vánoce. Na jejich horskou chaloupku v Jeseníkách měla

totiž letos přijet celá rodina. Babička pekla cukroví, dědeček vyráběl ozdoby na vánoční stromek, ve vaně plaval kapr a na okně stál krásný dřevěný betlém, který děda o prázdninách sám vyřezal

z lipového dřeva ve své dílničce. Dokonce ještě voněl. Ježíšek však v jesličkách neležel, protože Štědrý den byl až za tři dny a Ježíšek se, milé děti, narodil až v den po Štědrém dni. Zahrádka, chalupa i okolní lesy byly přikryty vysokou vrstvou zářivě bílého sněhu.

„Babičko, podívej se, vnoučci nám přijeli!“ zvolal náhle s nadšením dědeček, sedě u okna a

pije kávu, a babička ho pokárala: „Hele, Petře, neříkej mi babičko, já nejsem žádná tvoje babička, ale Tonička. Erna je už přece desítky let po smrti,“ dokončila babička myšlenku, protože už jí všechny ty vánoční přípravy začínaly lézt na nervy.

„Tak se nezlob, babičko,“ odpověděl děda trochu smutně.

Vzápětí se mu ale zase zlepšila nálada, protože tu byly všechny jeho děti se svými drahými

polovičkami, a především dědova milovaná vnoučata – Sofinka, Marianek, Tobiáš a Míša. Celá rodina byla pohromadě, a to měl děda moc rád.

„Kdo z vás si letos vzpomněl na zvířátka v lese?“ zeptal se po chvíli děda. „Všimli jste si, kolik

letos napadlo sněhu?“ „Jasně, zahraješ si s námi koulovačku, dědo?“ žadonil Marik. „Hlavně mi sem

teda jako nenatahejte sníh,“ upozornila děti babička. „No a protože je v lese všechno přikryto

vysokou vrstvou sněhu, zvířátka nemají co jíst,“ dokončil dědeček myšlenku a vzal do ruky dvě tašky sušeného pečiva, které střádal po celý listopad a prosinec.

„Petře, nech mi tam něco na strouhanku,“ volala z kuchyně babička. „Už jsem ti nastrouhal,“ chlácholil ji děda a dodal: „Tak kdo jde se mnou?“ Vnoučata zanechala mobilů a vystřelila za dědou, protože každá výprava s ním slibovala teprve to pravé dobrodružství.

„Za odměnu, že jsme nakrmili zvířátka v lese,“ řekl dědeček cestou od krmelce, „si ted’ka

můžeme vzít vánoční stromeček z lesa.“ A vytáhl zpod bundy pilku. Nejbáječnější byly pohádky, které si děda každý večer vymýšlel, a proto měly děti už o půl osmé umyté zuby a netrpělivě seděly v pyžamech na posteli očekávajíce pohádkového dědečka. Když děda přišel, ulehly do postýlek a napnuly uši, aby jim neuniklo ani slůvko z dědova vyprávění.

PŘÍBĚH VELKÉHO KANCE

Kdysi dávno před mnoha sty lety chodil po jesenických horách děd Praděd úplně sám. Ranní

mlhy se ploužily po holinách a lesních paloučcích. V hlubinách kopců pramenily křišťálové říčky, které se snášely horskými úžlabinami do údolních řek. Stromům se dařilo a rostly borůvky a brusinky. Mělo to jeden háček – široko daleko byste nenarazili na živou duši. Děda Praděda to šíleně trápilo a cítil se ve svém jesenickém ráji jako opuštěný starý jezevec.

Jedné červnové noci se mu zdál sen, v němž viděl hvozd v dalekém království. Ten les, milé

děti, vypadal skoro jako ten les, který obklopuje naši chalupu dnes. Žili v něm mravenci, lišky, jezevci, srnci, jeleni, vlci, veverky, sýkorky, strakapoudi a mnohá další zvířátka. Nejvýznamnějším a nejváženějším byl v tom lese starý velký Kanec, který žil už tak dlouho, že znal nazpaměť všechna lesní moudra a kdekdo si k němu zašel pro radu. Co Kanec řekl, to zvířátka udělala bez přemýšlení. Řekl-li, že je potřeba vyčistit les pod skalou, nikdo neváhal a vypravil se smetákem odklidit nepořádek. Byla-li studánka zanešená a Kanec na to upozornil, pospíchali s lopatou odstranit nánosy bahna. Zvířátka pomáhala starým a nemocným kamarádům. Veverka se starala o datla se zlomeným křídlem, do vlčí nory se usídlila stará kmotra lasička a jelen poskytl ve svém kožichu útočiště dvěma osiřelým bleškám.

Celý další den ležel Pradědovi jeho večerní sen na srdci. Oblíbil si především starého hodného kance a ani během borůvkové svačinky nemohl jeho dobráckou duši vytěsnit z hlavy. Tak dlouho nad ním přemýšlel, až si musel v telefonním seznamu vyhledat jeho číslo a pozvat všechny jeho kamarády do Jeseníků. Kanec po telefonu pochopil, v jaké samotě Praděd žije. Zželelo se mu jej a taky proto, že v jejich království byly lesy už tak přepiněné, že nebylo k hnutí, vydal se se svými blízkými na cestu do jesenických hor. A doopravdy, jak Kanec slíbil, tak se stalo. Ten panečku uměl držet slovo. Za půl roku po telefonické domluvě dorazili do Jeseníků noví osadníci a když spatřili panenskou krajinu, hned si ji zamilovali. Bohužel strastiplnou cestu nepřežil ten dobrácký Kanec. Děd Praděd byl zvolen jeho nástupcem a na jeho památku vymyslel Jeseníkům přezdívku: „LES KANCE“. Praděd byl dobrým a spravedlivým vládcem. Zvířátka žila po staletí v míru, navzájem si pomáhala, zvelebovala jesenickou krajinu a nestěžovala si.No a od té doby se, milé děti, našemu regionu říká Les Kance, německy Sudety, na památku toho dobráckého a moudrého pašíka.

Brzo ráno vyrážel děda na procházky po lese. „V zimě jsou rána nejkrásnější,“ tvrdil děda, „odpoledne se zatáhne obloha, a to je čas na topení v krbu a vymýšlení pohádek.“ Všechna vnoučata i jejich rodiče vyspávali ráno dlouho, protože byli z města a tam se spí dlouho. To nebylo nic na dědu. „Hola, hola, práca volá,“ budil děda ráno hlasitě celou chalupu. Bylo potřeba naštípat dříví, odházet sníh, navozit dřevo do chalupy, pouklízet v dílničce, zajít na půdu, nasypat sýkorkám do krmítka, uvařit snídani, spravit topení v patře a nazdobit stromeček. A tak se dala celá rodina do práce i vnoučata pomáhala a krátila si po celý den dlouho chvíli, očekávajíce další dědovy příběhy.

JAK SE ŽILO PO PRADĚDOVI

Dokud Praděd vládl v Sudetech, žili všichni lesní tvorové s láskou a porozuměním, jenže jak to na tom světě bývá, nikdo z nás tu není věčně, ani Kanec, ani Praděd. Když Praděd zemřel, usnesli se, že je potřeba hledat nového dobráckého vládce, jenže tací nerostou na dubech. Lišky požadovaly, aby byl do čela lesa zvolen jejich zástupce lišák Kulišák, jeleni trvali na starém Dvanácterákovi a vlci odmítali kohokoliv jiného než vlka Krka. Ne, že by tito navrhovaní kandidáti neměli zkušenosti, ale dobráctví nepobrali, ani co by se za nehet vešlo. Spory mezi jednotlivými skupinami se vyostřovaly. Přestali pomáhat jeden druhému a každý se zajímal jen o sebe. Zapeklitou situaci ještě vyostřila válka, jež má málokdy za cíl spojovat dohromady k vzájemnému porozumění. Nu, válka je vlastně spojovala dohromady, ale proti sobě navzájem. Největší problémy vznikly po skončení bojů. Lišky si založily svůj vlastní stát s vládcem Kulišákem, který získal obrovskou podporu od lišek z celého širokého okolí. Vlci s Krkem v čele byli velmi nespokojení. Odmítali nadvládu lišek a založili si na truc svůj vlastní stát. Zkrátka si přestali důvěřovat a chovali se k sobě jako divocí lidé, jako za dob, kdy ještě starý Kanec nebyl na světě. Vlci protestovali a odvolávali se na stará práva děda Praděda, ale lišky to braly jako provokaci, na vlky zaútočily a jejich nepokoje násilně rozehnaly.

Vlci jsou v hloubi duše velmi plaší, a tak se zalekli. Krk utekl a zbytek vlků žil pod liščí nadvládou. Moc se jim to ale nelíbilo, protože doposud byli oni pány lesa. Jejich nespokojenost rostla natolik, že se postupně začali radikalizovat, to znamená, že se jejich postoje začaly vyostřovat, přestali lišky tolerovat a celkově jejich nesnášenlivost rostla. Vznikaly odhodlané skupiny vlků proti liškám a naopak.

Kdyby to tenkrát viděl Praděd nebo Prakanec, nevím, nevím, co by na to řekli, protože oba dva z nich si byli vědomi důležitosti vzájemné důvěry.

Den nato začal děda praktickým cvičením důvěry. „Sofinko, jelikož jste letos dospěli a už nejste jenom malé mrťafy, odedneška dál budu ráno určovat roli velitele dne. To není jen tak ledajaká funkce, aby sis nemyslela. Velitel dne musí naplánovat celodenní program, připravit jídelníček a rozdat veškerou práci.“

„Dědo, já chci být velitelem dne,“ křičel Míša.

„Já, já chci.“

„Já, protože jsem nejstarší,“ žadonil se Tobiáš.

„První velitel dne bude babička, protože zítra bude Štědrý den a na jeho naplánování je potřeba dlouholetých zkušeností.“

„Ty aby sis, dědku stará, zase nevymýšlel,“ odpověděla mu babička, ale v hloubi duše byla ráda, že jí děda svěřil takovou důvěru.

LIŠKÁM ZVONÍ HRANA

Pamatujete si, že po smrti Praděda začali vlci a lišky vzájemně vystupovat proti sobě, protože oba tyto tábory chtěly v lese vládnout? Tenkrát tento konflikt vyhrály lišky a vlci pak museli žít pod jejich nadvládou. Malé skupiny vlků se však vzápětí začaly radikalizovat a shánět podporu v okolních hvozdech. Na několika tajných schůzích domluvily násilné převzetí moci v lese ve spolupráci se sousedními vlky. Lišky si uvědomily, že takové početní přesile vlků nelze čelit. S cílem zachránit si vlastní kožich podstoupili celé území Sudet a vlkům utekly pryč, až se jim za ocasem prášilo.

Moc a nadřazenost vlků postupem času natolik rostla, že se odhodlali zaútočit i na poslední ostrůvky liščí vlády ve vnitrozemí. Spřátelená zvířata liškám odmítla poskytnout pomocnou tlapku, s jediným cílem, vyhnout se násilnému konfliktu.

Za časů vlčí vlády byly nejenom lišky, ale všechna zvířata v lese velmi utlačována a lidstva, která jim vlci provedli, se ani nedají říkat v pohádkách. Vlk Krk se ujal krkovlády a zamordoval všechna nepohodlná zvířata, která s ním nesouhlasila. Celé liščí nory byly vypalovány a jejich zásoby na zimu zabavovány. Strach, hlad a bída, které zvířata sužovaly, neznaly obdoby.

Boje v okolních hvozdech nebraly konce a vlci drtivě vyhrávali. Mnohé lišky si za těchto časů nechávaly nárůst vlčí kožich a s cílem zachránit si vlastní krk nebraly žádné ohledy na své spolulišky. Našli se ovšem i takové lišky a takoví vlci, kteří neváhali za Prakancovy ideály položit život a vzepřít se nespravedlnosti. Teprve o několik let později se situace otočila a vlčí krutovláda byla poražena společnými silami rysů, medvědů, jelenů, srnců a veverek, které se spojili proti nepříteli. Tenkrát liškám zvonila hrana, to znamená, že měly na máte, a i když se může zdát, že tato krvavá pohádka měla šťastný konec, není tomu tak, ale o tom si už řekneme jindy.

Zítřejší den byl konečně ten Štědrý. Všichni drželi půst. Krom houbového kuby na oběd nic nejedli a vyhlíželi zlaté prasátko. S očekáváním Ježíška rostla dětská nervozita. Míša se hrozil ukradeného bonbónu ve školce. Marikovi vrtalo v hlavě uloupené cukroví. Sofka si vyčítala neumyté zuby a Tobík nevynesený koš.

Babička se snažila, aby vánoční tabule vypadala jako na zámku. Vytáhla sváteční cibulák, jenž byl její největší chloubou. Prostřela teflonový ubrus, to jest ubrus, po němž kapky vylité vody pobíhají zprava doleva. Zapálila svíčky a na leštila příbory a skleničky.

„Dobrou chuť,“ zvolala babička a dodala: „Všimněte si, že ta rybí polévka vůbec nechutná jako rybí. Našla jsem na internetu nový recept.“

„Hm, výborná rybí, chutná jako kuřecí vývar,“ pravila maminka uznale. Děti však odhalily podlou hru dospěláků, kteří se s oblibou tváří, že květáková není z květáku, ve svíčkové není mrkev a brokolicové karbanátky neviděly brokolici, a rybí nerybí se ani nedotkly.

„Pojďme se podívat, jestli už neletí Ježíšek,“ řekl po večeři děda a všechny děti vyletěly nedočkavě před chalupu, aby viděly na oblohu. Sofinka nastražila do rohu pokoje kameru. Po loňském zklamání, kdy jí Ježíšek ufrnknul dřív, než by ho mohla spatřit, se totiž ve školce zapřísáhla, že letos ho přichytí při činu. Cililink, ozvalo se z chalupy.

„Ježíšek se asi u nás zastavil,“ konstatoval dědeček. „Mám ho, mám ho,“ volala s nadšením Sofinka, když spatřila dárky pod stromkem a pustila se ke skryté fotopasti.

„Mami, on mi nevlezl do záběru. On nám sem ty dárky donesl zezadu,“ řekla Sofka po zhlédnutí nahrávky plačtivě.

„Ježíšek přece není žádný zloděj, abychom na něj stražili fotopasti. Ježíšek je Boží syn,“ řekl děda.

„Aha,“ odpověděla Sofka a vrhla se na vybalování dárků.

„Děkuji Ježíšku,“ ozývalo se střídavě ze všech koutů pokoje, „to jsem si snad ani nezasloužil.“ Jakmile byly všechny dárky rozbaleny, ujal se dědeček slova a vyprávěl dětem, jejich rodičům a babičce poslední vánoční pohádku.

VLCI NA ODCHODU

Jak už jsme si včera řekli, konec vlčí krutovlády nebyl ani zdaleka tak šťastný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vzpomínáte si, jak se cítili vlci, když si lišky založily svůj vlastní stát? Že ne? Připomeňme si všechna ta lidstva, která vlci spáchali, pochopme, proč v mnohých liškách zůstala poválečná hořkost, která se proměnila v násilí a nenávist.

Všichni vlci byli po válce za přičinění lišek a medvědů velmi nezvířecím způsobem vyhoštěni ze Sudet. Jejich nory byly zabaveny a staletá kontinuita vzájemného soužití byla přerušena. Představte si, že i v naší chalupě kdysi žila vlčí tlupa, která se musela ze dne na den sbalit, do jednoho kufru naskládat celé své doupě a odejít do dalekých hvozdů s vědomím, že už se domů nikdy nevrátí.

Jakmile tady zůstala země nikoho, lišky se do Lesů Kance nastěhovaly ze všech dalekých hvozdů, odstřihnuty od historie, kultury a tradic místního kraje. Z prosperujícího Pradědova lesa se stal drsný les nikoho, jejž si mnozí medvědi přestavili k obrazu svému, a potrvá ještě desítky let, než se jizvy zahojí. Potrvá léta, než Prakancovy ideály poklidného soužití všech zvířat znovu zvítězí nad lží a nenávistí.

Děda dopověděl pohádku už se slzami v očích. „Přestože nejsem ani liška, ani vlk, ani jelen, i já jsem v tom lese strávil celý svůj život a byl jsem od narození více či méně svědkem jeho neklidného vývoje. Náš les mám rád jako žádné jiné místo na světě, a proto jsem se rozhodl vykládat vám tyto pohádky, které pojednávají o jeho historii. Přál bych si, abyste si vzali z Praděda příklad a měli se rádi, ať už jste zrzavé lišky, krátkosrstí jezevčíci nebo huňatí vlci. Já jsem letos onemocněl tou račí nemocí, na níž umřel ten mravenečník u nás v ZOO. Pamatujte si, že zdravý člověk má tisíce přání, nemocný jen jedno – mějte se rádi, žijte a nechte žít. Tak, pojďme už na půlnoční.“

Pochmurné to počasí, nezdá se ti, ženo má? U hrobu jest malá holka a vedle ní starý pán.

Dědo, řekni, ty ji slyšíš, jak se tam nahoře má? Má se dobře, holka zlatá, má se dobře, povídá.

A jak se má maminka? Je tam spolu s tátou? Jen přikývne, tvrdě mlčí, poraněný ztrátou.

Holka malá usměje se, utírá mu slzy, nechápe, proč dědečka všechna slova mrzí.

Vždyť se mají dobře, zašeptá mu do ucha. Mají.

Uběhlo pár roků, opět stejný den. U hrobečku stojí paní spolu se synem.

Paní pláče, syn se ptá, proč ji slova mrzí?

Pochopíš to, moje zlato, jednou se vše změní.

Černý duše ve výlohách obchodů, realita dnešních dnů, kupuji peroxid ze skladu za cílem nevinnosti.