Hra na smrt

Anabela, teprve nedávno pětiletá dívenka s dětskými tvářemi a drobným nosíkem, zalezla pod stůl. Gedeon, o půl roku starší chlapec se střapatými vlásky černé barvy a nepřirozeně bledou pletí, vlezl pod stůl za ní.

„Doktorko Anabelo Kowalová, zjistila jste něco nového?“ zeptal se Gedeon hlasem hodným ředitele úřadu s velkým Ú. „Ne pane Brackene, prozatím se nám nepovedlo nic zjistit,“ řekla Anabela jako poslušná zaměstnankyně domnělého pana Brackena.

Gedeon se naoko přísně zamračil: „V tom případě byste si s odevzdáním práce měla pospíšit. A nezapomeňte přitom na ty své ohavně rozkošné ratolesti!“ začal vyhrožovat.

Anabela sklopila zrak tak, jak to vídala u své matky na podobných zasedáních, a odvětila rozvážně: „Nemusíte se bát, vše bude na místě včas,“ přislíbila.

„Dobře. Až budete hotová, můžete za mnou přijít na základnu,“ rozhodl Gedeon, ale stále to říkal dost tichým hlasem, aby nerušil pilně pracující zaměstnance nad svou hlavou. „Nyní běžte, ale opovažte se vrátit s prázdnou!“ řekl a potom se smíchem vylezl zpod stolu. Anabela ho následovala. Vlastně ho následovala skoro kamkoli. Byli si velmi blízcí a znali se takřka od narození, kam až jim paměť sahala. Gedeon ji jako správný gentleman nenechal jít nikam samotnou a ani ona se od něj neodlepila po celou dobu, co spolu v Úřadě čekali na rodiče, až jim skončí směna.

„Poběž An! Kdo bude první u automatu?“ vyzval svou nejlepší kamarádku. Sám se rozběhl a nechal ji za sebou. Anabela za ním utíkala se stejným zápalem a snad by ho i dohnala, kdyby se ji do cesty nepostavila přísně vyhlížející dáma. Anabela tušila, že se jmenuje Poternová a rozhodně by nebylo radno do ní vrazit. Proto trochu zpomalila a oběhla ji. Starší paní v elegantním kostýmku rozčileně zakroutila hlavou, ale nechala je jít. Budu muset upozornit vychovatelku, aby si děti lépe hlídala, usmyslela si, ale potom se vrátila ke své práci a na děti rychle zapomněla.

„An, zase jsi prohrála,“ řekl Gedeon, ale Anabela poznala, že to nemyslí zle. Ne, on nikdy nic nemyslel zle. Anabela pokrčila drobnými ramínky. Pleť měla opálenější než on a také její vlasy a oči měly živější barvu – vlasy tmavé hnědé s měděným nádechem a zelené oči – postavou byla ale stejné křehká jako Gedeon. „Pojďme! Když seženeme papíry, mohli bychom si kreslit,“ navrhl. Anabela přikývla. Se svým přítelem byla téměř vždy zajedno. Nikdy se nehádali, zvlášť ne kvůli hloupostem. Společně se tedy proplížili k dalším otevřeným dveřím, kde probíhaly hlasité telefonní rozhovory po drátu. Tihle pracovníci se jmenovali telefonní nebo spojovací centrála, ale Gedeon s Anabelou je mnohem raději nazývali drátěnky, protože komunikovali po drátě, v nervózně zpocených rukou svírali sluchátko a na prst si točili telefonní šňůru – tedy drát.

Gedeon se zasmál. Tady se s Belou mohli bavit dosytosti. Byl tu takový hluk, že i kdyby je někdo slyšel, domníval by se, že hlas patří komusi ve sluchátku. Drátěnky byly neustále spojené s agenty na druhé straně a zapisovaly jejich tajné informace ze světa lidí. Gedy se rozběhl k jednomu stolu a nenápadně z něj sebral několik papírů. Bela ho následovala: z jedné zásuvky psacího stolu vytáhla pár papírů a dokonce i barevný fix. Se svým úlovkem radostně zamířila ke Gedeonovi. Když spatřil, co ukořistila, neubránil se úsměvu. „Můžeme jít do základny?“ zeptala se Anabela. „Jasně, ted‘ už nám nic nebrání. Mise byla splněna, doktorko.“

Oba se tedy znovu vydali na chodbu a velmi zkušeně se plížili podél stěn ke své základně. Anabela se držela Gedeona za ruku, dokud se k základně nepřiblížili natolik, aby mohli vzít za kliku. Anabelu zamrazilo v zádech, když její ruku pustil. Přesto neváhala a vešla za Gedym do malého a tmavého kumbálku na košťata. Základna to byla sice malá, ale zato útulná. Anabela se uvelebila na starém hadru, který jim sloužil místo polštáře, a řekla Gedeonovi jako řediteli Ústavu: „Naše práce byla skončena, pane. Myslíte, že budu moci jít domů?“ Moc dobře věděla, co bude následovat. Tuhle scénu měli přehranou nesčetněkrát. „Doktorko Kowalová, naše práce nikdy nekončí. Cesta k zlikvidování té prohnilé Demokracie je dlouhá,“ připustil Gedeon nyní zase v roli. „Promiňte, dozajista máte pravdu,“ přikývla Bela „tady jsou papíry, které jsem sehnala.“ Podala mu své papíry, ale něco z nich vypadlo. Připomínalo to disk či kartičku z tvrdého materiálu. Anabela si ji začala se zájmem prohlížet. Když si ji prohlédl i Gedeon, řekl: „Tohle uschovejte, doktorko. Dáme to k průzkumu později .“ S těmi slovy si Anabela záhadný předmět zastrčila do zadní kapsy kalhot. Třeba se ještě bude hodit.

„Pospěš si, Gedy, za chvíli začíná zasedání, ať to stihneme!“ zvolala Anabela, která utíkala po schodech nahoru a potom chodbou až k ředitelně. Nikdy nechtěli zmeškat, když si ředitel Úřadu jejich rodiče pozve k sobě do kanceláře. Oba tedy zalezli do svého tajného úkrytu za ozdobný závěs a přiložili uši k tenké umakartové stěně, přes kterou bylo slyšet každé slovo.

Porada začala. „Doktorko Kowalová, doktore Brackene, máte pro mne dnes něco nového‘?“ zeptal se ředitel téměř jako obvykle až na to, že dnes nezájem o Anabelinu matku a Gedeonova otce pouze předstíral. Dnes ho jejich novinky nezvykle zajímaly. „Ne pane, nic nového se nám nepodařilo zjistit,“ sklopila doktorka Kowalová hlavu jako obvykle, když přišli s prázdnou. Pan Bracken se jí ale zastal. „Číslo 525 dnes nevystrčilo z bytu ani nos pane,“ řekl pokorně. Dobře věděli, že číslo 525 je jakýsi neznámý, kterého jejich rodiče už léta hlídají a podávají o něm zprávy, ale nikdy ho vlastně doopravdy neviděli. „Je vám jasné, jaké to bude mít následky?“ zeptal se rozhněvaný ředitel ústavu. „Demokratické strany se dají znovu do kupy, pokud nepodryjeme jejich autoritu, a vy se tady flákáte! Nemáte nic, neznamenáte nic! Nemyslete si, že se Vládce neumí hněvat. A mimochodem,“ znovu se trochu uklidnil ředitel. „Ztratila se karta s informacemi o tom vašem svěřenci, takže budete při odchodu z budovy prohledáni,“ rozhodl ředitel. Anabelina matka a Gedeonův otec se na sebe zmateně podívali. „I my budeme prohledáni?“ odvážil se zeptat pan Bracken. „Ano, všichni bez rozdílu,“ přikývl spokojeně ředitel a nechal je odejít. Paní Kowalová i pan Bracken – dvě esa v rukávu Úřadu pro tajné vyšetřování politicky stíhaných osob – se vrátili na své místo, ale hluboko v duši cítili malér, který se k nim blížil jako meteorit.

Anabela i Gedeon se protáhli zpoza závěsu s tvářemi chmurně zamyšlenými. Ani jeden z nich nevěděl, co to všechno znamená, ale tušili, že to nic dobrého nevěstí. Společně došli do své kanceláře a usadili se naproti sobě. Anabela se trochu třásla. Ještě nikdy neviděla svou matku tak vyděšenou, přestože výhrůžky byly na pořadu dne téměř pokaždé. Gedeon sevřel její ruku ve své dlani. „Myslíš, že naši rodiče opravdu vzali tu kartu, jak říkal ředitel?“ zeptal se Gedeon.

„Třeba to nebude tak jednoduché,“ uvažoval nahlas Gedeon. „Možná ne, ale my to zvládneme,“ prohlásila sebevědomě. Chvíli bylo ticho. Gedeon si kartu zastrčil pro změnu do své kapsy. Pak tam oba chvíli jen seděli a přemýšleli, kolik toho bude potřeba udělat, než Demokracii zachrání.

„Vy jste děti pana Brackena a doktorky Kowalové, že? Dejte mi tu kartu a slibte mi, že nikomu nic neřeknete,“ podívala se na ně tak přísně, až Anabela zalapala po dechu. To už nevydržel ani Gedeon a se sklopenou hlavou vytáhl tu proklatou kartu z kapsy a podal ji Poternové.

„A teď půjdete se mnou!“ rozhodla a jim nezbylo než poslechnout.

Anabela měla tváře plné slz, ale Gedeon se ji pevně držel za ruku a v žádném případě ji nehodlal pustit. Společně vystoupali do vyššího patra a byli téměř dovlečeni ke dveřím dětské herny, kde čekali jejich spolužáci spolu s vychovatelkou na své rodiče. Anabelu ani Gedeona nikdy nebavilo si tu hrát. Mnohem víc je lákaly zakázané procházky po Úřadě, proto se ani jeden z nich netvářil nadšeně, když je sem paní Poternová dovedla.

„Paní kolegyně, můžete na slovíčko?“ zavolala do třídy na vychovatelku odměřeně paní Supová, jak se Anabela rozhodla v duchu paní Poternovou nazývat podle jejích černých očí a zahnutého nosu.

„Ano, paní Poternová?“ vyběhla ze třídy překvapená učitelka. „Co se stalo?“ zeptala se, když následně ve dveřích spatřila dvě uslzené děti.

„Poznáváte je?“ položila namísto odpovědi Supová další otázku.

„Ano, samozřejmě, že je poznávám,“ potvrdila zmateně vychovatelka.

„Tak si je dobře prohlédněte, protože tyhle dvě děti by měly být u vás ve třídě,“ rozčilovala se paní Poternová.

„Ach tak, promiňte.“ Vychovatelka dětem naznačila, aby šly za svými spolužáky, zatímco ona ještě zůstala na chodbě.

„Dávejte si na ně větší pozor. Mají ve zvyku neustále vyvádět lumpárny,“ zaslechla ještě Anabela zpoza dveří, než se přidala k ostatním dětem.

„Ano máte pravdu. Většinou je to tu moc nebaví, ale co provedli tentokrát?“

Paní Poternová mávla rukou. „To nestojí za řeč. Jen je už dnes, prosím vás, nespouštějte z očí. A teď mě omluvte. Musím ještě něco zařídit,“ řekla celkem tiše dáma s přísnou tváří a odspěchala chodbami pryč.

Bylo zataženo a deštivo. Jakoby se i příroda oblékala do smutečního oděvu a chtěla dát najevo svůj zármutek. Anabela s Gedeonem šli za ruce vedle svých rodičů. Doktorce Kowalové stékaly po tvářích slzy, zatímco pan Bracken měl tvář ztuhlou a napjatou. Průvod nebyl dlouhý. Čítal okolo deseti až patnácti osob, přesněji to Anabel na prstech spočítat nedovedla. Dvě děti mezi ostatními dospělými působily jaksi nepatřičně. Zatímco slečny a paní v rukou žmoulaly promáčené kapesníky, Anabela s Gedeonem pomalu poskakovali po písčitém chodníčku.

Smuteční hosté, kteří se přišli naposledy rozloučit s paní Poternovou, která nedávno nečekaně zemřela, se zastavili u otevřeného hrobu. Gedeon uchváceně sledoval, jak rakev klesá do hluboké jámy a potom loktem žd’uchl do Anabely: „Víš, co by mě zajímalo?“ zašeptal, ale paní Kowalová ho stejně zaslechla. „Co asi udělala s tou kartou, co nám vzala?“ Anabel jen pokrčila rameny. Její matka sebou trhla a nevěřícně si je oba prohlédla.

„S jakou kartou?“ zeptala se tiše.

„No, přece s tou, co jsme našli v úřadě,“ odpověděla Anabela bezelstně, ale zarazila se, když spatřila Gedeonův pohled. Doktorka Kowalová se zahleděla kamsi do dálky. Chvíli stála nehnutě, i její tvář nabyla strnulého výrazu a potom se po ní opět začaly kutálet slzy. Nakonec s tichým vzlykem otočila hlavu k rakvi, kterou začali zasypávat hlínou.