Většina z nás bere rodinu jako samozřejmost, avšak některé děti nemají to štěstí mít kolem sebe lidi, kteří je mají rádi. Mnoho dětí skončí v dětském domově a mohou jen doufat, že si je někdo adoptuje.
Jeden takový dům plný různě velkých dětí se nacházel i na jednom pobřeží. Ti, co tento příbytek vymýšleli, si nejspíš nelámali hlavu nad žitím této mládeže. I přes postele, které by se daly i pomalu označit za nepohodlnější než podlaha a nepatrnou přikrývky, jež se na těchto lůžkách nacházela, byly děti vděční za střechu nad hlavou nebo za kousek chleba.
Za odpor je čekal buď fyzický trest nebo hladovka. Tvrdý režim, kde nikdo neprotestoval, byl chápán jako samozřejmost. O útěk by se pokoušel leda hlupák, protože neexistovalo cesty, která by vedla na bezpečné místo, kde uprchlíka nikdo nenajde. Když už se o to někdo pokusil, byl dopaden a velmi přísně potrestán. Pokud to dotyčný přežil, tak neřekl nic, co by o trestu něco prozrazovalo. Ale pohled na jeho zubožené tělo jako odstrašující příklad stačilo…
„Nástup!“ zazněl jednoho jarního rána dobře známý autoritativní hlas. Vysoký postarší muž chvíli počkal než všichni doběhnou od stolů, kde snídali, a seřadí se. Hanka si strčila zbytek krajíce do kapsy a šla se řadit za ostatními. Jakmile byli děti seřazeny vzpřímeně do tří řad, pokračoval: „Dnes vás čeká okopávat pole, které nám přenechali jako zdroj jídla pro zdejší domov. Takže pokud chcete mít něco víc než jen krajíc chleba, tak se o ten plácek dobře starám. Je to všem jasné?“ Čekal jen tak symbolicky a když se nedočkal žádného odporu, který byl předem předurčen k zániku, poručil si pro změnu řazení po dvojicích. Hance do dvojice vyšel Vojta, jenž byl asi o rok mladší než ona. Když zjistila, že nestihl snídani, nabídla mu svůj zbytek, co měla v kapse. Vděčně jej přijal a zhltl sotva na dvě sousta.
Po cestě si mohli potichu povídat, protože stačilo, aby spořádaně šli, a muž, který je vedl, byl spokojen. Všechny však zajímala především krajina kolen nich. Měli co dělat, aby udrželi tempo a při tom se stíhali rozhlížet po okolí.
Když je dlouhán rozprostřel po poli a udal jim rozestupy, vzali motyky a začali se přehrabávat v hlíně. Všichni si vesele povídali o krásné přírodě, kterou procházeli, a čas rychle plynul. Kdyby slunce tolik nehřálo do zad, tak by si ani neuvědomili, že je čas oběda. Po těžké dřině na poli všichni ocenili i tento ne moc oblíbený pokrm, který se trochu podobal a i chutnal jako hadrová polévka. To, že do ní dali něco víc než vodu, bylo poznat, ale Hanka se neodvážela zeptat, co. A to bylo asi dobře, protože si nechtěla představovat, jaká je tajná přísada.
Po obědě bývala většinou povinná polední pauza, ale dnes se nekonala. Žena, jež je mívala na dozor v dopoledních pracích místo vysokého muže, byla na svou mírnou povahu brána velmi vážně. „Milé děti, toto jsou pánové z ONPPO a přijeli se podívat, jak statné děti zde vychováváme,“ její proslov oplýval autoritou a nikdo se neodvážil ani špitnout, „několik z vás si vyberou a pošlou je… no to se vybraní dozvědí později.“ Když se otočila na dva muže, kteří zde celou dobu stáli a poslouchali, rozproudil se šepot, koho si asi vyberou, kam pojedou a co vlastně znamená zkratka ONPPO. Když jeden z mužů vystoupil, šepot ustal a muž pokračoval: „Zdůrazňuji, že na výpravu bereme jen ty, kteří na to mají, ale to neznamená, že jedou jen hoši. Nejde jen o to mít fyzičku, ale i o to zachovat chladnou hlavu a zvážit kritický okamžik. Jen někteří se mohou zúčastnit a bere se to jako velká pocta,“ řekl muž tak sebejistě, že se nikdo neopovážil nic namítnout.
Žena nařídila rozchod a za půl hodiny nástup na tomto místě. Děti se rozešli a nebylo človíčka, který by se nebavil o tajuplné výpravě. Avšak až po několika minutách si začali uvědomovat i protiklady, jež se nacházely na druhé straně mince. Ale kde se můžou mít hůř, než tady? Když už hledají tak zdatné jedince, tak jim snad nabídnou více než střechu nad hlavou, mohou jim nabídnout lepší budoucnost…
Ani se nenadáli a půl hodina byla za nimi. Všichni se rozběhli na náměstíčko, kde mají sraz, a čekali, co bude dál. K jejich překvapení přijel pojízdný vůz a odvezl skupinku asi padesáti dětí někam na cvičiště. Hanka by hádala, že jeli aspoň další půl hodinu, než dorazili na stanovené místo. Posílali je po jednom, aby nevěděli, co je čeká a jak si s připravenými nástrahami poradit.
Když přišla na řadu i Hanka, zjistila, že to vypadá jako velká opičí dráha. V tom se v ní objevily vzpomínky, kdy jí bylo asi pět let. Šplhání po stromech a skákání z větve na větev ji velmi bavilo. Nepamatovala chvíle, kdy zaváhala a spadla z nějakého stromu. Díky těmhle chvílím se v ní náhle probudilo souznění s přírodou.
Z myšlenek ji probral hlas jednoho z mužů, který ji pobízel aby tyto překážky překonala. Když se do toho dala, tak ji překvapilo, jak je to jednoduché, a začala přemýšlet, zda je něco špatně, jestli něco nepřehlédla. Když chvíli přemýšlela a nic jí nenapadlo, pokračovala dál.
Asi po půl minutě narazila na první úkol. Šlo o to, že musela zjistit, jaké z pěti map jsou pravé a jaké ne. Přišlo jí zvláštní, proč má zjišťovat pravost mapy, ale asi k tomu mají nějaký důvod. Když si mapy prohlížela, tak zjistila, že druhá, čtvrtá a pátá mapa je napsaná v písmu, které nezná. V domově je číst a psát neučili, ale našlo se několik jedinců, kteří základy gramatiky ovládali, a tak se děti učily navzájem. Hanka základy ovládala a tak si byla jistá, že to mateřský jazyk není. Při delším zkoumání se rozhodla, že pravé jsou poslední tři mapy. První byla velmi amatérsky narychlo namalovaná a bylo poznat, že i přes to, že jej nakreslili na velmi omšelý papír, není pravý. Druhá, kromě několika málo nedokonalostí, byla napsána na ne moc dobré napodobenině použitého papíru, ze kterého šel též podezřele dobře cítit bylinkový čaj. Po doteku se její podezření potvrdilo tím, že byl papír ještě vlhký.
Po dalších asi dvou minutách narazila na další úkol. No, úkol… Někdo ji zezadu chytil a ona se musela z jeho sevření vyprostit. Z domova s tímhle měla zkušenosti. Aby se jeden nestal obětí šikany, musel mít silného kamaráda nebo ovládat základy sebeobrany. Bez zaváhání udeřila útočníka loktem pod žebra. Rána byla tak silná, že se násilník skácel k zemi a začal se svírat bolestí. Bylo jí ho líto, protože tu byl jen na to, aby otestovali obranu dětí a večer bude mít nejspíš mnoho modřin.
Zanedlouho zjistila že to je už konec. Bylo jí to trochu líto, protože v domově si takovou zábavu a volnost nikdy neužila. Vždy, když šli pracovat mimo známý pozemek, kde prožívali nejvíce času, tak byli velmi dobře střeženi svým dozorem a bylo někdy až neuvěřitelné, že si všimnou, že ses vzdálil sotva pár metrů od stanoveného území.
Rozloučila se s lesíkem, ve kterém šplhala. Cítila k němu zvláštní pouto, který si ani ona sama neuměla vysvětlit. S přírodou měla dobrý vztah, toho si byla vědoma, ale pouto, které ji pojilo s přírodou, bylo silnější než láska k ní. Velmi nerada zareagovala na pokyn zařadit se mezi své vrstevníky, protože tuto svobodu už asi dlouho nezažije.
Vzhledem k tomu, že šla mezi prvními, tak čekali možná i dvě hodiny, než došli všichni. Někteří přišli podrápaní od větviček nebo i modřinami od patrných pádů. Ti s horšími škrábanci si vysloužili nepříjemné čištění ran, aby se jim nezanítily, a Hanka byla ráda, že se jí nic nestalo. Brala za zázrak, že na svém těle nenalezla ani nejmenší škrábanec.
Než se nadáli, byl večer a museli jet zase zpátky do domova. Většině se nechtělo, až na menšinu, co byla velmi vyčerpaná z náročného úkolu a škrábance na jejich tělech je lákaly do ne moc pohodlného, ale bezpečného příbytku. I Hanka se přistihla při tom, že se jí klíží oči, a byla ráda, když ulehla na své tvrdé lůžko. Usnula téměř okamžitě, co se přikryla svou přikrývkou. Zdálo se jí o moři a oceánech, kde plavali delfíni a barevné rybky a různí mořští tvorové.
Ráno se probudila dřív než obvykle, ale usnout jí už nešlo. Ani únavu nepocítila, což se o ostatních říci nedalo. Všichni kromě Hanky si ráno stěžovali na bolest namožených svalů.
Energie, kterou Hanka pociťovala, by se dala označit za pravý opak. Dobrý pocit z volnosti se u ostatních za uplynulou noc zcela rozplynul.
Hned po snídani měli nástup. Všichni dychtivě očekávali, zda právě dotyčný bude vybrán na tajuplnou výpravu. „Přeji vám dobré ráno a jsem si jist, že jste všichni nedočkaví, jak jste dopadli. Můj kolega za chvíli vyhlásí výsledky,“ pravil muž, kterého si Hanka pamatovala z včerejšího dne. Po náměstíčku se rozlehl hlasitý šepot a přetrvával do chvíle než se objevil postarší mužík s papírem v ruce. V tichu, které v té chvíli nastalo, by bylo slyšet i spadnutí špendlíku. Stařík pomalou chůzí došel před zástup dětí. Jeho hůl vypovídala o tom, že už není nejmladší. Papír, jenž doposud držel v ruce, podal svému mladšímu společníkovi. Chvíli se domlouvali a následně mladík pokračoval ve své řeči:
„Nyní se dozvíte jak jste dopadli. Každému byla jeho úspěšnost převedena na procenta. Pokud budete mít více než 90 %, dostavíte se za půl hodiny na tomto místě. Nuže, nebudu Vás dále napínat a dávejte dobrý pozor, abyste dobře slyšeli svůj výsledek,“ řekl muž a děti málem zapomněli dýchat.
Když došlo na Hanku, tak jí spadl balvan ze srdce. Nemohla uvěřit, jak zrovna ona může dostat 100 %?! Je to nějaká chyba nebo od nich neočekávají tolik? Je snad tak dobrá? To stejně zjistím za půl hodiny, řekla si a připojila se ke skupince svých vrstevníků.
„To není fér!“ vykřikl jeden starší chlapec, který se taky jmenoval Vojta, stejně jako kluk, kterému dala Hanka zbytek snídaně, v přestávce po vyhlášení, „proč to hodnotí tak přísné? Hodně z nás vypadlo jen kvůli pěti procentům.“ Jeho rozhořčení přetrvávalo do té doby, než přišel muž pro vybrané děti. Před ním si stěžovat neodvážil. I přes to se chlapcův pohled střetl s tím jeho. Vyčítavý pohled, jímž po něm vrhl ho přinutil sklopit zrak.
„Takže pojďte za mnou, vy vyvolení.“ Ve větě, kterou vyslovil, byl poznat náznak pobavení. „Je čas odjet, hezky se rozlučte s kamarády a půjdeme.“ Bylo až podezřelé, jak jemný hlas umí nasadit. Všichni „vyvolení“ ho poslechli a za chvíli už cupitali za ním. Hanka zjistila, že je jich pět. Naštěstí nebyla jediná dívka, která zkoušku zvládla. Byli dohromady dvě holky a tři kluci. Rozloučili se s ženou a mužem, jinak také řečeno vychovateli a byli upřímně rádi, že je s velkou pravděpodobností už nikdy neuvidí. Nastoupili do povozu, který se podobal tomu včerejšímu, ale byl znatelně menší.
Jeli dlouho, na místo přijeli až k večeru. Jejich dočasné bydlení bylo obrovské. Každý dostal svůj pokoj a podle Hanky byl jako z pohádky. Mít měkkou postel nebo čerstvé ovoce si představovali leda tak ve snu. Osprchovala se v teplé vodě a oblékla si podle ní až moc voňavé oblečení.
Právě když prozkoumávala důkladně svůj pokoj, zavolali je na večeři. Tam však zjistila, že mají všichni stejné oblečení a uvědomila si, že vlastně ani neměli na vybranou, co si vezmou. Nevadilo jí to, protože v domově taky neměli z čeho vybírat.
Poslední přišel kluk, kterého znala, jmenoval se Matěj.
„Mladý muži,“ oslovil ho muž, se kterým večeřeli, „netolerujeme, aby naše mládež chodila pozdě, rozumíš, co tím chci říct?“ zněla výčitka jemným hlasem.
„Ano pane, rozumím a už se to víckrát nestane.“ Jeho omluva nezněla moc přesvědčivé, ale muži to stačilo.
„Dobře, posaď se.“ Chlapec se posadil vedle Hanky.
„Proč jsi přišel pozdě?“ zajímalo ji.
„Tady o tom mluvit nebudu, přijď po večeři tam za ten roh,“ určil místo setkání. Hanka se řídila jeho pokyny a jelikož jedla o něco déle, tak už na ni Matěj čekal na daném místě. „Tak co se děje?“ byla už Hanka nedočkavá.
„Co se děje? Ty sis toho nevšimla? Podívej se na ten oblek, je to uniforma.“
„A co má být,“ stále nechápala Hanka.
„Proboha tys neviděla, kde jsme? Za domem je pobřeží a stále nám neřekli, kam jedeme, tak jsem to šel zjistit. Ta zkratka ONPPO znamená organizované námořní plavby přes oceány, nějakej blbec nás chce poslat na nějaký ostrov a jestli vůbec tu cestu přežijem, tak si nechci ani domýšlet, co tam budem dělat.“
„A co kdybychom jsem se zeptali zítra u snídaně, kam jedeme podle toho chlapa?“ napadlo po chvíli Hanku.
„Můžeme to zkusit, bud‘ to vysvětlí nějak mírumilovně, nebo nám bude lhát přímo do očí,“ souhlasil s Hančiným nápadem Matěj.
Ráno udělali přesné to, na čem se domluvili. Zeptala se Hanka, protože od kluka, který přišel včera pozdě, by to bylo krajně podezřelé.
„Pane, můžu se vás na něco zeptat?“ oslovila ho přede všemi, než začali jíst. „Ano Hanko, ptej se,“ upřeli všichni oči na ni.
„Kam vlastně jedeme? Nebo spíš mě to zajímá, protože vychovatelka říkala: Některé z vás si vyberou a pošlou je… No to se vybraní dozvědí později. Takže mi to pořád nejde do hlavy, proč je to tak tajné,“ řekla Hanka nevině a snažila se věty uspořádat tak, aby zněly také nevinně, ale aby dávaly smysl a nevytlačily hlavní otázku.
„Dobrá, myslím, že už jste připravení to slyšet. Pojedeme na takový výlet na moře, ale nechtěl jsem vám to říkat, dokud nebude všechno připravené. Myslím, že se vám bude do života hodit, když budete umět ovládat loď nebo orientovat se podle hvězd, nemyslíte?“ řekl jakoby nic, jak ostatně mluví mnoho lidi, když nehovoří stoprocentní pravdu.
„A na jak dlouho budeme na moři, co když bude mít někdo mořskou nemoc?“ zněla otázka od druhé holčičky jménem Mesi.
„Mořské nemoci se bát nemusíte a budeme tam tak dlouho, jak nás proudy ponesou,“ odpověděl na konci až s nádechem básnického ducha, ale Hance a Matějovi bylo jasné, že ví přesné, kam poplují. Vyměnili si významné pohledy a přestali se o to jakože zajímat.
Další dny se pořád něco učili. Bylo to nezáživné ale Hanka to brala jako věci, které se jim možná budou hodit na ostrově, kam se vydají. A po týdnu skvělého žití, kdy by ani nikoho nenapadlo někam utíkat, se vydali natěšení na loď… tedy, většina. Hanka s Matějem jako jediní zasvěcení do krutého plánu se museli tvářit alespoň neutrálně, a i to jim činilo potíže. Jedou na nějaký ostrov, o němž ani nic neví a mají se tvářit bezstarostně? Doplužili se na molo protože do běhu jim nebylo. Náhle však zrychlili a třemi skoky už byli na palubě a to nebylo krajně podezřelé, bylo to maximálně podezřelé. Hanka z toho byla do vyplutí celá nesvá. Někdo jí ovládl tělo? Nechápala to.
V tom přišel do podpalubí i Matěj „Já to věděl! A nikdo nám o tom neřek,“ mumlal si pod nos a hodil svůj batoh na zem.
„Cos věděl?“ nechápala napůl jeho rozhořčení, ale domyslela si, že to bylo kvůli té příhodě na molu.
„Používaj na nás magii, vědí, že se nemůžeme bránit.“
„Magii? Bránit? Já tě nechápu,“ měla z toho Hanka zamotanou hlavu.
„Nechápeš? Vždyť ty magií přetékáš.“
„Jak přetékám, vždyť jsem do ted‘ o žádné magii neslyšela. Jak jí můžu přetíkat?“
„Neslyšelas o ni, protože v domově tu myšlenku blokovali a nešlo o ní mluvit, když tomu bránili. Máme v sobě magii, ale neumíme ji používat. Rozběhli nás na molu magií. Hlídali nás v domově magií a nikdo o tom neměl ani páru.“
„Ale co budeme dělat, už jsme daleko od břehu, nezvládneme tam doplavat.“
„I kdybychom chtěli, tak nám v tom zabrání. A víš jak?“
„Magií, ano chápu tě.“
„Musíme uzavřít mysl, aby nám nečetli myšlenky, i když si je už asi přečetli. Sakra! Měl jsem to tušit. Ted‘ nás budou hlídat celej den!“
„Ale celou noc ne,“ napadlo Hanku, „můžeme přece trénovat v noci.“
„Na tom něco bude,“ souhlasně kýval hlavou Matěj, „Tak sraz půl hodiny po večerce u skladu.“
Večerka proběhla tak, jak čekali. Přišli je zkontrolovat a pak už měli pokoj. Po zhruba půl hodině se setkali ve skladu a šeptem si povídali.
„Musíme uzavřít mysl, představ si, že se k tobě snaží dostat uchem nebo nosem červ, tomu se určitě bránit budeš a musíš si ty otvory zadělat nějakými zátkami, ale tlustýma, aby se přes něj nedostal. Zkus to.“
„Dobře, dobře. Nespěchej, nehoří.“
„Nehoří, ale každým dnem se do nás můžou dostat a to je jako požár. Musíš zamezit ohni, aby se do tebe dostal. Pořádný pancéřový dveře do toho musíš dát. Soustřeď se a nenech…“
Hanka ho přestala poslouchat a soustředila se na hlavu, jako na bunkr. Nesmí se k nim nic dostat, ale těsnění dveří nemá omezovat všechny uvnitř. Tu najednou někdo zabušil na její pancéřované dveře. Otevřena oči a zjistila, že je její kamarád také v hlubokém dumání. Překvapilo ji, že se nemusí ani tak soustředit, ale neradovala se z toho, protože Matěj taky neumí vstupovat do hlavy tak ladně a pečlivě jako jejich vedoucí. Jakmile její přítel otevřel oči, bušení ustalo. Ale Hanka se uzavírat v bunkru nepřestávala, nevadilo jí to a navíc svého kamaráda znala. Ted‘ přijde nějaká pecka. A taky přišla, ale s pancéřem nic neudělala.
„Dobře, obrana ti jde lépe jak mně, ale to ještě není žádná magie. Ale teď ti musím říct něco důležitého. Víš, jak se ten ostrov jmenuje? Ignis dracones a víš co to znamená?“ tentokrát ji nechal hádat.
„Já bych řekla, že to je něco s draky. A ignis by mohlo být něco jako oheň.“
„Přesně tak! Jak vlastně víš, že je ignis oheň?“
„Nevím, jak to vím, ale vím to.“
„To je jedno, každopádně se ten ostrov jmenuje Ohniví draci a myslím, že to má i svůj důvod.“
„Chceš říct, že…“
„Jo, že tam jsou draci, co chrlej oheň.“
„A nedalo by se s něma nějak domluvit?“
„Domluvit? Blázníš?! Jak se chceš s něma domluvit? Umíš snad drakonsky?“
„Drakonština… To mi něco říká…“
„Jak ti to může něco říkat? Vždyť jsi do teď nevěděla, že nějací draci jsou.“
„Třeba jsem to věděla, ale už zapomněla.“
„To už mluvíš ze spaní. Už je pozdě, dobrou noc.“
„Dobrou.“
Hanka došla do postele a potichu se zachumlala pod pokrývku. Stále jí to však nešlo do hlavy, stále si nemohla vzpomenout, proč a kde slyšela drakonštinu. Drakonština, drakonsky, kde to jen bylo? S neklidnými myšlenkami se ji podařilo usnout a zdálo se jí o dracích. Ale nebyly to sny, byly to vzpomínky. Skláněl se nad ní velký černý drak a ona se svými ručičkami natahovala k němu. Nebála se ho, myslela si, že je to její kamarád. Možná to byl její kamarád. Kdo ví.
Ráno, hned jakmile je probudili, probudila i stráže ve své hlavě. Nemusela se ani soustředit a mohla dělat jakoby nic. Raději však posílila kontrolu vstupujících myšlenek, aby její rozjímání nic nenarušovalo. Teď už se mohla soustředit, co je učí jejich vedoucí, kterého viditelně potěšilo, jak se zapojila do výuky. Naučila se vázat uzly, což ji velmi bavilo. A mořský vítr, jenž jí vždy rozevlál vlasy, si brzy oblíbila.
Další večerní schůzka se zrušila, protože se všichni večer dívali na hvězdy a učili se jejich názvy a jména souhvězdí. V jednu chvíli do ní Matěj jemně strčil, aby zpozorněla. Bylo jí hned jasné, co se děje. Celý den čekali na chvíli, než přestanou dávat pozor. Asi, aby bylo jisté, že si je budou moct bez povšimnutí prolistovat jako knihu. Avšak štípnutí které následovalo, znamenalo, že musí… Ano, ustoupit a povolit neškodné věci, pochopila po chvíli Hanka.
Po chvíli už cítila, že je v její hlavě někdo cizí. Pohybovalo se to ladně, že kdyby nevěděla, že to někdo umí, ani by si toho nevšimla. Nechala osobě volný průchod, ale nepřestávala být na pozoru. A udělala dobře. Ona tajná osoba došla na konec k pancéřovým dveřím a očividně, jelikož nic nenašla, se chtěla dostat za ně, což jí Hanka samozřejmě nehodlala dovolit. Nasadila všechny stráže.
V tom do ní zase drcnul kamarád, probrala se z bloumání a v rychlosti našla souhvězdí Velkého vozu. Blížil se k nim totiž jejich vedoucí.
„To je Velký vůz?“ ukázala naschvál vedle. Kamarád ji hned pochopil. „Ne, ten je tamhle vidíš?“
„Aha, mě už se to plete, je toho trochu moc,“ usmála se. Bušení v hlavě však neustávalo.
„Hanko, nechce se ti už spát?“ snažil se jí vsugerovat do hlavy myšlenky na spaní. Kamarád se vzpamatoval první a štípl Hanku, aby se lépe soustředila.
„Ne, pane, stejně jste říkal, že za chvíli půjdeme.“
„Dobře, jak myslíš,“ muž se otočil na patě a šel zpátky na místo svého dozoru.
„Myslím, že mě nechtěl odvést do postele, chtěl se ujistit, že se umím bránit, jinak by mu to vyšlo. Au. Furt mě bolí hlava. Že si nedá pokoj.“
„Hlavně ho nenech vyhrát, to by dopadlo fakt špatně.“
„Jak to myslíš?“
„No jak jsi včera mluvila o tom, že ti drakonština něco říká. Myslím, že sis možná na něco vzpomněla. Na něco, když jsi byla malá.“
„Si piš. Mně se,“ raději ještě více ztišila hlas, „mně se o tom zdálo. Byl tam, v tom snu nějakej černej drak.“
Její bojové jednotky byly v plné pohotovosti. Jestli se dostane přes dveře, přes její armádu nikdy. Nebo při nejmenším ne dnes. Útočník neočekával takto bráněné myšlenky. Nejspíš předpokládal, že stačí překonat bytelné dveře. Hance přišlo, že jí brzy pukne hlava bolestí. Naštěstí vetřelec zjistil, že se mu dnes přes práh vstoupit nepodaří a raději vycouval, než se na něj vrhne zadní obrana. Pro dnešek měla navrch Hanka.
„Je pryč,“ ihned oznámila svému příteli.
„Dostal se ti dovnitř?“ zajímalo kamaráda.
„Ne. Asi to vzdal.“
„Já bych to na jeho místě taky vzdal. Obranu, kterou máš, tu jen tak někdo nepřekoná. Dostal se ti za bránu?“
„Myslíš dveře. Dobýval se tam, ale marně.“
„Dobrá práce, ale na noc nasad‘ hlídky, jestli to na něco bude.“
„Jak to myslíš, jestli to na něco bude?“
„Zítra ráno už budem na ostrově.“
„Kde ty informace prosím tě bereš. Ty máš zdroje snad všude.“
„Mám zdroje, tam kde to je možné. Všude ale bohužel ne tak dokonalé.“
„Začínám se bát. Kde jsou neúplné?“
„Nevím například, co na tom ostrově s námi chtějí dělat. A na čem se dohodli s draky. Nebo spíš draci s něma.“
„Myslíš jako že slouží drakům?“
„Dobrá teorie. Nebo si za to možná nechávaj platit.“
„Za co?“
„Za dovezený děti. Dospělí by přece dovážet nemohli. Ti se uměj bránit.“
„A co kdyby třeba neměli magický vjemy.“
„Všechny, co vozej, maj magický vjemy. Ty, co nemaj s magií co do činění, nebrali. Proto to vybírali, podle Vojty, tak přísně. Ubírali procenta, tak aby se ti nemagičtí nedostali, ale aby to působilo těsně. A neptej se, z kama ty informace mám.“
„Dobře. Tvoje zdroje jsou tvoje zdroje a já je i tvými nechám. Stačí?“
„Jo, stačí.“ souhlasil Matěj a oba se tomu zasmáli. Když nenápadně otočila hlavu, tak zjistila, že jejich vedoucí odvádí do kajuty jiného muže. Hance bylo hned jasné, že klopýtající osoba byl vetřelec, který se jí dobýval do hlavy. Nejspíš ho nájezd zmohl několikanásobně víc než Hanku.
„Večerka, všichni do postelí. Už je pozdě. Zítra… zítra je taky den.“ Oběma kamarádům bylo jasné, že chtěl říct, že zítra dorazí na místo. Ale to už se zvedali a stihli si vyměnit jen souhlasné pokývnutí hlavou jakožto náznak, že mysleli na to samé.
Hanka došla do společné kajuty, kterou obývala spolu s druhou dívkou, zachumlala se pod pokrývku a nasadila v hlavě noční stráž. A po chvíli se jí podařilo usnout.
Její sen se zase omotal kolem vzpomínky na draky. Nebyly stejné, ale vystupoval v ní stále stejný drak. Někdy trochu větší nebo menší, ale stále to byl tentýž ještěr.
Až náhle se zjevil jiný, mnohem větší drak. Promluvil na mladého draka a představa zčernala. Ne, teď se nemůžu probudit, říkala si v duchu Hanka. Ale nebylo to nic platné. Přišlo ráno a ona se musela probrat.
„Vstávej, Hani, vstávej. Už je ráno, tak se prober. Plujeme k nějakému ostrovu,“ volala a poskakovala kolem ní její mladší spolubydlící.
„Vždyť už jsem vzhůru. Počkej, říkalas k ostrovu?“ probudila se, teď už úplně.
„Jo, vždyť to říkám! Tak už vstávej,“ nepřestávala na ni naléhat. Ale Hanku nemusela dvakrát pobízet. Už byla na nohou a převlékala se do čistého oblečení. Ani byste nestihli říct dvakrát draco flamma a už byla na palubě. A opravdu! Blížili se k ostrovu, který… ano! Viděla ho ve snu! Ale pluli na opačnou stranu a kolem lodě kroužil její černý přítel.
„Matěji!“ zavolala, poměrně potichu, na svého kamaráda. Společně se přesunuli k druhému zábradlí.
„Co se děje? Jak pak ses nám vyspala?“
„Vyspala? Právě že dobře a víš co? Zdálo se mi o tom ostrovu!“
„Víš to jistě?“
„Naprosto jistě, ale pluli jsme směrem pryč. Asi odsud jsem se dostala do domova.“
„To je u tebe dost možný, ale neměli ti draci třeba nějakej důvod, aby tě nechtěli zabít? Zkus si vzpomenout.“
„A jak asi. V tom nejdůležitější jsem se probrala.“
„Když umíš tu hlavu bránit, tak ji zkus i prozkoumat a najít oddělení vzpomínek. Já mezitím budu hlídat.“
„Dobře, zkusím to,“ souhlasila Hanka a začala listovat v myšlenkách jako v knize. Podařilo se ji to docela rychle. Rychleji, než myslela. Hned věděla co tam ten drak pohledával. Rozhovor velkých ještěrů nebyl v mateřském jazyce, ale Hanka tomu rozuměla.
„Musí pryč, musí mezi její druhy,“ povídal ten větší.
„Vždyť jsi sám říkal, že ji sem dovedl osud.“
„Jestli má na ni osud čas, tak ji sem zase jednou dovede. Pak si budeme jisti, že je to ona.“
„Proč myslíš, že není? To ty jsi říkal, že je to ona.“
„Odvedeme ji k tomu kupci, který k nám jezdí, Ventume. On se postará. Aby to sem neměla lehké. Aby se sem dostala pouze řekou osudu.“
„Jak poroučíš,“ uklonil se mladý drak, popadl jemně Hanku a rozletěl se na pobřeží.
„Dobře se o ni postarám, než pro ni najdu vhodné místo,“ ujišťoval je kupec, předtím než vyplul zpět na moře.
„Snad se ještě někdy uvidíme Constellatio,“ popřál jí dobrou cestu i její přítel. Hance se však kdysi viditelně nechtělo pryč a její slzy se draly na povrch.
„Vítr osudu je nevyzpytatelný a dostane tě sem, jakmile budeš připravená,“ poté se starý drak otočil na svého mladšího společníka, „a ty jí dopřej poslední chvíle, kdy tě vidí. Můžeš za nimi chvíli letět, aby měla i nějakou lepší vzpomínku než tohle loučení.“
„Ano, provedu. Chci si trochu protáhnout křídla,“ nemohl se už dočkat mladý drak. A to byl ten úryvek, jejž viděla ve snu. Viděla totiž jen ty šťastné okamžiky.
Věděla, co potřebovala. Opatrně opustila vzpomínku a vrátila se do reality. Už byli sotva 500 metrů od ostrova.
„Tak co jsi zjistila?“ zajímalo jejího přítele.
„Řekněme, že hlavně informaci, že mě sem měl dostat osud a s tím i počítaj.“
„A co ten drak ve tvých snech?“
„Asi něco jako můj nejlepší kamarád. Ventum se myslím jmenuje.“
„Ventum? Co to je za jméno?“
„Co se ti nezdá, mě oslovoval Constellatio.“
„Conste co?“ s úsměvem opakoval.
„Constellatio,“ napodobila jeho výraz.
„A to mluvil našim jazykem?“
„Ne, ale rozuměla jsem mu.“
„No tak to se nám možná bude hodit,“ kývl směrem k ostrovu, u něhož právě zakotvovali. Přidali se k ostatním, kteří se už řadili u můstku. Div však nevyskočili z kůže jako ostatní, když se po celém pobřeží rozezněl dračí řev.
„Tvorů na tomto ostrově se, děti, bát nemusíte, nemají důvod vám ubližovat,“ upozornil je klidným hlasem jejich vedoucí. Hanka mu moc nevěřila, ale svým vzpomínkám naštěstí ano. Všichni napodobili rychlost vedoucího muže a za chvíli už procházeli zeleným houštím. Zde se však dlouho nezdrželi a za několik minut se terén změnil na kamennou cestu údolím. Hanka cítila draky hned po vstupu do údolí, ale prvního uviděli, až když se prostor mezi skalami rozšířil. Muž naznačil, aby se zastavili, a po chvíli nad nimi přistávalo mohutné černé tělo. Její kamarád si raději stoupl před ni. Nevědí, co se to za těch několik let změnilo.
„Zdravím tě, příteli, vedu ti další,“ promluvil na tvora jejich průvodce. Jeho řeč však zadrhávala a bylo vidět, že dračí řečník opravdu není.
„Co to řekl?“ zeptal se jí kamarád.
„Zdraví a říká že vede další. Řekla bych, že se neumí vyjadřovat.“
„Ty seš nějaká vzdělaná, člověče.“
„Bud‘ zticha, jestli chceš vědět víc.“
„Zdá se mi, že nacházíš dobrý zdroje. Určitě budou dobří,“ vyjadřoval se drak hlubokým hlasem. V jeho očích Hanka poznala starého draka z jeho vzpomínek.
„To je on, Matěji! To je ten starej drak, co mě poslal pryč.“
„No super, teď už stačí najít toho mladšího.“
„Nedělej si z toho srandu, co když mě pozná a my nestihneme najít Venta?“
„Co by ti měl udělat? Zpátky tě domů nepošle. Podle toho, cos mi říkala, si chtěl ověřit ten tvůj osud. Myslím, že ti nechce ublížit.“
„Stejně nechci, aby mě poznal. Chci vědět co tu děláme.“
„Tak bud‘ teda schovaná za mnou a překládej,“ přiznal kamarád porážku.
„Umějí náš jazyk?“ zeptal se drak svého přítele.
„Ne a také nevědí, proč tu opravdu jsou. Mám k nim promluvit?“
„Zkusím to sám. Stejné jsem si chtěl trochu osvěžit paměť,“ oznámil drak a Hanka chvíli přemýšlela, jak dlouho asi lidskou řeč nepoužíval.
„Jak myslíš,“ ustoupil muž stranou.
„Drak jde na nás mluvit našim jazykem,“ špitla Hanka směrem k přítele.
„Vítám vás, mládeži, na našem ostrově, nazývaném také Ignis dracones. Ve vašem jazyce to znamená něco jako Ohniví draci. Ale nemusíte se nás bát. Chceme vás tu přivítat a po domluvě s vašim vedoucím i dočasně ubytovat. Můžete nám být možná i nápomocní,“ ještěr předal slovo muži.
„Přesné tak. Po pár dnech si pro vás přijedu. Tak nezlobte a poslouchejte tady pana draka.“
„To chcu vidět, jak nás bude učit drakonsky,“ ušklíbl se Matěj.
„To já taky,“ oplatila mu úsměv.
Starý drak vedl děti dál údolím, na jejímž konci se pohybovalo několik draků. Druzi jej pozdravili a po chvíli pokračovali dál. Došli k vysoké skále, kde musel každého dopravit nahoru vlastními křídly. Teď šlo do tuhého. Jak má na něho nasednout bez očního kontaktu, musí to alespoň zkusit. Třeba ji nepozná, třeba vypadá úplně jinak, než jak si ji pamatuje. Jak dobrou paměť má drak? A má sny? Zdálo se mu o ni? Mnoho otázek, žádné odpovědi. A kde je vůbec Ventum?
Šla poslední a musela zůstat dole sama.
Přistoupila k drakovi, který oční kontakt nejspíše nepožadoval. Taky se moc nedivila, když se vžila do kůže svých vrstevníků. Nasedla na draka a chytla se, jakoby to bylo včera, co letěla na svém černém okřídleném příteli. Vzlétli a ladně letěli nahoru, že se Hanka ani nemusela držet. Když si toho drak všiml a nabral rychlost, Hanka se chytla a naznačila, že může ještě zrychlit. Let se nedal srovnávat s tím, na který byla zvyklá, ale jako osvěžení paměti to stačilo. Jestli mu to však ani teď nepřijde podezřelé, tak už nikdy, říkala si Hanka v duchu a doufala, je draci neumějí číst myšlenky.
Dopad byl ladný a Hance bylo až líto, že už je na pevné zemi. Každou chvíli očekávala nějakou otázku, která samozřejmě po chvíli přišla.
„Ty jsi už na drakovi někdy letěla, je to tak?“ zeptal se jí lidskou řečí. Teď už však neměla co zatajovat a za chvíli to stejně všechno pochopí i ten drak.
„Ano, pane,“ odpověděla plynulou drakonštinou.
„Jak se jmenuješ?“ jeho otázka byla tentokrát položena v jeho jazyce.
„Hana. Nebo spíš Contellatia,“ přiznala své jméno a podívala se mu do očí.
„Constellatia? Kde jsi to jméno slyšela?“
„Řekl mi tak můj přítel Ventum, stejně jako vy jste řekl proroctví: Vítr osudu je nevyzpytatelný a dostane mě sem, až budu připravená,“ citovala jeho slova ze vzpomínky. Náhle drak vydal hlasitý řev, jehož se Hanka nebála, protože sloužil jako volání. Po chvíli jim nad hlavami prolétali draci, ti udělali oblouk a slétli k nim. Starý drak se přikrčil v úklonu a Hanka také poklekla. Její společníci, i když nevěděli, co se děje, ji napodobili.
„Proč jsi nás zavolal?“ promluvila první dračice a naznačila, že se mohou zvednout. Hanka zjistila, že druhý drak je Ventum a dračice je nejspíš jeho matka. Mrkla na něho a on div nevyskočil radostí, když zjistil, kdo to je.
„Je to ona, excelsis deo, vrátila se.“
„Kdo se vrátil?“ nechápala dračice.
„Constellacia!“ nevydržel to už mladý drak a rozběhl se k ní.
„Vente, chyběl jsi mi. Měla jsem v duši prázdné místo a nevěděla jsem, co mi tam chybí.“
„Já věděl že se vrátíš. Věděl jsem to!“
„Víš to jistě? Přece jsi…“ nebyla si jistá dračice.
„Naprosto jistě. Tyto vzpomínky má jen ona a bylo jen na ní, zda je umí používat,“ ujistil ji, „dopřeješ jim chvilku. Myslím, že se oba chtějí proletět. Já té malé nestačím.“
„Jak myslíš,“ otočila se pro změnu na Hanku s Ventumem. Ti je poslouchali a už se chystali vzlétnout. „Bud‘ opatrný.“
„To jsem vždycky,“ usmál se na svou matku a vzlétl.
„Constellacia, já myslel, že už se neuvidíme. On ti nevěřil, teď už musí. Ani to mu nepomohlo.“
„A co udělal?“ nechápala Hanka pojem „to“.
„Zabezpečil tvoje myšlenky, abys si na mě nevzpomněla. Jak jsi to vlastně udělala?“
„Nevím. Pluli jsme na tenhle ostrov a když mi kamarád řekl, že se jmenuje Ignis dracones, tak mí to bylo povědomé. No a pak už to šlo samo. Proč jsem musela odjet? Proč mi nevěřil a v čem vlastně?“
„Vždyť to říkám, nevěřil ti. Nevěřila ti ani matka… Počkat! To ona určitě chtěla, abys šla pryč. Neměla tě ráda.“
„Proč? Co jsem jí udělala?“
„Nechtěla, abych vyrůstal s tebou. Když jsi odjela, dělala, že jsi byla můj imaginární kamarád nebo co. Proč mi to udělala?“
„To opravdu nevím. Ve vzpomínce říkal ten drak, že mě sem vítr osudu dostane, jakmile budu připravená. Na co jsem připravená?“
„Připravená se vrátit? Ne to je blbost. Připravená, připravená, na co bys měla být připravená?“
„To já právě nevím. Ale on to určitě ví,“ ukázala na starého ještěra, který je s dračicí a čtyřmi dětmi pozoroval. „Je to jako představení. Chtělo by to dobrý závěr.“
„Ale jaký?“
„Tak něco zkus. Ale ať to je stylové.“
„To si piš. Pořádně se chytni,“ doporučil jí a jakmile byla připravená i ona, vyletěl nahoru, chvíli zůstali hlavou dolů a vše byla zakončeno střemhlavým pádem a ladným přistání. Neobešlo se to bez hlasitého tleskání a výskání lidského publika.
Hance se v žilách rozproudila dračí krev a adrenalin. Měla by se dobře, kdyby nestála vedle obří dračice, která ji odsud vyhnala. Nebude ji teď chtít zabít? Vždyť ani neví, proč odplula. Proč se člověk nemůže kamarádit s drakem? Proč se sem tedy vrátila, když ji odvedli pryč? Nechápala to. Celou dobu, co byla na tomhle ostrově nic nechápala.
„Musíte jim to říct. Mají právo to vědět. Vrátila se, to vám nestačí?“ naléhal starý drak na dračici. Zřejmě si ani nevšimli jejich skvělého vystoupení.
„Asi máš pravdu. Ventume, letíme k nám,“ ukázala na na nedalekou horu, odkud také před nedávnem vyletěli.
„Ano, matko.“
„A vy počkejte tady, hned jsme zpátky,“ otočil se ještě na děti dračí mág.
„Neboj se,“ vycítil její přítel strach z neznámého místa, „jsi se mnou.“
„Já vím, Vente. A nikdy tě už neopustím,“ ujišťovala ho.
„Takže,“ začala dračice, „vím, co vás zajímá a také vám to vysvětlím. Ptáte se, proč tu Costellacia, u lidí nazývána Hana, nemohla zůstat.“
„Protože ty jsi ji dala odvést pryč,“ přerušil ji mladý drak. Chtěl tím nejspíš i urychlit tu nezajímavou část.
„Ano, ale hezky po pořádku… Tvůj otec, který již odpočívá u skalního jezera, byl kdysi také dračí mág. Jenže se velmi zajímal o lidi a dračí krev. Její účinky totiž nikdy nebyly prokázány. Mnoho lidí se nabízelo, ale nebyli vhodní adepti. Člověk, který tuto akci absolvuje musí mít stejnou krev jako draci. Samozřejmě ne doslova. A když se tvůj otec, Constellacio, ucházel na místo, jak vy říkáte, pokusného králíka, tak přivedl i tebe, protože neměl nikoho, kdo by tě pohlídal. Jeho krev nebyla ta pravá. Když chtěl odplout zpátky, zjistil, že si hraješ s mým synem.
Později se ukázalo, že se vaše krve slučují. Tvůj otec nechtěl, aby ses zúčastnila, ale dračí mág chtěl bezpodmínečně otestovat dračí krev na člověku. Otec tě chtěl bránit a tak ho bez rozmyšlení sežehl plamenem.
Nemohla jsem mu v tom zabránit, a toho lituji od samé chvíle, co jsem se to dozvěděla. Spojil vaše krve dohromady a Constellacia je od té chvíle napůl drak. Mysleli jsme, že když tvé vzpomínky potlačíme a odpluješ dostatečně daleko, budete mít oba lepší život.“
„Jak bychom měli mít lepší život?“ nechápal mladý drak a Hanka stejně tak, „Bylo to jako drak bez křídel, noc bez hvězd, skála z písku, loď bez plachty nebo vzduch bez větru. Může to samostatně existovat, ale není to ono. Řeka osudu dovedla drakovi křídla, noci hvězdy a tělu duši,“ připojil k tomu ještě slova dračího mága, který je celou dobu pozoroval.
Když se prokázala mezi nimi spojitost, už je nic nemohlo rozdělit. Zůstala už navždy s ním. Se svým dračím bratrem. Děti nakonec nechal odvést zpět, kde zůstali s mužem. Co se s nimi stalo, je zase jiný příběh. Ale minimálně tento dobře dopadl.