Na moje stoleté narozeniny 28. října se do našeho malého domova důchodců přijelo podívatopravdu hodně lidí. Všichni mi gratulovali a předávali takovou spoustu dárků, že se mi málemnevešly do pokoje. Nejvíce se mi líbila červenomodrobílá chundelatá deka, protože měla mé,oblíbené barvy a já jsem teď na stáří již trochu zimomřivý. Ti hodní lidé, co přijeli, mi dokoncepřipravili i ohňostroj, i když já už jsem na ta světýlka moc dobře neviděl. Také po mně chtěli,abych se s nimi fotil a nebo zavzpomínal na své mládí.
Teď jsem si uvědomil, že jsem se vlastně ani nepředstavil. Jmenuji se Česlav Repa a samozřejmě si na své narození roku 1918 nepamatuji, ale maminkami z toho dne něco vyprávěla. Říkala, že byla všude velká sláva a samé veselí. Lidi prý dokonce tančili na ulicích a ona měla pocit, že se tak trochu radují i z mého narození.
Vyrůstal jsem jako každý jiný chlapec v té době. Tatínek pocházel z Rakouska a maminka z Uher, ale oba byli čeští vlastenci,a tak mě také vychovávali. Ve volném čase rádi chodili cvičit do Sokola, ale mě více lákal Junák, spolek, ve kterém jsem později zažil tolik nádherných dobrodružství, že se mi jim nechce ani věřit. Cože, ptáte se, jaké v té době byly ozdoby na vánoční stromeček? No, vánoční stromečky tehdy ještě nebývaly, ale v mých šesti letech jsme se šli podívat na vánoční strom republiky se sbírkou pro opuštěné děti. A dárky? Ty byly jen skromné, ale mám doma ještě svoji nejoblíbenější hračku, obrovskou stavebnici Merkur.
Pamatuji si, že mi rodiče občas dávali pár korun, abych si mohl s kamarády zajít na Hurvínka, zatímco oni chodili do Osvobozeného divadla a občas tancovat, jejich oblíbená byla tehdy populární polka Škoda lásky. Když mi bylo 11, byly v Československu velké mrazy, takže jsme měli školu zavřenou o 13 dní déle než obvykle, to byla paráda. A taky jsme se šli podívat na otevření pražské zoologické zahrady, z níž mi v hlavě utkvěla vlčice Lotta, a na otevření nového letiště, dříve ještě pojmenovaného Praha – Ruzyně. Tehdy jsem ještě netušil, že se teď bude létat letadlem, jako se dříve jezdilo vlakem.
Ale abych nevzpomínal jen na to krásné. Pamatuji si ten den, kdy zemřel Tatíček Osvoboditel, a pak nastaly zlé časy. Lidé stále více mluvili o Hitlerovi, malém pánovi s knírkem, který chtěl ovládnout diktátorskou mocí celý svět. Všechno bylo tehdy hnědé a chmurné a připadalo mi to jako kdyby se nad naší nádhernou republikou začaly stahovat mraky. Nenechali jí ani její název a vymysleli pro ni označení Protektorát Čechy a Morava. Všechny názvy se začaly psát i v němčině a naši chodili do obchodu s přídělovými lístky. Ještě teď si vybavuji tu hrůzu po atentátu na Heydricha, kdy zabili spousty lidí a vypálili Lidice a Ležáky. Dále také vzpomínám na krásnou Rebeku ze sousedství, která se mi moc líbila. Jednoho dne dostala žlutou hvězdu a od dalšího dne jsem ji už neviděl. Hodně se mluvilo o koncentračních táborech a také o těch, co udávali za poslech cizího rozhlasu své sousedy. Ale po bouřce se vždy vyčasí a živě vždy zavzpomínám na den osvobození, při němž jsem stál u kraje silnice a mával šeříkem tankům, které přijely osvobodit naše území krásné české vlasti.
Po válce jsem se oženil a chtěl převzít tatínkův obchod, ale přišli komunisté a s nimi i znárodnění a obchod nám zabavili. Maminka je ráda neměla, protože byla velmi pobožná a komunisté se o Bohu vyjadřovali hanlivě. Tatínek se ze ztráty rodinného podniku již nevzpamatoval a záhy vydechl naposledy. Začal jsem pracovat v továrně na traktory, kde jsem potkal svou milovanou Libušku a neuvěříte mi – byla jeřábnicí. Zanedlouho poté byla svatba a po ní dvě děti – Honzík a Pepík.
Děti jsme vedli ke sportu a ráno jsem si s nimi vždycky zaběhal a oni si pokaždé představovali, jak běhají v Helsinkách a Emil Zátopek jim gratuluje k prvnímu místu. Moje děti ale už bohužel nemohly chodit do Skauta jako já, ale byl jim nabízen Pionýr. Také ve škole nacvičovali na spartakiády a se svými skladbami jezdili do Prahy na Strahov, kde je poté cvičili před celým národem.
Neměli jsme moc peněz a nechodili jsme nakupovat za poukázky do Tuzexu, jako někteří naši známí, ale zato jsme se radovali i z obyčejných věcí a měli jsme víc volného času, protože jsme již nemuseli chodit do práce a školy i v sobotu. Žili jsme spokojeně až do jednoho srpnového rána, kdy jsme se probudili a za oknem byly ruské tanky a vojáci všude prohlašovali, že přijeli naši „přátelé“ z Ruska. Zase jsem viděl ty tanky a vybavil jsem si hrůzu z války. Naše sousedy Svobodovy trklo, že tady zřejmě nebudou v dobrém a preventivně utekli do Kanady. Dnes jsem dostal od jejich syna ke svým stým narozeninám hezké přání. Je pěkné, že na mě takhle myslí, jako mnoho jiných, ale bohužel neumím anglicky, takže mi ho musela přeložit moje pečovatelka Klára.
Na tu dobu nevzpomínám rád, protože na sebe tehdy hodně lidí donášelo a ten, kdo neměl správné kontakty, tak byl ztracen. Lidi museli pořád vyvěšovat vlajky a všechno se bralo strašně politicky. Jedna zelinářka v naší ulici, taková obyčejná ženská, měla udělat plakát oslavující Vítězný únor. Napsala na kus papíru „Únor bílý, pole sílí“, strčila si to do výlohy obchodu a nechtějte vědět, jaké z toho měla problémy. Taky si pamatuji, že jsme pořád něco sháněli. Jednou nebyly dětské boty a podruhé zase došel toaletní papír. Jindy i přes všechny řeči o tom, kolik toho horníci narubali, nebylo uhlí a děti měly tři týdny prázdniny.
Ale abych jenom pořád nefrflal, tak byly i doby, kdy jsem byl na svou zemi hrdý, třeba jak se raketový „Vláďa“ Remek vznesl do vesmíru nebo básník Seifert, kterého měla Libuška tak ráda, dostal Nobelovu cenu za literaturu. Nevím, jestli vám ještě něco řekne jméno Petr Jirmus, ale co ten předváděl ve svojí stíhačce nad Maďarskem, to by dneška nikdo nedokázal. Pavel Pavel rozchodil sochy Moai, Karel Loprais vyhrál Dakar a Josef Váňa osmkrát vyhrál Velkou pardubickou.
Hodně lidí se mě také ptá na Sametovou revoluci, ale ono to vlastně začalo už dřív, Svíčkovou manifestací v Bratislavě a peticí Několik vět, kdy jsem poprvé slyšel o Havlovi. Já si myslím, že to všechno zařídila svatá Anežka. Totiž zapomněl jsem říct, že Libuška si moc přála navštívit Řím a zájezd do něho dostala k sedmdesátinám od kluků jako dárek. Anežka se přimluvila za náš národ a pět dní nato přišla svoboda. 17. listopadu jsem zrovna jel do nemocnice, protože jsem si zlomil ruku, když jsem spadl ze žebříku. Ale najednou tam začali vozit spoustu pomlácené mládeže. Všichni povídali o nějaké demonstraci. na Václaváku, kde vyšli s holýma rukama na policisty s „pendreky“. A pak začaly spousty shromáždění a já cinkal klíči i se svojí rukou v gypsu. Vánoce byli opravdu krásné a veselé, protože jsme dostali nově zvoleného prezidenta Havla.
Po dlouhé době jsme se zase cítili svobodní. Představte si, že jsme mohli jet třeba do Vídně a na hranicích již nebyly ostnaté dráty a vojáci se samopaly. Nebo jak jsme jeli s Libuškou k moři do Itálie. Nikdy nezapomenu, jaké to bylo u něho stát, poslouchat šumění a nechat si nohy omývat slanou vodou. Netrvalo dlouho, naše země se rozdělila a i Honzík, který žil v Bratislavě, se ocitl najednou v cizině.
Všechno se stále zrychlovalo a dokonce i já, starý dědek, jsem se naučil s počítačem a mohl posílat dopisy bez pošťáka. S hrůzou vzpomínám na to léto, kdy pořád pršelo, jako za dob Noemovýcha všude bylo tolik trosek a mrtvých lidí. Zato jsem se ale přesvědčil o tom, jak jsou lidi solidární. No, abych nemluvil jen o špatných věcech, tak co třeba olympiáda v Naganu. Na zlaté hochy se vzpomíná ještě dodnes, zvlášť když si vybavuji, jak to ostatním natřeli na mistrovství světa a krátce potom ještě třikrát.
Místo Havla se pak stal prezidentem Klaus a naše země vstoupila do Evropská unie. Tehdy jsme si pod tím ještě moc nedokázali představit, ale dneska máme jejich žlutomodrou vlajku i na počítači ve společenské místnosti. Byl jsem moc rád, že moji vnuci již nemusí na vojnu, protože skončila všeobecná branná povinnost. Víte, ono jich už tolik nebylo třeba, neboť se zrušily hraniční kontroly téměř v celé Evropě.
Škoda, že toho již nevyužiji, protože moje Libuška ten rok zemřela a mě se bez ní nikam nechce. Ale víte, bydlím si tu spokojené a myslím si, že jsem v naší zemi prožil hezká léta. Těch sto let tak rychle uteklo!
