Singularita lásky
Řev prolínající se se vzduchoprázdnem. V něčem takovém je těžké konkretizovat myšlenky. Pohled do černoty je nebezpečný. Sice odvážný, ale drastický. Každý lok takového hutného prostoru utlačuje jako kus vaty nacpané do hrdla.
Kdo by nechtěl být sveden dotekem éteru tak mocného, jako je vědomí samo. Síla mysli je ohromná, ale jsme jí omezení. Vše, co se vymyká rámci našich představ, považujeme za těžce uchopitelné.
Braier si malátně zapálil poslední zbytky černé duhy. Nasál je tak silně, že jej droga téměř probrala, ale nechal víčka zavřená. Tohle se nesmí opakovat. Je nutné, aby v tomto stádiu neurčitosti vydržel co nejdéle.
Proces pádu je zdlouhavý. Nejprve dojde k roztažení zorniček. Zvětšení průměru je natolik rapidní, že jej fyzicky pocítíte. Vlastní oči vás pozřou. Jako paprsek světla pak narážíte do stěn vlastních představ, dokud nejste sami sebou pohlceni. Pojmete celou věčnost. Na zátylku vás zahřeje, ale současné zamrazí. Vaše vědomí sublimuje.
Zdá se, že opět diverguje. Vzdaluje se. Dá-li se to vůbec říci. To prázdno je nedefinovatelné. Bezobsažné a temně nicotné. Místo tak mlčenlivé, až piští. Není se zde čeho chytit. Zde existuje pouze ona. Žádný jiný referenční bod není. Jedna jediná orientační hvězda. V takové soustavě nelze přesně stanovit, kdo z nich dvou se pohybuje. Ale Braier tušil, že problém hude v něm.
Ani tehdy. když ji spatřil poprvé, neměla tvář, jen tvar. Byla to entita, která čeká, až bude objevena. Dychtící po reálné konstrukci, kterou jí věnuje Braierova mysl. Duše lačnící po rea-
Obličej mu pokryla kyselá, studená ranní rosa. Těžká a špinavá. Usnul na střeše. Pocítil nutkavou potřebu narovnat si pomačkanou kostru, ale byl svázán enormní pichlavou bolestí na srdci. Objevila se už před nějakým časem. Vedlejší účinky?
Vyklonil se z lehátka a obul si boty. Zavázat tkaničky. Nikdy se to pořádně nenaučil. Měl pocit, že to neumí nikdo. Každý vám řekne, že to děláte špatně… ostatně jako všechno.
Poslední měsíce nesou znamení neúspěchu. Metoda je v pořádku, ale něco nesedí. Jsou jako dvě domény snažící se o souhlasnou polarizaci. To Braier překáží, v něm je chyba. Musí být. Vždy v něm byla a bude. To ten tepelný neuspořádaný pohyb jeho myšlenek a pochybností jim stál v cestě. Co jiného? Nejistota šířící se svými tuhými zákony.
Začalo mu téct z nosu. Otřel si jej a zadíval se na směs krve a hlenu, která mu zašpinila rukáv. Na okamžik se přistihl, že je tou gelovitou hmotou fascinován. Rozdělení krevní sraženiny bylo téměř gausovské.
Zahleděl se mezi domy a pomalu vstal. Člověk by řekl, že se betonové pláty, tvořící brnění vysokých budov, rozplývají ve vzduchu, který slouží spíše jako difúzní prostředí pro světelné paprsky vycházející z neonek nežli jako ovzduší vhodné k životu. Neonky, malé barevné rybičky, programovatelné nano-zdroje světla, jež plavou prostorem a jsou schopny tvořit větší shluky, stejně jako krevní sraženina na Brairově rukávu – plovoucí hvězdy v nánosu sople.
Vybavil si malé neonky, které tehdy plavaly v jeho akváriu. Skrze žaluzie se protahoval ledový sychravý svit. Už se nemohl dočkat. Další stupěň kosmické stanice. Malý Braier tehdy přejel rukou po částech stavebnice a nahmatal zvláštní součástku. Její tvar na dotyk nepoznával. Byla to usychající ryba, která v noci vyskočila z akvária ven. Neměla oči a skrze skelet jí jemně vystupovala páteř. Při bližším pohledu jich byla stavebnice plná. Mezi čtyřmi skleněnými stěnami plavala jedna, poslední a vedle ní se na hladině vznášelo ožrané tělo. Zmizely všechny iluze už tehdy?
Braiera zatlačilo na spáncích. Nedostatek tekutin. Chtěl si odplivnout, ale v ústech měl sucho. Často si představoval, že je sledován cizími lidmi, kteří hodnotí jeho gesta a chování. Aby si před nimi zachoval tvář, alespoň fouknul do chumlu neonek a ten jeho imaginární slinu nechal proletět skrz.
Střecha byla chladná jako celé tohle město. Otevřel plechové dveře a po žebříku slezl šachtou na chodbu. Často se mu zdají sny o výtazích, ostatně jako spoustě jiným lidem. S tím rozdílem, že v jeho snech výtah nepadá dolů. Míří čím dál rychleji nahoru, do neprobádaného teritoria, až nakonec prorazí nejvyšší podlaží a vyletí ven rychlostí, při které se vlivem zrychlení smaže jeho tvář. Jako byste si měkkou tužkou nakreslili autoportrét a špinavou gumou ho chtěli rychle odstranit pryč.
Zamířil do koupelny a pustil si do úst tryskající vodu z kohoutku. Chvíli se rozmýšlel a nakonec pod proud strčil celou hlavu. Na krku ucítil známý pocit. Voda byla ledová. Tak ledová, až pálila.
Usadil se do křesla a líným pohybem ruky otevřel Rozhraní. Brčkem nasál potravinovou směs bez chuti a s plnou pusou vyřknul: „Otevři soubor NTRP.“ „Chcete pokračovat tam, kde jste přestal?“
„Chci,“ odpověděl systému a v duchu si přidal pni.
Kód je naprosto příšerný, zmatený, neuspořádaný. Ale pouze na první, povrchní pohled. Jakmile jej spustíte, sám sebe přepisuje a organizuje. Iterace probíhají jedna za druhou. Jako když vezmete kaleidoskop a točíte jím. Pokud se na sklíčko podíváte zvenku, uvidíte změť neslučitelných kusů hmoty, které jsou na jedné hromadě. Nahlédnete-li však do jeho nitra, spatříte řád v chaosu. Pohled, který již staří mniši programovali do mandal.
NTRP se pouze u obrazů nezdrží. Program je schopen vytvořit vlastní dimenzionální interspace fraktálových struktur. Něco mezi čtvrtým a pátým rozměrem. V obou úrovních definuje stacionární body. Braierovým úkolem je mezi těmito lokacemi vytvořit komunikační kanál.
Pokaždé selže. Jakmile chce navázat kontakt mezi jednotlivými vrstvami, celé komunikační rélé se zhroutí. Dekoherence je tak silná, že informaci rozdrtí a program padá.
Existuje něco, díky čemu lze komunikovat skrz naskrz časoprostorem? Fenomén, který je tak obecný a nepolapitelný, že jeho existence je nezávislá na dimenzi? Gravitace? Možná tak před půl stoletím. Ukázalo se, že gravitony nejsou tak všemocné, jak se doufalo.
Z počátku procesu vždy informace, vyslaná kanálem do vyšší vrstvy, konverguje, ale později se náhle odkloní a celý systém začne divergovat. Člověk by čekal, že k takové změně nemůže dojít. Počáteční podmínky jsou pevně dané. Co když se ale v průběhu iterací mění kontext prostředí? Představte si, že na tabuli dostanete zadaný příklad. Ten začnete řešit. Nejprve je to systém rovnic o čtyřech neznámých. Po chvíli vám profesor kus umaže a přidá do rovnice další proměnnou. Rázem není jedno, co kam napíšete. Nejen, že klasické ab = ba neplatí, ochuzeni budete i o a + b = b + a. Soustava se navíc chová jinak v různých částech tabule. Naprostý chaos. Zvláštní.
Braier chtěl vždy odlepit své tělo od Zemského povrchu. Odpoutat se od tíhy vymezených mantinelů studia a života vůbec. Procitnout v nekonečno. Ale upřímně, kdo má na to prorazit atmosféru doby a společnosti?
Selekce pro vesmírný program připomínala známé laserové chlazení atomů. Kdo měl jakýkoliv temperament, byl při procesu vyloučen ostrým vysokofrekvenčním polem mířícím ze všech rohů komisního stolu. V kolébce ideí zůstali jen ti nejstřízlivější. Braier to pro jistotu ani nezkusil.
Kde jinde hledat pravdu než v nekonečnu?
Pro Braiera bylo nutné si uvědomit, že do nikdy nekončících představ nemusíte jít jen jedním směrem. Objevil svět, který byl vždy na dosah a existoval ve svém vlastním univerzu. Malý, tichý, ale přeci bouřlivý a nekompromisní. Prázdný a přitom plný. Samotné vlákno časoprostoru, za jehož nitky lze pomocí krásné matematiky tahat a cítit vrušení z nedosažitelné komplexity.
Braiera fascinovalo, jak se z malého vzruchu pole jednoduše, a přece složitě stává větší a větší fyzikální systém nejprapodivnějších interakcí. Jak jednoduché fouknutí do chumlu neonek možná za několik desítek let způsobí další hurikán na západním pobřeží Severní Ameriky. To tajemno. Základní kámen, skript už dávno napsaný přírodou, čekající na své odhalení.
Černá duha mu včera večer došla. Věděl, že ji bude potřebovat. Novou částí kódu strávil více než deset hodin. Na uších ho jemně šimralo a odkrvily se mu hýždě.
Kousl se do rtu a nakrabatil obočí. „Zpráva pro Dimi: Máš něco? Odeslat.“
„Chcete zprávu opravdu odeslat?“ ujišťoval se systém.
Zaváhal. „Oprava.“
„Zpráva pro Dimi: Ahoj, nechceš se sejít? Odeslat.“
„Chcete zprávu opravdu odeslat?“ ujišťoval se znovu systém.
„Potvrdit odeslání.“
„Vaše zpráva byla odeslána.“
Prsty do stolu vyťukal neurčitý rytmus. Dimi. Teď si nebyl zcela jistý. jestli se usmál nebo ne. Byla personifikací jeho emoční nestability v adolescentním věku. Zobrazuje reflexi všeho, čeho lituje, že nikdy nedotáhl do konce. Toho, čeho se tehdy bál. Ach, Dimi. Neměl zatím odvahu na to jí říct, jak moc pro něj znamená. Jistě, nastala chvíle, příležitost. Ale byla smetena slovy stejně by to nevyšlo dřív, než stačil sám cokoliv říct. Touha po tom, čeho nikdy nelze dosáhnout, je ta nejkrásnější touha ze všech.
Stydí se a nesnáší se za to. Braier se nenávidí za vlastní chyby a laxnost. Za to, že nedokáže sebrat odvahu postavit se sám sobě. Vstát a začít konat. Zítra? Ano, vše udělá až zítra. Život začne až další den a vše se udělá hned. Lusknutím prstu. Líným pohybem ruky jako přihlášení do systému. Bude to jednoduché, letargické, magické.
Často ho svazuje široká úzkost. V hlavě mu přitom jede nekonečná rezonanční smyčka pocitů amplifikujících každý strach, pochybení, výčitku. V takových chvílích jediné, po čem toužíte, je sladce zapomenout.
Rozhlédl se po místnosti a na okamžik jej olízla nechuť. V pravém horním rohu pokoje se už dlouho držela vlhkost a na omítce si vybírala svou daň v podobě rozrůstající se plísně, která každým dnem sílí a nabírá na pestrosti.
Podlaha je pokrytá papíry, kusy obalů a špinavými slámkami. Vše je přesně tam, kde nemá. Do dřezu plného nádobí se mu před nějakým časem překlopil hrnec s nutriční směsí. Ó, jak ta umí žít vlastním životem. Zápach stále nebyl tak hrozný, ještě je čas. Plastové obaly také sečkají, musí jen objednat novou dávku PETase enzymů. Zítra.
„Příchozí zpráva. Dimi,“ ozvalo se z reproduktoru a Braiera to vytrhlo ze zapomnění. Čím to je, že ta žena ho vždy dovede vyrvat z vlastní ozvěny?
„Otevřít.“
„Něco mám. Kam mám dojít?“ Má jej přečteného tam a zase zpátky. Vždy útočí přímo. Žádné intriky, okliky, pouze fakta. To na ní Braier zbožňuje. Čistý pragmatismus.
„Odpověď: 2300 Rógam?“ Chvíli přemýšlel, jestli větu neukončit tečkou. Dal by tak najevo jasný postoj. Zaujal by vůdčí roli. Nechal větu být. „Odeslat.“
„Chcete, zprávu opravdu odeslat?“
„Potvrdit odeslání.“
„Vaše zpráva byla odeslána.“
Rukou si projel vlasy a rozhodoval se, jestli si je umyje nebo jen vymění olej. Vlezl si do vodního boxu a nechal páru, aby z něj smyla nánosy odumřelé kůže a mazu.
–
Rógam, jak se podniku přezdívá, je malý klišé bar v podzemí starého nákupního centra. Do jeho nitra se vchází bytelnými pancéřovými dvěřmi. Braier si doteď nebyl jistý, zdali jde vskutku o atomový kryt nebo sem byly dveře umístěny z prostých estetických důvodů. Ať je to jakkoliv, je to tu jako klaustrofobikův hrob.
Země je pokrytá lepkavými tvary alkoholových turbulencí. Škrábnete-li však nehtem o zem, dostane se vám staromódního linového potěšení. Stěny, konstruované sítí dlaždic, se lesknou v rytmu neonek, které se kloužou po jejich olejovitém povrchu. Pár barových židlí a stolků. Celému prostoru tu vévodí obrovské průdušky, z jejichž cév vylézají jemná fotonická vlákna zakončená jehlami.
Ke každému stolu je přiřazeno několik šlauchů, které slouží k přístupu do cloudu. Po napojení zjístíte, že si můžete vybrat kůži, ve které chcete být viděni, hlas, jímž chcete být slyšeni a příběh, kterým chcete být pochopeni. Proč se utápět v neštěstí, když v cloudu můžete opět začít volně dýchat! Vaše srdce přestane krvácet a na okamžik se rozpomenete na štěstí.
Po čase spatříte, jak se z vašeho snu tvořeného nádhernými počátečními podmínkami, stává ta samá žumpa jako vše ostatní tam venku. Svět, ať už jakýkoliv vždy spěje k chaosu, To životu žádná simulace nemůže upřít, protože čím lepší a detailnější konstrukce, tím rychejší pád. A čím častěji do cloudu zavítáte, tím rychleji si uvědomujete, kam vše míří. Ano, přesně tam.
U jednoho ze stolů sedí skupinka osob v černých kapucích, obličeje mají zakryté maskami bílých zajíců s dlouhými uchy. Lidské oči, které jim vystupují z masky, jsou na tom snad to nejděsivější. Jako by nestačilo, že se jehly zavádí do zorniček. Braier od nich škubnutím odvrátil pohled a usmál se na Dimi sedící na baru.
„Jdeš pozdě, Braiere.“ vyčetla mu pohledem. „Objednala jsem ti Motyku.“
„Promiň.“ omluvil se. Líbí se mu, že jej oslovuje jménem. V dnešní době to dělá málokdo. Bereme lidi jako proměnné. Těm se jména mění. Ale Dimi mu vždy dávala najevo. že on je konstantou. Asi. „Děkuju za drink, Dimi.“
„Mám pár ampulí, ale do konce měsíce jsem na suchu. Takže s tím počítej.“ Její tón byl klidný jako proud tekutiny tekoucí z trysek barové stěny. Natáhla se a podala Braierovi napiněnou skleničku. „Zaplatíš si to ale sám, že jo.“
„Mhm,“ kývnul Braier a přiložil prsty k pultu, který tak přijal snímek jeho Q-otisků a z účtu mu strhnul odpovídající částku.
„Žiješ?“ koukla tázavě.
„Občas.“
Dimi povytáhla obočí a zakroutila hlavou. „Další takovej. Víšl, Braiere, všichni mají život na hovno, ne jen ty. Nevím, kde jsi získal patent na depresi. Je všude kolem, její malý spáry, který vdechneš a už nevydechneš. Jako tyhle jehly dychtící po sklivci,“ otočila se ke stolu se zajíci.
Braier nevěděl, co říct. „Žádnej nárok na deprese si nedělám,“ zasmál se nervózně.
Dimi chvíli mlčela a na mikrosekundu to vypadalo, že se v hlavě hádá sama se sebou. „Já vím. Promiň, Braiere,“ odmlčela se. „V mým okolí je jen moc smutku ze samotné reality. Úplně to všem vidím na očích. Proboha, vždyť lidem se platí, za to, aby dělali promo na cloud terapie. Nebo mi na cloudu vyskakujou reklamy s 23letá Iva vyřešila své problémy za 6 minut. Stačilo použit tento starý trik od babičky… K tomu přidají vysmátou foto modelku. Nechápu, kdo na to kliká, ale někdo asi jo, jinak by to nedělali.“ Legračně u toho změnila hlas a Braier si s pobavením usrknul z Motyky. „Já ti řeknu, co to je za trik, Braiere. Je to schopnost na chvíli milovat sám sebe. Rozpomeň se, že fakt existuješ. Přijmi to, že ne každej den je splněný dětský přání a měj se rád i za to, co všechno jsi stihl za ten den podělat. Když je toho moc, dej si pauzu. Nesnáším ty citáty typu žij den, jako by byl poslední. Vždyť to je psychický vydírání! … Ale co já vim. Dělám chytrou. Nikdo neví, jak se z toho bordelu žití vyhrabat.“
„No jo,“ polknul a znovu nasál jahodový džus s vodkou.
„Cože?“
„Nic, jen říkám jo.“
„Jo. No prostě, tak to si myslím, no. Hele, měla bych jít. Tady to máš,“ vytáhla ampule a položila je Braierovi pod nos. „Hlavně to nepřeháněj, prosím tě.“
„Díky, Dimi.“
„No, vždyť jo. Á je mi to blby, ale zaplatíš za ně?“ zasmála se.
„Ježiš, jasný, promiň.“
„Tady,“ podala mu terminál a Braier znovu přimáčkl prsty k obrazovce. „Díky. No nic, poběžim, ať ráno vstanu. Měj se, Braiere.“ Letmo ho přitom objala a zamířila k východu.
„I ty, Dimi. Ahoj.“
Chvíli ještě poposedával a do stolu vyťukával rytmus bijícího srdce. Znovu ho tam píchlo. Dopil poslední lok Motyky a se čtyřmi ampulemi černé duhy se zvedl a dal na odchod. Přitom opět zavadil pohledem o skupinu zajíců. Jeden z nich k němu zvednul hlavu a usmál se výrazem plným zubů. V očích se mu zatřepaly jehly. Braier zrychlil krok.
Noc je příjemně chladná a za horizontem panelů se začíná rýsovat chrakteristický dutý zvuk opuštěných ulic.
Zavřel ze sebou plechové dveře střechy a vyzul si boty. Natěšeně skočil do lehátka. Vychutnával si pohled na barevná oblaka páry vznášející se nad městem.
Vzal si s sebou NTRP, ale je to jen kulisa. Kdyby měl špatné svědomí z prokrastinace, může přesvědčit sám sebe, že práci má přece po ruce. Spustil program a tablet zasunul pod lehátko, aby případné nezmoknul.
Neonky mu před očima začaly vytvářet proplétající se masu přípomínající projekci vícerozměrné krychle. Zahnal je rukou a vytáhl z kapsy ampule černé duhy. Pod lehátkem našmátral zapalovač a skleněnku. Měl by ji vyčistit. Zítra, jak se probudí.
Uvelebil se a do dýmky nasypal hned dvě ampule prachu. Jedna už nestačí. Chce to na start alespoň dvě. Věřil, že tentokrát se mu to povede.
Úspěšná konvergence. První kontakt s ní. Entitou, které nelze dosáhnout. Ach, jak moc po ní touží. Po jejím dotyku! Jaký asi bude? Bude teplý? Studený? Nepředstavitelný?
Sevřel skleněnku pevně ve rtech a plazmou zažehl prach, který na několik milisekund zazářil duhovým zbarvením. Hned po tom se z něj stal dým věznící veškeré světlo. Pomalu jej nasál a ucítil, jak se mu roztahují zornice. V tu chvíli mu hlava spadla na lehátko a jeho vědomí se začalo líně přelévat ze strany na stranu s neuvěřitelnou noblesou.
Vydechnul. Jeho ústa teď představují lidský kolimátor. S každou molekulou dýmu opouštějící svatostánek se víc a víc stává paprskem a jeho vnímání černým telesem absorbující sebe sama.
V tom se mu před očima objevila Dimi. Proboha proč teď? Zatřásl hlavou a opět se ponořil do nicoty.
Zase! Pád je téměř u konce. Co sakra dělá zrovna TEĎ v jeho hlavě?! Dezorientovaně sáhnul do kapsy a vytáhl další ampuli černé duhy. Zaslechl, jak se o beton rozbíjí sklo. Vypadá to, že tohle je poslední dávka, hm. Snad se to nedostalo do tabletu. Nasál kouř a Dimi se rozplynula.
Konečně. Už ji vidí. Je ve strnulé poloze, ale z takové dálky si není jistý, jaký postoj zaujímá. Přál by si vidět její výraz.
Každou chvílí by se měli začít přibližovat, cítí to. Musí! Hrozně chce!
Prostor kolem se začíná smršťovat a entita se mění v pouhou tečku. To ne. Ne. Sakra. Poslední ampule je pryč. Tohle je konec. Braier ucítil, jak se začíná potit a upadá do zoufalství. Dostal ohromnou závrať. Měl pocit, že padá, i když se nehýbe. Zdálo se mu, že zvrací naruby.
Při te myšlence se mu do uší probodla slova Dimi, která používala u jejího monologu v baru. Zněla jako šrábání.
Co se to do háje děje. Tohle je konečná? Zatracení? Pád do očistce?
Popadl ho hněv. Jako když vyjdete schody domů a před prahem se vám začne chtít močit. Ta bezmoc, kterou dennodenně prožívá! Co si o sobě myslí. Ta coura! On není žádnej pokrytec.
Periferním viděním si všiml, že z obou stran se k jeho hlavě nesmírnou rychlostí řítí dvě obří dlaně, Byly to ruce 23leté Ivy, která použila prastarý trik od babičky. Má jen několik sekund na to, aby těm pažím stihl uniknout, ale závrať ho nechce pustit. Nemůže se hnout. V dálce se mezitím entita zmenšila o další kus. Takhle se nevzdá. Co to bylo za trik. Co to bylo za trik, Ivo?!
Dlaně mu vnikly do hlavy a uslyšel ostré zapraskání. Takže tohle je fakt konec. Hlava ve dvou dimenzích. Na uších ho zahřálo. Nejspíš krev. Slyší už jen pískot.
Škoda. Taková škoda, že jeho život nevyšel. Na moment se odmlčel.
.
.
.
Vyšel. Jen proto. že nesplnil to, co od něj očekávali jiní, přece neznamená, že neuspěl. Kdo má právo na to rozdávat hodnocení? Srát na ně. Jeho život byl… jeho! Nikomu jinému nepatřil. Tu plíseň v rohu měl rád! Miloval její barvy! Tu rozmanitost! Zbožňoval ten pocit klidu na střeše, kdy se zbavil povinností! Užíval si volnost! Jeho život měl smysl!
V dálce zahlédl jasné duhové světlo. To snad ne, takové klišé?
Byl si jistý, že nabírá na rychlosti a blíží se vstříc záři. Nebo se ten konec tunelu blíží k němu? To uvědomění bylo jako blesk. Hromem se stal až dotyk s ní, entitou, která teď celá zářila duhovými barvami. Konvergence byla úspěšná? Bože. Pomalu k Braierovi otáčela svou tvář a on se roztékal překvapením a radostí. Rozpoznával její oči, nos, ústa a líce. Uši, úsměv. Ano, ano! Nemohl se přestat smát. Poznával ji! Byl to on. Braier. Nahnul se k sobě, přitiskl své rty na své a políbil se. Do srdce mu přitom vjel ostrý bodec lásky a vypustil hutnou duhovou krev, která začala kapat na studenou zem.
Pod lehátkem mezitím program úspěšně navázal spojení.
