Stín
Na zdi se třepotá tmavý stín. Pohlcuje do sebe světlo, roste, zrnko po zrnku polyká hrubou omítku. Rozplývá se do roztodivných tvarů, věčně nestálý. Občas, když vítr rozfouká větve před okny, mihne se temnou skvrnou jasně bílá stěna. Stínův zářivý, ďasuplný úsměv.
Chvěje se. Chvěju se. Světlo v mých očích skomírá a on se rozrůstá. Dotykem jemným jako matčiny paže stahuje se kolem mne jeho čerň. V plynovém topení syčí ten škrtič. Dusí mne. Tíží na duši, nedává volně se nadechnout. A to není nic, nic proti tíze na srdci.
Poslední paprsek.
Mrkám, zběsile, i mžitky před očima brzy mizí. Jsem jen já a tma, plna mého stínu. Prosí mne, abych mu popustil uzdu. Našeptává mi sladká slova, slibuje zadostiučinění za všechna příkoří. Obměkčuje mne slůvky o bohatství, o respektu ostatních, který mám na dosah ruky. Stačí ho jen chvíli nechat, manipuluje. Jen chvíli. Bez kontroly.
Těžce oddechuji. Rozsvítím světlo. Po zádech se mi kutálí osamocená, chladná kapka potu. Místnost je jasná. Žárovka. barví stěny, stínuje nábytek, můj úsměv na fotkách.
A přesto. On nezmizel. Choulí se pod postelí, schovává se v tmavých rozích. V kapse od kalhot. Uvnitř mne. Cítím ho. Jak se převaluje, líně a sveřepě, čeká, až má pozornost poleví. Až dostane svou příležitost.
Znovu zhasínám. Pozoruji ho. Je ošklivý. Je krásný. Malý a bázlivý, schoulený v těch nejtmavších zákoutích, aby se jeho existence nikdy nedostala na světlo světa. Je strašlivý, oči má jako dva temné uhly.
Je to stín. Můj stín.
