Archie

Šum, neklid a zamračené tváře, spěchající vydělat nějakou tu libru navíc, než vše neochotně utratí a nezbyde jim nic! Takto negativně vypadal každý den v městečku Broketville na severu Anglie. Dobře se měli jen lidé z dobrých rodin nebo velmi dobří obchodníci. Bohužel, tuto krutou pravdu si začal uvědomovat i sedmiletý Archie. Stál uprostřed davu spěchajících bytostí, hladových po penězích a s nadšením se díval nahoru. Tyčil se nad ním Cherryhill, největší a nejhonosnější dům v celém městě. Archie znal příběhy o tomto domě, protože už jeho dětství se zde střídali nejvýznamnější lidé z celého městečka: ředitel banky, ministr financí a údajně i velmi dávno v něm pobýval i korunní princ. Deset let však dům nikdo nevlastnil, spravovalo ho město a podnikatelé zápasili o to, kdo se zde zabydlí jako první. Nikdo nechápal, proč se ho mladý pán, jenž tehdy zdědil úspěšnou firmu, zřekl a odešel žít do hor. Archie si slíbil, že jediný cíl v jeho životě bude rozjet vlastní firmu a získat sídlo Cherryhill.

Když tu ucítil, že se vedle něj někdo postavil. Byl to pán ve středním věku. Měl na sobě červený kabát a široký úsměv. Vzhledem k tomu, že v poslední době viděl Archie jen pobledlé výrazy a nevýrazně šedé oblečení, byl pro něj tento pán téměř nadpřirozenou bytostí. „Líbí se Ti?“ usmál se pán na chlapce a ukázal na dům. „Moc!“ vykřikl Archie. „Jednoho dne bych si ho chtěl koupit.“ Pak mu ale došlo, že by takové věci neměl cizím lidem prozrazovat. Už se chystal běžet domů, když tu se ho neznámý pán opět zeptal. „Jsi si jistý, že Ti jde jen o ten dům?“ Archie se zastavil a řekl. „Jistě!“ Pán se opět usmál a pověděl: „A kdyby ses musel vzdát svých přátel, koníčků a rodiny pro tento dům, byl bys šťastný?“ Archie chtěl slepě odpovědět ano, ale pak se zamyslel a nakonec neodpověděl. Pán se posadil na lavičku a pronesl. „Pokud chceš, povím Ti příběh o penězích a pravém štěstí.“ Archieho nabídka zaujala, ale už opravdu musel jít domů. Pán si všiml, že se Archie zdráhá a tak řekl: „Neboj se, nezdržím Tě, je krátký.“ Chlapec neodolal a pokývl hlavou.

Muž konečně spustil: „Kdysi jsem byl jako ty. Prahl jsem po slávě a penězích. Myslel jsem, že v životě nejde o víc. Má rodina vlastnila továrnu s mnoha zaměstnanci. Vždy jsem si myslel, že oni nikdy nebudou šťastní, protože nikdy nebudou dostatečně vydělávat. Jenže i přes to, že jsem měl brzy zdědit rodinný podnik, stále jsem cítil uvnitř prázdnotu. Nevěděl jsem, proč nám lidé záviděli. Dostával jsem vše, co jsem chtěl. Až jednou, když jsem pozoroval zaměstnance odcházet domů, uviděl jsem něco, o čem jsem si vždy myslel, že je nemožné. Chlapec mého věku, zato velmi chudý, se smál a objal svou sestru, která na něj čekala. Sledoval jsem je do blízké hospody, kde si objednali pivo a dvě klobásy. Poté, co se najedli a napili, houkla dívka na pianistu a ten začal hrát skotskou lidovku. V tu chvíli vyskočili oba na stůl a začali tančit. Přidala se k nim celá hospoda. Když tu si mě ta sestra všimla, seskočila dolů, chytila mě za ruku a řekla: „Co tu sedíš tak pobledlý? Pojď, zapij smutek a vyskoč taky na stůl!“ Byl jsem nesmírně uražený, že se opovážila takto se mnou jako s dědicem továrny mluvit. Ona se však jen usmála a pronesla: „Být tebou, tak raději skutečně žiju, než řeším peníze. Ale jak chceš.“ To však již přišel její bratr a to, co mi řekl, pak změnilo můj život. „Buď odejdete a zdědíte továrnu a budete do konce života vydělávat a umřete jako zatrpklý boháč, nebo hodíte bohatství za hlavu a půjdete s námi, daleko odtud a najdete si práci, která Vás baví. A budete skutečně žít a jednoho dne si uvědomíte, jaké máte štěstí.“ Seděl jsem tam s otevřenou pusou a po chvíli řekl: „Ne, děkuji za nabídku, ale mám se dobře.“ Chlapec se usmál a řekl: „Jak myslíte, ale až Vám jednoho dne dojde, co jste odmítl, vzpomeňte si na mne.“ Nato vstal a odešel.

Doma mi pak otec oznámil, že získal pro mě nejkrásnější sídlo ve městě. „Ty nejsi šťastný?“ zeptal se mě. „Promiň, otče, já ještě někam musím,“ řekl jsem a vyběhl jsem rychle ven. Běžel jsem až k hospodě a naštěstí sourozence našel. „Počkejte! Rozmyslel jsem se, chci skutečně žít! Dejte mi ještě šanci!“ Sourozenci se zazubili a řekli. „Tak nasedej!“ A otevřeli dveře jejich rozhrkané káry. A to je, můj příteli konec.“

Archie se na chvíli zamyslel. „To mi připomíná pana Adamse. Také odmítl Cherryhill. Jak to, že je Váš příběh tak podobný?“ A pak si uvědomil: „Vy jste pan Adams! To Vám měl patřit tento dům!“ Když se Archie otočil, pán se ho zeptal: „Tak co, Archie? Obyčejný dům, nebo opravdový život?“ Archie jen připomněl, že už bude muset jít domů. „Ještě jednu věc!“ řekl pán. „Vyřiď matce, že jí děkuji za všechno, zvláště za nabídku k tanci.“ „Vyřídím,“ řekl Archie a otočil se. Ale pan Adams již zmizel.