Baletka a slavík
Bez tebe – bez sebe,
jen s Tebou sám sebou,
nic nemám, zírám na nebe,
chudák, jen s Tvou kresbou
v oblacích a s chladem trávy.
Zpívá slavík v něžné oktávy
o zlaté kleci, v níž krásná panna,
zpívá zlomeně, hlásek má chraplavý.
Sbírka vín, diamanty, lesk, zvuky piana,
má utrápené řasy a kolem špinavé cetky.
Pouta krátí ladný krok uplakané baletky,
kdyby tak přišel a zahřál její skráně,
kdyby si tak nechal zakrvácené zmetky,
čím jiným zabít, jaké jsou horší zbraně,
než někomu ulámat křídla?
Smradu peněz se nezbavíš ani tunou mýdla,
lásku si holt, chlapče, za otcův majlant nekoupíš,
za zlatem ani perlami neuletí ta strašidla,
démony v sobě zkrátka nezničíš,
nestačí ani vydražit celičký modravý svět.
Život s Tebou není víc než nepříjemný let,
bohatství člověka tkví v srdéčku, zlatavý princi,
majetkem jsi otrávil překrásné lásky květ,
city druhých si neudržíme třpytivou mincí.
Slavičí píseň roznesla se v dál.
Ty bys o takovou (ne)lásku stál?
Že prý jsi jí dal všechno a že prý nic,
svěrací garderobu, však pokladnic plný sál?
Miliony dávno démodés, daruj mnohem víc,
nechť motýl opustí Tvé spáry, nechť šťastná je.
Zde bez Tebe mlčím, z nebes sněží závěje,
zakořením v milovanou zem, kde jsi stála,
já pohřbil veškeré naše naděje,
slzami objímám svatou zem, zde prvně ses smála,
zde smála ses tenkrát naposledy.
Na mysl se řítí bezbožné nápady,
bez tebe nechci, aby vyšla Luna,
baletko, pustil jsem Tě, není náhrady…
Kéž opustí mě všechny drobné i koruna,
kéž zhyne všechen můj majetek,
kéž obejme mne v oblacích Tvůj svit,
kéž již nikdy nepoznáš smutek,
kéž i ten zlomený slavík najde klid…