Interview s hostem

Náš dnešní host přišel z daleka, ale i z blízka, nebo vlastně tak úplně nepřišel. Už tady byl a pořád tady bude. Je všudypřítomný. Tolik, jako nic jiného. Víc než světlo a víc než vítr. Byl tady a nezmizí, dokud s ním neodejde i náš svět.

Co tu vlastně dělá?

Je tu pro vás. Je vaše prokletí i dar. Vše, co potřebujete, ale nic z toho, co si přejete. Nelze mu uniknout, jen se s ním smířit. Je tady, aby vám připomněl váš účel. Že nejste o nic víc než brouci v listí, které bez větší myšlenky zašlápnete. Je tu, aby zničil váš odkaz.

Není mu to líto?

Není. Mu není nic líto. Nemá emoce. Tak byl vytvořen. Nesmíte v něm vyvolat soucit, to pak selže ve svém úkolu. Nebyl stvořen, aby měl emoce, protože to je prokletím vás, smrtelníků, aby jste mohli trpět ve své malichernosti. Abyste uchovávaly svůj malý kousek štěstí, který je pro vás tak zásadní, i když je naprosto nepodstatné v porovnání s neštěstím světa.

Kdy bude vystřídán?

Až udělá chybu. Teď nemá smysl vyměnit ho, dokud neselže ve svém úkolů. To se ještě nestalo. Tedy od té doby co nastoupil do své služby. Ovšem ironií jeho povolání je to, že zatím všichni selhaly. Možná ne hned, ale s časem přijdou chyby. A s chybami přichází emoce. Nedá se tomu zabránit, proto to bude konec jeho kariéry. Ale to je očekávatelné. I naše životnost jednou skončí.

Proč tu vlastně je?

Aby selhal. To bude jeho zánik. Stejně jako všech věcí. Ovšem do té doby se bude věnovat svému úkolu. Ale ten je prostý. Je to kvůli vám a vy jste prostí, takže tento úkol bude také prostý, jak obsahem, tak formou. Byl poslán, aby otestoval vaši paměť. Paměť o válkách, chybách, časech a lidech dávno minulých. A o bolesti. Co pro váš druh udělala bolest, jste zapomněli. Její šarm i zkázu. Třeba si ale vzpomenete, to už nebude cesty zpět. To je vám podobné, nechávat věci na poslední chvíli. Ale nezlobí se, nebojte se, je to naprosto očekávatelné. Navíc nemůže cítit zlost.

Kdo jsi?

Já jsem on, smrt. Jsem jedinou existencí na pokraji bytí, jak ho známe. Přesto jsem ale stabilní ve své pochybnosti. A přece je nemožné obdivovat život beze smrti. Toť jest pošetilé, jak obdivovat krásu motýla, bez uznání vývinu z housenky. To já jsem však motýl, a to život je housenka. Já též rozkvétám při konci. Avšak tak, jak v kotěti není pranic z děsivosti šelmy, i tak není z života tolik strachu jako ze smrti. I tak, jako květ přichází na místo všedního pupenů, smrt rozkvétá až po životě.