Vše začalo, když se jedna obyčejná devatenáctiletá dívka stěhovala na koleje. Stála před velkým panelovým domem s šedou omítkou. „Konečně jsem vyletěla z hnízda,“ řekla si. Vzápětí se za ní ozvalo: „Co říkáš, zlatíčko. Nic mami,“ odpověděla Nina. Se stěhováním Nině pomáhal taky její mladší bratr Radim. „Doufám, že nemáš pokoj až v posledním patře“, utrousil. Než ji přijali na univerzitu, žila s rodiči v Říčanech. Nebyl to nijak špatný život, měla to, co potřebovala. Místo, kterému říkala domov, přátele, vzdělání, jednou za rok dovolenou v Tatrách, dva bratry, sestru, přesto to byl nudný život. Čím byla starší, připadalo jí tohle všechno už obnošené. Vážila si toho, co má, ale chtěla víc. Když posbírali první část zavazadel, vydali se na recepci. Na recepci seděl postarší, plešatý pán v košili. Jmenoval se Milan Muškátek, recepčního dělal spoustu let, ale pořád ho to bavilo. Pozdravil: „ Hezký den přeji, slečno. Vám taky, pane,“ odpověděla Nina a představila se, „Jmenuji se Nina Mikešová a měla bych tu mít pokoj. Ano, ano, slečno, mám Vás tady. Bude to třetí patro, “ přitakal pan Muškátek a předal jí klíče. Při výšlapu do druhého patra se na schodech Nina srazila s dívkou připomínající chlapce. Vysoká, černé krátké vlasy, bez líčení a v ruce třímala něčí index. Její rozhodně nebyl, protože za ní se ozýval hlas: „Emo, okamžitě mi ho vrať“. Index jí vypadl z ruky a Nina ho zvedla. „Omlouvám se, já nechtěla, já jen…“Ema nevěděla, co říct. Nina na to: „Nemusíš se omlouvat, chci říct, nemusíte se omlouvat. Při tom jí vrátila index a usmála se. „Abych se omluvila, tak vám s těmi zavazadly, jestli bude chtít,“ řekla Ema. Radimovi se rozzářily oči a hned jí strčil do ruky kufr. Po přestěhování se Nina rozloučila s matkou a bratrem a zůstala s Emily před pokojem. „Nechcete si tykat?“ navrhla Ema. Nina přikývla s úsměvem. „Já jsem Em,“ řekla Em a podala ruku Nině. „A já Nina.“ Usmály se na sebe. „Co studuješ Em?“ zeptala se Nina. „Jsem ve třeťáku strojařiny. A co studuješ ty? Určitě jsi na kolejích nová, ještě jsem tě tu neviděla. Znám tu hodně lidí, ale tebe ne. Ano jsem tu nová. Přijali mě na Karlovu univerzitu, jsem přihlášená na biologii,“ odpověděla Nina. „A co tě tak nejvíc zajímá z biologie? Třeba moji starší sestru zajímaly kytičky. Když se učívala na zkoušky, tak mě brala na procházky a hledaly kytky. Jak mi to lezlo na mozek,!“ Rozesmála se Em. Nina se potutelně usmála a řekla: „Moc tě nepotěším, ale mně taky“. Smály se obě. „Už budu muset jít, musím ještě vrátit ten index a taky si musím vybalit.“ Em se rozloučila a šla.
Nina se lehla do své nové postele, aby vstřebala den. Nemohla uvěřit, jak rychle si našla kamarádku. Cítila, že na Emě je něco zvláštního. Nebyla jako ostatní dívky, které poznala, bylo v ní něco klukovského.
Týdny běžely, Nina se seznamovala s univerzitou, chodila na přednášky, učila se, ale s Em nepotkala. Byl jeden obyčejný den, foukal vítr, padal jemný déšť, Nina odcházela z knihovny obtěžkána knihami a najednou slyší: „ Nino, Nino, počkej.“ Celé týdny Nina snila o tom, že ten hlas znovu uslyší. Em k ní přispěchala s deštníkem a úsměvem v obličeji. Nině se obyčejný den proměnil v neobyčejný. „Ahoj kde ty se tady bereš,“ řekla Nina a pocit štěstí se nevytrácel. Právě jdu z přednášky na koleje. Nechceš někdy zajít do čajovny nebo tak?“ navrhla Em. „Moc ráda klidně ještě dnes, ale potřebuji se zbavit tady toho,“ odpověděla Nina a zvedla tašku s knihami. Když si Nina odložila učebnice, šly do malé čajovny nedaleko knihovny. „Jak to dopadlo s tím indexem,“ zeptala se nad šálkem cappuccina Nina. „Dobře. Patřil mému spolužákovi ze střední školy. Studuje pedagogiku a dřív to býval šprt a dost nás otravoval tím, že nechápe, jak můžeme být tak hloupí. Chtěla jsem mu to vrátit, tak jsem si začala prohlížet jeho index a posmívala jsem se mu. Najednou zčervenal a začal po mě házet věci, abych pustila ten index. Pak jsem mu ho nakonec vrátila. Jak se ti tu líbí, máš už nějaké kamarádky?“ vyzvídala Em. „Ani ne. Lidi co se mnou chodí do ročníku, jsou takoví…jak to říct…nejsou mi sympatičtí,“ odpověděla Nina sklesle. Povídaly si, seznamovaly se a Nině bylo s Em čím dál příjemněji. Při loučení Nina Em řekla: „Je mi s tebou hezky.“ Em se usmála a dala jí papírek, na kterém bylo její číslo.
Čas od času se potkávaly, chodily do čajovny nebo jen tak po Praze. Pak přišel další osudový den. Bylo pár dní před Vánoci a dívky stály na nádraží. „Věříš, že se mi nechce domů,“ pronesla Em. „Proč se ti nechce domů?“ zeptala se Nina. „Protože tu chci zůstat s tebou. Nejspíš sis už toho všimla, ale já moc na kluky nejsem. Oni moc nechtějí mě a já je nechci. Vždycky když jsem doma, tak mají rodiče tak hloupé řeči. Jaké řeči? No o dětech, svatbě a mě je z nich špatně, když jsem doma, tak si říkám proč k nim pořád jezdím.“ Nina ji vzala za ruku a zahleděla se jí do zaslzených očí. „Em, mě na tobě moc záleží, a jestli nechceš, nikam jezdit nemusíš, klidně tu zůstanu s tebou, udělám pro tebe cokoliv.“ Pak si Nina stoupla na špičky a dlouze ji políbila. Nikam ten den nejely, šly zpátky na Nininy koleje a zůstaly tam spolu.
Měsíce ubíhaly a konečně přišlo léto. Dívky byly spolu v parku a kochaly se rozmanitým pražským ptactvem. Povídaly si o plánu na prázdniny. Představovaly si, jak cestují na polární pól, přes Lamanšský průliv za královnou, přes Indický oceán.
Prázdniny byly v polovině a Nina pozvala Em k ní domů, aby ji představila rodině. Em přijela k rodinnému domu s živým plotem a muškáty. V srdci cítila, že se stane něco zlého. Najednou se otevřely dveře a z nich vyběhla menší, hnědovlasá, hnědooká dívka, Nina. Objaly se a šly do domu. Ninina celá rodina seděla v obývacím pokoji. „Dobré odpoledne,“ pozdravila všechny v pokoji. Jako první se zvedl a podal ruku Em Radim, Ninin mladší bratr. Následovala Ninina starší sestra Michaela, tvářila se docela přátelsky. Pak přišel na řadu její nejstarší sourozenec. Martin k Emě přistoupil a řekl: „Měla ses narodit jako chlapec, pak by si možná nevypadala tak hloupě. “Taky mě těší“ řekla Em bez jediného náznaku znepokojení. „To nebylo příliš zdvořilé, Martine.“ Bránila ji Nina. A to jsem ještě ani nezačal,“ uchechtl se. „Co kdybychom šli ven na vzduch je venku krásně,“ ozval se pan Mikeš. „Ano máš pravdu, tati,“ Nina vzala Emu za ruku a odtáhla ji ven na zahradu. Paní Mikešová udělala malé občerstvení a donesla pivo. „No podívejme se, lesba pije pivo,“ znovu dorážel Martin. Ema zase dělala, jako by se nic nedělo. „Už ji ne…“ zbytek Nina nedopověděla a upadla na trávník. Důvod se zjistil, až v nemocnici. Nina měla nádor na mozku, možná kvůli němu cítila náklonnost k Emě. To už, ale nikdo nedozví. Nina šla na operaci, ale ta nepomohla.
Emě se zhroutil celý svět. Postupně se z toho dostávala, ale jizvy zůstávají.
Klára Hrabalová, 1.A4