Memoriál Petra Homoláka – 4. kategorie
Lingvistický problém s rajčaty
(Fiktivní reportáž z prostějovského tržiště)
Jarmila Dubová
První podzimní den, sobota dopoledne. Co mě čeká? Nic než vaření. V parku u náměstí listí romanticky (ach, jaké to klišé) opadává ze stromů: „Podzim je tady, je tu zas… / a jako vždy krásný, Bůh ví, proč já ho miluji, / rád mám však podzim jasný…“ (To je Sándor Potöfi, můj oblíbenec.) No, jdu na tržnici; asi bych všechno mohla koupit v supermarketu, ale na tržnici bude dnes pan Zoltán Nagy, ten, co vozí jedou za měsíc zeleninu odkudsi ze Žitného ostrova. Ale hlavní je: vypadá jako Sándor Petöfi, učebnice maďarštiny, strana 168, jenom nemá černé, ale bílé vlasy.
Je tam, Zoltán Nagy (nagy= velký), má skoro dva metry, přijíždí s manželkou ze Slovenska jednou za měsíc. Pan Nagy se svou manželkou mezi sebou mluví maďarsky. Úžasný jazyk. Víte, jak vznikl? Když se stavěla babylónská věž, tak pán bůh se rozhodl, že to tak nenechá, taková blbost, zmate lidem jazyky. A tak se taky stalo. Věž nebyla dokončena, lidé si nerozuměli, ve dvojicích se postavili do řady. Kam jdete? Ptá se pán bůh. Do Francie. Tak tady máte francouzštinu, mluvte francouzsky. Stejně vznikla angličtina, němčina a všechny slovanské jazyky, celkem čtyřicet dva. Pak si pán bůh chtěl dát kafe, ale pořád tam ještě dva stáli. „Co vy dva?“ „My půjdem do Maďarska.“ „Ale já už žádný jazyk nemám!“ „Nevadí.“ „Tak víte co, běžte a mluvte si, jak chcete.“ Chtěla bych dnes poprvé použít dokonce celou větu v maďarštině – „Chtěla bych půl kila rajčat.“ Problém – chtěla bych – podmiňovací způsob. Nevadí, řeknu půl kila rajčat. Ne, řeknu rajčata.
Jo, rajčata. Paní přede mnou už má rajčata v sáčku. Rajčata jsou pěkná a velká. Když řeknu: „Chci rajčata“, musím použít předmětné, nebo podmětné časování? Podmětné. No jo, ale určitá rajčata? Po určitých číslovkách je podmětné, ale když jsou to tahle, co si vyberu, tak předmětné? Nebo je to obráceně? Nechtěně strčím do ruky paní, která už má rajčata zaplacená. Jedno rajče se jí vykutálí zpět do bedýnky. Ne, řeknu, počet. Ale ne číslo šest, to si nejsem jista výslovností. Musím říct sedm, tam se nedá nic zkazit. Ovšem pozor, po určitých číslovkách zůstává podstatné jméno v singuláru.
„Kde čučiš? Neumiš říct promiň?“
Umím: „Bocsánat, asszonya!“ /Bočánat, asoňa/ (1)
„Co mně tykáš, ty čúzo! Neumíš nic lepčího? Co si myslíš, neumíš česky?“
Lepčího? No, umím, nadechnu se a co nejrychleji řeknu: „Itt van az ösz/ itt van újra/ s szép, mit, mindig énnekem/ Tudja Isten, hogy mi okból/ Szeretem? De szeretem.“(2)
„Co? Sere? Už só tady, ti migranti, ani česky neumijó. Skama si? Vrať se tam, ty Rusando, do Leningradu!“
Pan Nagy se tváří nechápavě, paní Nagyová se začíná usmívat, fronta za mnou zmlkla a paní začíná mít barvu červených rajčat. Její přítel s vytetovaným srdcem a nápisem Soňa přes celé předloktí se ji snaží odtáhnout. Ale paní se nedá: „No?“ říká bojovně. Při pohledu na označení prodávajícího „Zoltán Nagy“ se rozhodnu, že se nenechám strhnout a usměju se: „Zoltán is tanuló. A harmadik osztályaba jár. Ír, olvas es számol. Zoltánnak van kutyája.“ (3) Paní Nagyová se začíná smát, že je to slyšet přes celé tržiště.
„Ty Kuťája! Běž někam!“
„Nech ju, tá tě nerozumi!“ táhne potetovaný pán pryč rozzuřenou paní a podává jí vysypané rajče. Smutně se na něho podívám a řeknu vážně; dávám si záležet na výslovnosti: „A bozodos kutja a labda után szalad. Fut, fut, ugrik és elvéti. A vörös mókus a fán ül és diót eszik. Rágcság és lenyel, rágcság es lenyel.“ (4) Maďarština pro začátečníky, video, jo, nikdy nepochybujte, že se vám některé věty budou hodit. Eugen Ionesco by mi záviděl.
„Tož to néni Rusanda. Toť tá mluvi asi maďarsky, ale gde se tá tady vzala?“ ozve se lingvista za mnou.
„Pani, viete, čo stě povedali?“ ptá se pan Zoltán Nagy a nabírá do igelitové tašky rajčata, papriky, cibuli a kus maďarské klobásy vlastní výroby. Jeho manželka se stále směje a tečou jí slzy.
„Igen. Természetesen!“ (5) Jsem z toho v takovém stresu, že nevím, jak se řeknou rajčata. Pan Nagy mi podává tašku, k tomu má asi dalších deset vět v maďarštině, které mi splývají v jeden nesrozumitelný proud zvuků. Chtěla bych mu říct, aby mi to řekl pomaleji a ještě jednou, ale rozkazovací způsob je lekce 20, rozvedeno na čtyři strany výkladu a dalších šest cvičení a já jsem teprve u lekce 14. Rozumím jen poslední dvě slova, že mi přeje dobrou chuť. Paní Nagyová není schopna cokoliv říct, pořád se dusí smíchem, tak mi jen pokyne na pozdrav. Chtěla bych jí říct, že miluju maďarštinu, že je to super jazyk – proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě: „tranzitivní slovesa časujeme v předmětném /určitém časování tehdy, když sloveso ve funkci přísudku je doplněno určitým předmětem, týká se určitého předmětu, přičemž nerozhoduje, je-li předmět zamlčen“. (6) Což je logické – teď mi to došlo – pro tvar „szeretem“ u Pötöfiho. Jinak by tam bylo „szeretek“.
Jo, mám za tisícovku učebnici s klíčem a slovník maďarštiny a s tím mám vystaráno aspoň na dalších šest let. A k tomu bych chtěla ještě proužkované tričko: zeleno-bílo-červené a s nápisem Szeretek magyarul nelvtan. (7)
- Promiňte, paní.
- Podzim je tady, je tu zas… / a jako vždy krásný, Bůh ví, proč já ho miluji, / rád mám však podzim jasný…
- Zoltán je žák. Chodí do druhé třídy. Píše, čte a počítá. Zoltán má psa.
- Chlupatý pes běží za míčem. Běží, běží, vyskočí a mine. Rezavá veverka sedí na stromě a jí ořech. Kouše a polyká, kouše a polyká. (výukové video maďarštiny). https://www.youtube.com/watch?v=ga4VwurzELM&list=PL93507A22D53AC62E
- Ano. Samozřejmě.
- Schreierová, Maďarština, s. 161.
- Miluji maďarskou mluvnici.