Jak už kdysi dávno jeden moudrý muž pravil, člověk je jako měsíc. Má svou temnou stranu, kterou nikdy nikomu neukáže. Je tomu tak ve všech případech a za každých okolností? O tom se dnes přesvědčíte sami…
Příběh, o kterém vám budu vyprávět, se stal velmi dávno. Mladý muž toužící po slávě a obdivu, se i přes veškerá varování rozhodl vstoupit do dosud neprobádané hrobky uvnitř pyramidy. Je nadmíru jasné, že k prozkoumání nedošlo kvůli zřejmým důvodům, jistě by se archeologové a badatelé jenom tak nevzdali té úchvatné možnosti objevovat. Přece jen se jednalo o tehdy nejstarší objevenou hrobku, to ohromující egyptské dílo, na kterém bylo poprvé využito nového materiálu, vápence. Dobrá, už vás nebudu dále napínat. V té hrobce se nachází předmět, který je neobyčejně nebezpečný. A že o tom něco vím… To já jsem totiž ten, o kterém jsem před malou chvílí hovořil. Jsem Michael Brown, dnes již známý pod označením prokletý muž…
Na vše si moc dobře vzpomínám. Vlastně to bylo jako včera, nikoli před několika lety. Tehdy jsem se společně se svým nejbližším přítelem, Jamesem Smithem, procházel v tajuplných chodbách mnou nedávno popsané pyramidy. Oba dva jsme byli tak nadšení. Nebáli jsme se ani trochu…
Jedna tmavá ulička střídala druhou. Naše kroky doprovázely prapodivné zvuky, které se ozývaly vlastně odevšad… Nepostrádali jsme ani touhu najít něco, co by nás proslavilo. Pak se ta možnost naskytla. Přede mnou se náhle zjevila zlatá brána, která mi připadala jako vchod do nebe. Zavolal jsem na Jamese. Je dneska nějaký zpomalený. Dál už jsem nevnímal nic, jen své okolí. Stál jsem jako opařený, nemohl jsem se hnout, a tak jsem pátral alespoň očima. Nakonec se má snaha vyplatila, neboť jsem spatřil něco lesklého, něco, co bylo jen pár kroků ode mne…
Popošel jsem a zvedl předmět ze země. Zrcadlo? Bylo to malé laciné zaprášené zrcátko. Rukávem své košile jsem z něj otřel prach a rázem čelil svému odrazu. Najednou jsem měl na všechno kolem strašný vztek. Nic než pouhé zrcátko?! Nedokázal jsem se ovládat, jediné, co jsem měl před očima, bylo mé druhé já, tedy odraz. Všechno kolem mě se točilo… James se mě snažil uklidnit, nevěděl, co se to se mnou děje, ostatně to ani já ne. Křečovitě jsem svíral rukojeť zrcátka a snažil se přivřít víčka. Už se nechci ani vidět! Při ještě větším návalu vzteku jsem popadl dýku, kterou jsem s sebou vzal…
Doteď nevím, kdo byl ten Michael uvnitř hrobky… Od té doby, co jsem krutě zavraždil svého nejbližšího přítele, jsem se uzavřel od okolního světa. Už nechci být jeho součástí. Čelím svému strachu každým dnem více a více, protože se bojím, že ta temná stránka tam uvnitř mě ještě žije. Třebaže zcela malá a nepatrná. To zrcadlo… Jediným pohledem ve mně vyvolalo ty nejtemnější pocity a já věděl, že to všechno způsobilo právě ono…
A jak je to možné? Prokletí zrcátka totiž spočívá v tom, že neukazuje náš zevnějšek, ale naši skrytou povahu…