„Slečno Kapuletová, toto naše setkání postrádá smysl, pokud se mnou nebudete komunikovat,“ řekla paní Rossiová a poklepala propiskou na svazek papírů, který se měl vzápětí naplnit informacemi o mém psychickém zdraví.
„Nepotřebuju terapeuta. Jsem…v pohodě.“ Tuto malou lež už jsem za poslední týden řekla tolikrát, že už to můj hlas znovu nezvládl a zlomil se. Zrádce. Z očí mi vytryskly jen těžce zadržované slzy. Ty mě taky vytáčí, vždyť jsem se tento týden nabrečela snad víc než za celý život. Myslela jsem, že už to mám pod kontrolou, ale muselo to prasknout zrovna teď, když jsem se celé své okolí (a především sebe) snažila přesvědčit, že nemám žádné trauma. Paní Rossiová přede mne posunula krabičku kapesníků a položila mi první otázku: „Od vašich rodičů již vím, že se jedná o, a teď cituji: ,následky poblouznění tím mladým Montekem‘.“ Zamračila jsem se na ni. Poblouznění. Ano, to zní jako moje matka. Poblouznění, nesmysl, chuligán a já ti to už od začátku říkala. Toho jsem se za poslední dobu hodně naposlouchala. „Řekla byste,“ pokračovala psycholožka, „že se jednalo o lásku na první pohled?“
Při vzpomínce na naše první setkání jsem se i přes píchnutí u srdce musela usmát. Ne, láska na první pohled to určitě nebyla. Natáhla jsem se pro další kapesník. Romeo se tehdy nově přistěhoval a já měla zrovna den na nic. Jela jsem ze školy na kole a on mi nečekaně vlezl do cesty. Rychle jsem strhla řídítka a kolo se i se mnou na sedátku zřítilo na zem. Když jsem se s odřeným kolenem a roztrženými kalhotami zvedla, abych si posbírala vysypané učebnice, on na mě místo toho, aby mi pomohl, začal křičet: „Děláš si srandu? Málem jsi mě přejela! Příště se dívej na cestu, jo!“ Byl pěkný, hodně, hodně pěkný, ale to nic neměnilo na tom, že se choval nespravedlivě. Jak jsem říkala, měla jsem den na nic, takže jsem se na něj taky rozkřičela: „To snad nemyslíš vážně. Já jsem ta, komu se něco stalo! Víš co, vážně už dneska nemám kapacitu na další pitomce. Pěkný den.“ Popadla jsem kolo a nechala tam Romea stát s otevřenou pusou. Možná na mě ještě něco volal, ale já už ho neposlouchala.
„Ne, to bych neřekla,“ odpověděla jsem Rossiové. „A kdy jste si tedy uvědomila, co k němu cítíte?“ ptala se dál. Nechtěla jsem se v tom hrabat, vracelo to příliš bolestivé vzpomínky. Proto mi trvalo několik minut a tři posmrkané kapesníky, než jsem se odhodlala k odpovědi. „Asi před dvěma měsíci. Myslím. Co je dnes za den?“ zeptala jsem se okamžitě jsem se zastyděla. Datum jsem skutečně neznala, sledovat čas mi od toho požáru přišlo nesmyslné. „25. srpna,“ dostalo se mi odpovědi. „Tak to už to bude tři měsíce,“ uvědomila jsem si.
Když Romeo nastoupil na naši školu, neměla jsem ho ráda. Jeho ego mě vytáčelo, jeho inteligence ještě víc – představoval pro mě konkurenci. Lidi, se kterými se bavil, mi přišli nepříjemní a afektovaní. Třeba jeho nejlepší kamarád Merkucio – školu zanedbával, flirtoval s každým, kdo prošel kolem, nehledě na věk, pohlaví či postavení (školnice si na něj už několikrát stěžovala) a největší radost mu dělalo působit potíže. Tím pádem je jasné, že jsem se Romeem nebavila, když jsem nemusela. Občas si mě vyhlídl u skříněk nebo cestou domů, ale nikdy jsme nebyli žádní velcí kamarádi. Potom ale přišly mé narozeniny.
Rodiče vždy pořádají velkou slavnost, ani ne proto, že by jim na mně nějak záleželo, spíš se rádi baví. A taky rádi vystavují na odiv své bohatství. Je to ponižující. Tento rok se navíc nejspíš rozhodli, že už je na čase se mě zbavit, protože pozvali snad všechny syny Itálie v rozmezí 14–25 let. Teda, všechny bohaté syny Itálie v rozmezí 14–25 let. Proto se Romeo Montek na seznam hostů nedostal. To však jemu ani jeho kamarádům nezabránilo v příchodu.
Seděla jsem na zahradě obklopená skupinkou snobských mladíků a už se mi nedařilo ani předstírat zájem o jejich konverzaci a lichotky. Romeo zničehonic přišel, objal mě kolem ramen a řekl něco ve stylu: „Pánové, děkuji, že jste mi ji pohlídali. Bavila ses tu i beze mě, zlato?“ otočil hlavou ke mně a mrknul jedním okem. Asi bylo mé zoufalství až příliš očividné, když mě musel přijít zachránit. Ovinula jsem mu ruku kolem pasu. Mladí snobové se zatvářili zmateně. „Ty…Vy…Já… Radši vás necháme být,“ řekl jeden z nich. Jasně. Zjistili, že šance na zdědění peněz mých rodičů je menší, než si původně mysleli, a ztratili o mě zájem. Romeo se na mě provokativně usmál, pohladil mě po rameni a já ho od sebe se smíchem odstrčila. „Dík.“ „Jasně,“ usmál se a zapnul si knoflík na saku, „co dál? Potřebuješ sejmout nějakého draka?“ Ukázal na čelenku s diamanty, která se mi vyjímala na hlavě. To bylo snad poprvé, co jsem se za ni zastyděla.
Zbytek večera jsem se bavila jen s ním. Zjistila jsem, že umí být příjemný, pozorný a taky neskutečně vtipný společník. Zjistila jsem, že má čtyři mladší sourozence, jejich otec je věčně opilý a mlátí je i jejich matku, která trpí těžkými depresemi. Zjistila jsem, že až mu bude osmnáct, hodlá se odstěhovat a o své sourozence se postarat. Chtěl by se stát doktorem, ale nejspíš na to nebude mít čas ani peníze. On zase na oplátku zjistil, že mým rodičům je milejší jejich Ferrari F8 Tributo než já a že kdyby nebylo mé babičky, která rázně zamítla jakékoli řeči o potratu, nikdy bych nebyla na světě. Normálně se lidem tak rychle neotvírám, takže za to nejspíš mohlo šampaňské, nicméně jelikož už jsme o sobě věděli takto důvěrné informace, nebylo vůbec těžké se do druhého vcítit a nechat ho dostat se vám pod kůži. Když jsme se loučili, něžně mě políbil.
„Vaši rodiče také říkali, že to byl potížista. Údajně dostal vašeho bratrance do nemocnice, je tomu tak?“ pokračovala v terapii paní Rossiová. „Ano i ne. Romeo nebyl potížista a Tybaltovi rodiče jsou ohledně zranění příliš přecitlivělí. Jeli s ním do nemocnice i po tom, co si zadřel třísku. A ano, Romeo se s ním popral, ale to bylo proto, že bratránek šikanoval jeho mladší sestru. Tybalt se choval jako pitomec a já jsem vlastně ráda, že mu někdo konečně srazil hřebínek,“ řekla jsem, jak klidně to bylo možné. Při vzpomínce na umývání rány na Romeově tváři v prázdné třídě a následné polibky jsem se natáhla pro další kapesník.
„Viděla jsem reportáž o tom požáru, moc mě to mrzí,“ podívala se psycholožka do země. Došly kapesníky. Rossiová mi podala novou krabičku. Celé tělo mi brnělo. Moje mysl se nezmohla na žádné rozvinutější myšlenky. Hlavou mi dokola probíhala jedna a ta samá vzpomínka jako celý týden.
Když ve škole začalo hořet, měla jsem biologii. Byl to zmatek. Naštěstí už byla sedmá hodina, takže v budově nebylo tolik lidí jako obvykle. Všichni jsme vyběhli ven a postavili se do řad, aby nás učitelé mohli spočítat. Merkucio tam nebyl. Snažila jsem se Romea zastavit, vážně ano, ale bylo to marné. Dal mi rychlou pusu na tvář, pustil mou ruku a rozběhl se za svým kamarádem do plamenů. Další den se konal jeho a Merkuciův pohřeb.
„Ano.“
To byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla.
…
Přestože jsem na terapie zezačátku chodit nechtěla, musím říct, že mi pomohly. A taky mým rodičům. Náš vztah se v posledních měsících rozhodně zlepšil. Doporučila jsem paní Rossiovou Romeově matce, která tím velmi rozkvetla, a dokonce se odhodlala nahlásit domácí násilí, se kterým se potýkala. Jejím dětem se ve škole daří velice dobře.
Podala jsem přihlášku na medicínu. Možná ze mě bude úspěšná lékařka, možná se vdám a možná budu mít i vlastní rodinu. V budoucnu mě čeká spousta nejistot, ale jistě vím, že nikdy nezapomenu, že mé srdce patřilo a nejspíš vždy bude patřit tobě, Romeo Monteku.
Veronika Dvorská, 1.A4