Klárce bylo zrovna dvanáct let, když se vracela celkem pozdě z kroužku domů. Rozloučila se s kamarády a vyšla ven z budovy. Na její dlouhé, rovné, hnědé vlasy ihned začal padat lehký déšť. Pouhé mrholení. Zatímco Klára šla po jí moc dobře známých uličkách a viděla po několikáté ty stejné domy, stromy a lampy, déšť zesiloval. Zrychlující se bubnování deště o chodník a šumění proudů vody stékajících do kanálů sice bylo příjemné a uvolňující poslouchání pro Kláru, ale fakt, že neměla kapuci, čepici ani rukavice jí vadil víc. Zrychlila tedy svůj krok.
Už se blížila ke svému domu, ale její modré oči spatřily vysokého muže se psem. Klára nesnáší psy. Jejich uslintaná huba, ostré zuby a prudký štěkot, který jako by probodával uši, se jí ani trochu nelíbil. Navíc už byla celkem tma a okolo ani noha, pouze tento jeden jediný člověk a jeho nenasytně vypadající bestie. Rozhodla se tedy odbočit ze své běžné trasy a prodloužit si procházku domů.
Už se dívala na svůj dům. Něco se jí na něm nezdálo. Všechna světla byla zhasnutá. Přestože se dívala do oken, žádný pohyb uvnitř nezaregistrovala. „Rodiče už asi spí,“ pomyslela si. Došla až ke dveřím. Sundala svůj růžový baťoh a začala v něm hledat klíče. Rychle zjistila, že je u sebe nemá. „Kde by jen mohly být?“ Klára znervózněla.
Začala trochu zmatkovat. Vůbec se jí to nelíbilo. Šla k jednomu z oken. Podívala se dovnitř. Na stole její klíče opravdu ležely. Nedosažitelné, přičemž tak blízko. Když se dále porozhlédla po pokoji s klíči, s hrůzou tam spatřila zrcadlo. Jestli v Kláře něco vyvolává hrůzu víc než ta čtyřnohá monstra, jsou to zrcadla. Zrcadla jsou tajemná, člověk v nich vidí úplně jiný svět. Klára se bála, že ji její kopie vtáhne dovnitř a v normálním životě ji nahradí. Nikdo nic nepozná, byla by bezvládná. Její rodina tento strach respektovala a v domě žádná zrcadla nevisela. Alespoň až do dnešního dne.
Klára se v zrcadle spatřila jen na pár vteřin. Pro ni to byly hodiny. Zdálo se jí, že ji její kopie prstem ukazuje, aby šla blíž. Nepřirozeně se na ni usmívá, od ucha k uchu. Panická hrůza. Okamžitě odvrátila zrak a začala rychle a nekontrolovatelně dýchat. I když jít dovnitř byla poslední věc, kterou chtěla v tento moment udělat, tak kvůli prudkému dešti neměla na výběr.
Jako první zkusila zaklepat na dveře. Byl to naivní pokus, ale i přesto se dveře hned po prvním doteku ukazováčku pootevřely. Kláru to zmátlo. Toto fakt nečekala. Ze strany domu, kde je zrcadlo uslyšela svůj vlastní hlas: „Pojď si pro klíče.“ Tohle musí být noční můra, nebo se Klára zbláznila?
Klára nakoukla do pokoje. V zrcadle ale neviděla odraz, viděla tam sebe, uprostřed, i když by se tam ani vidět neměla. Klára ze zrcadla pozvedla ruku směrem k vystrašené holčičce. Ruka však nezůstala v zrcadle, vyjela z něj. Klára snad v tom okamžiku ztratila veškeré racionální myšlení a zmrzla. Jen pozorovala, jak se ruka pomalu blíží.
Jakmile se jí ruka dotkla, zatočila se jí hlava, všude bylo černo. Když se probrala, viděla ten pokoj. Zrcadlo již bylo pryč, a tak si myslela, že to byl jen sen. Chtěla si dojít pro klíče, ale jakmile udělala krok vpřed, narazila do něčeho, co ani neviděla. Nemohla jít dopředu. Otočila se, a s hrůzou zjistila, že ona je v zrcadle…