Prolog
Myslela jsem si, že to bude jen další dovolená s mojí sestrou Ohannou a rodiči. Tentokrát jsme měli jet do Itálie. Netušila jsem, že mi tam něco může změnit život, či pohled na svět. Ale potom se do mého spokojeného života vplížil on a převrátil mi ho vzhůru nohama. On na mě měl špatný vliv, já na něj dobrý. Byli jsme jako dobro a zlo, jako skládačka, která do sebe dokonale zapadá. Ale sami víte, že i kdybyste takovou skládačku slepili tím nejlepivějším lepidlem, vždy se najde někdo, kdo ji od sebe dokáže odtrhnout. S ním jsem si byla jistá jen v tom, že moje srdce a život už nikdy nebudou stejné… Potom, co se v nich zjevil on.
1.
Upřímně nesnáším balení na dovolenou. Moje rodina je expert na to, že se vždy chystáme pozdě, přesněji dnes máme rekord čtyři hodiny před odletem.
,,Jemmo!“ uslyšela jsem, jak na mě křičí matka. Vůbec se mi nechtělo za ní jít, protože dole bývá ten největší nepořádek, teda až po pokoji mé sestry.
Když jsem se konečně rozhodla jít dolů, v kuchyni stála matka s kufrem. Překvapivě tam bylo celkem uklizeno.
,,Jemmo, dones si kufry, pojedeme!“ zvolal na mě otec z auta. To mi to nemohli říct rovnou, takhle se budu muset vláčet znovu do schodů. Moje sestra už samozřejmě sedí v autě, Itálie byla vždy jejím snem. Vsadila bych se, že celou noc nespala, a že si vymýšlela výlety, na které budeme muset všichni jít. Doufám, že aspoň jeden den nás nechá ležet na pláži.
,,Jemmo dělej, nemáme na to celý den, kvůli tobě přijedeme pozdě!“ vykřikla sestra.
,,Ohanno, jestli na mě budeš pořád řvát, tak nikam nepojedu!“ zakřičela jsem přes celý dům, vsadila bych se, že to vzbudilo i sousedy.
Dalších pár hodin jsme jeli do Jerevanu na letiště. Byla to velice náročná cesta hlavně pro mě, když vedle mě seděla Ohanna zpívající písničky od Hanny Montany. Na letišti jsme čekali ještě asi 2 hodiny, náš let měl zpoždění.
Jakmile jsme se dostali do letadla, všem nám spadl kámen ze srdce. To víte, už nám pár letadel uletělo, přesněji tři a můžu říct, že ani jednou to nebylo kvůli mně. Let trval několik hodin, ale uběhnul jako lusknutím prstu. Velkou část letu jsem prospala, zdál se mi sen o tom, jak se seznamuji s Italy, jak jsme na pláži a jak nás Ohanna žene na památky.
Přistáli jsme v 10:24 a hned u vchodu na nás čekal taxík, který nás měl dopravit k hotelu do města jménem Barletta. Jako řidiče jsme měli místního pána, vypadal tak na třicet, byl velice milý. Uměl anglicky, takže si s námi celou dobu povídal.
,,Už tam budeme?“ zeptala se nedočkavě Ohanna.
,,Vidíš tu zatáčku? Tak ještě tři takové,“ vtipně odpověděl řidič.
S těmi zatáčkami měl pravdu, sama jsem je počítala.
Když jsme dorazili na místo, sestra vyběhla z auta jako první.
,,Ohanno! Počkej na nás! Ohanno!“ vykřikovali jsme všichni, ale bylo nám to k ničemu, ona nás už stejně neslyšela. S rodiči jsme šli dát tašky do pokojů, mezitím Ohanna běhala po hotelu a zahradě, který je jeho součástí. Pokoje byly vážně pěkné, já jsem ten svůj musela sdílet s Ohannou, jelikož je jí teprve třináct a mně dvacet.
,,Už jdeme?“ Vtrhla nám Ohanna do pokojů a hnala nás ven. Hádejte, proč? Měla totiž vymyšlený plán, kam se musíme jít podívat. Při cestě z hotelu jsme potkali ještě jednu rodinu, dva rodiče a dva syny, jeden byl asi tak starý jako já a druhý asi jako Ohanna. Vypadalo to, že jsou tu už nějakou dobu ubytovaní. Ten starší syn se na mě divně podíval, jako by mě probodl pohledem, ale já tomu nevěnovala moc pozornosti.
Za ten den jsme prošli skoro celé město, byli jsme dokonce i na pláži, kde jsem se seznámila s Andreou a Stefaniem. Vyprávěli mi, jaké je to žít v Itálii, jaké jsou italské zvyky, dokonce jsme se domluvili, že s nimi půjdu zítra na pláž.
Když jsme se vrátili na pokoj, byl už večer. Kvůli tomu, že jsme byli unavení jsme šli brzo spát. Ohanna mi ještě před spaním ukazovala fotky, které dnes vyfotila, byli velice pěkné. Ona je talentovaná na focení, dokonce chce být fotografkou a já myslím, že i bude.
2.
Ráno jsem vstala brzo, Ohanna ještě spala, tak jsem se šla nasnídat sama. Snídaně máme v hotelu. Ukázalo se, že i rodiče také nejspíše spali, tak jsem tam seděla sama. Dala jsem si lívance s vanilkovým krémem.
Najednou se někdo objevil ve dveřích jídelny, myslela jsem si, že je to kuchař, ale byl to ten kluk ze včera. Měl hnědé kudrnaté vlasy, tetování na krku a hnědé oči. Podíval se na mě a zarazil se. Prvně mě napadlo, že jsem třeba zašpiněná od toho krému, nechápala jsem proč se na mě tak dívá. Myslím, že si všiml mých rozpaků, jelikož šel přímo ke mně.
,,Vidím že tvoje rodina ještě spí.“ Podíval se mi do očí a posadil se k mému stolu. Moc zdvořilý asi není, když si sedne bez optání.
,,No, jo,“ odvětila jsem suše. To mě nemohla napadnout lepší odpověď. Možná to dělají ty jeho plné hnědé oči, nemůžu se mu do nich přestat dívat. Jako by mě pohltily, jako by mě už znaly, jako bych já už znala je.
,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
V tu chvíli se ve dveřích objevila Ohanna. ,,Už musím jít,“ řekla jsem a rozběhla jsem se k ní.
,,Jak se teda jmenuješ?“ ozývalo se za mnou, ale já neodpovídala.
Ohanna se samozřejmě vyptávala, kdo je ten kluk, ale já sama nevěděla, tak jsem vedle ní jen mlčky stála.
Po snídani jsme vyrazili na nedalekou pláž s názvem Lido Pascia. Díky bohu sestra neotravovala s jejími výlety, takže jsem si to opalování plně užila. Barvu jsem chytla rychle, moje sestra se spálila. Trochu jsem se jí vysmála, jelikož nechtěla můj opalovací krém.
Čas ubíhal rychleji a já si vzpomněla na domluvenou schůzku s mými novými kamarády.
,,Mami? Mohla bych se jít připravit? Za hodinu mám jít ven s kamarády, přijdou pro mě k hotelu, budeme někde poblíž města.“
,,Jistě běž, ale napiš nám, až si pro tebe přijdou, abychom věděli, že jsi v pořádku.“
3.
Dala jsem si na pokoji rychlou sprchu, převlékla jsem se do šatů a jakmile jsem vyšla z hotelu, viděla jsem Andreu a Stefania postávající u zábradlí.
,,Ahoj!“ vykřikla jsem a rozběhla jsem se k nim. Oni můj pozdrav opětovali, a tak jsme se vydali na cestu.
,,Půjdeme na Karlos Beach, je tam pláž i restaurace,“ oznámila mi Andrea a já jen přikyvovala. Celou cestu jsme si vykládali, zjistila jsem, že Andrea má mladšího bratra Antonia a že se přistěhovala z Říma. Stefanio ten má babičku v Portugalsku a jezdí za ní každý třetí měsíc. Oba chodí na stejnou vysokou školu a Stefanio se bude stěhovat do jiné části města. Byla to velice příjemná procházka trvající asi půl hodiny.
,,Hele! Tam je ta restaurace, dáme si zmrzlinu?“ zeptal se Stefanio. Jistě, že jsme souhlasili. Koupili jsme si zmrzliny, sedli jsme si na pláž a sledovali západ slunce.
Najednou kolem nás prošel jeden pár, byl to on, ten kluk z hotelu a držel se za ruku s nějakou dívkou. Taky jí šel objednat zmrzlinu, strašně se smáli a pořád se objímali.
,,Ty ho znáš?“ zeptala se mě Andrea snažící se sníst zmrzlinu dříve, než roztaje.
,,Jo, vlastně ne. Ne, neznám ho,“ řekla jsem nejistým hlasem.
,,Nekecej!“ ozval se Stefanio
,,Neznám přísahám, bydlí u nás na hotelu, jenom jsem ho potkala, jinak ho neznám.“ Možná jsem trochu lhala, ale vždyť si ke mně jen sednul, ani nevím, jak se jmenuje.
,,Líbí se ti?“ zeptal se Stefanio a Andrea ho dloubla loktem.
,,Jasně, že se jí líbí, ani nás nevnímá.“
Měli pravdu, nevnímala jsem je. Měla jsem v hlavě stovky otázek a každá se týkala ho.
Možná jsem je měla poslouchat, protože mezitím vymysleli, že mě hodí do vody, a tak i udělali. Než jsem se vzpamatovala ze svých myšlenek, už mě nesli. Bránila jsem se, samozřejmě, ale oni to měli vymyšlené. Nakonec jsem skončila celá mokrá od hlavy až k patě. Celé to z dálky sledoval ten kluk z hotelu a smál se, viděla jsem ho, zas tak daleko nebyl.
,,Tak co? Jaká voda? Slaná?“ šklebili se na mě.
Přece jsem si to nemohla nechat líbit, tak jsem je shodila taky. Připadala jsem si, jako by mi bylo znovu deset. Deset! Sakra! Mám být v deset na hotelu!
,,Kolik je?“ zeptala jsem se.
,,Bude deset,“ usmála se Andrea.
,,Budu už muset jít.“
Andrea a Stefanio se rozhodli, že mě doprovodí. Byli jsme všichni mokří, ale naštěstí jsme rychle uschnuli. U hotelu jsme se rozloučili, já šla na pokoj za Ohannou, která mi vyprávěla, kde všude byla s rodiči. A pokud se ptáte, jeho jsem ten den už nepotkala.
4.
Dalších pár dnů to vypadalo takto. Vstala jsem, šla jsem na snídani. Většinou se mnou zároveň vstala i Ohanna, nebo jsem potkala v jídelně rodiče. Potom jsme jeli na výlety. Byli jsme i v Římě. Měla jsem z toho strašnou radost, hlavně kvůli Ohanně, protože ta každý den jen zářila. Toho kluka z hotelu jsem párkrát potkala ve městě, pokaždé tam byl s jinou dívkou, ale rozhodla jsem se, že ho budu ignorovat, i když se mi popravdě líbil. Taky jsem každý večer chodila na Karlos Beach s Andreou a Stefaniem, myslím, že má Stefanio Andreu rád, protože vždy, když jsme šli ven, tak se na ni pořád koukal. Bylo to roztomilé. Moje sestra si tu také našla kamarády Ricarda, Luciu a Daniel. Trávila s nimi večery, které já trávila s mými přáteli. Naši rodiče vždy tou dobou chodili do restaurace nebo na pláž. Prostě ideální dovolená.
5.
Je sedmý den, zbývá jedenáct dnů do konce dovolené. Nevím, jak dnešní den strávím. Ohanna jede s rodiči do nákupního střediska, ale mně se tam nechce. Andrea a Stefanio si musí něco zařídit do školy, takže já je uvidím až večer. Nejspíše se půjdu projít do města, do těch částí, ve kterých jsem ještě nebyla.
,,Vážně nechceš jet s námi?“ zeptala se mě mamka.
,,Ne, chci se jít podívat do města a k večeru se uvidím s kamarády,“ odvětila jsem.
Myslím, že se o mě trochu bála, ale už jsem dávno plnoletá.
Zanedlouho odjeli a já se vydala na cestu. Neměla jsem přesný plán cesty, tak jsem šla tam, kam mě nohy nesly.
Najednou jsem došla do takové pusté uličky. Zapnula jsem si Google mapy, abych věděla, kde jsem. Na mapách jsem zjistila, že o tři uličky dál se nachází kavárna, o které mi vyprávěla Andrea. Tak i přes špatný pocit jsem se rozhodla pokračovat.
,,Signorina, vieni qui!“ někdo na mě opakovaně pokřikoval. Věděla jsem, že to znamená ,,slečno, pojďte za mnou,“ jelikož na vysoké mám hodiny italštiny. Zrychlila jsem krok, ale ta osoba na mě pořád volala, podle hlasu bych řekla, že to byl muž. Nejspíše šel za mnou. Začala jsem panikařit, dala bych cokoliv za to, abych někoho potkala. A taky, že po pár metrech potkala. Všimla jsem si, že u jednoho domu postává mladík.
,,Dobrý den,“ zavolala jsem na něj. On se otočil a já zjistila, že je to ten kluk z hotelu. Ale v tu dobu mi to bylo jedno, můj strach byl větší než moje ego.
,,Někdo na mě pokřikoval, já se strašně bála, vůbec to tady neznám, chtěla jsem jít jen do kavárny,“ vychrlila jsem na něj. Chvíli se na mě nechápavě díval, ale když uviděl muže, který stojí pár metrů za mnou, pochopil.
,,Můžeme jít spolu do té kavárny, jestli chceš,“ odpověděl.
Tak jsme šli. Než jsme došli na místo, stihli jsme si povědět něco o našich rodinách, o studiu, o budoucnosti, vlastně jsme si povídali o všem. On chodí také na vysokou školu, ale má špatné výsledky a málem ho vyhodili. Dále má mladšího bratra, který je podobně starý, jako moje sestra a jmenuje se Ali. A to tetování, které má na krku znamená svobodu.
Když jsme došli ke kavárně, objednali jsme si kávu.
,,Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se.
,,Prvně mi řekni, jak se jmenuješ ty. A odkud jsi?“
,,Caleb a jsem z Ázerbajdžánu.“ Suše jsem polkla.
Z Ázerbajdžánu? Nemůže být z jiného státu? Já jsem z Arménie. Naše státy se nenávidí. Kdyby se to dozvěděl můj otec, že se přátelím s někým z Ázerbajdžánu byl by to můj konec. Já mu také nemůžu říct, odkud jsem, nejspíše by odešel. Já mu vlastně nemůžu říct ani své jméno, vždyť Jemma je naše tradiční jméno, hned by to poznal.
,,Hej! Já jsem tady!“ Vytrhl mě z mých myšlenek a já se na něj nechápavě podívala.
,,Už asi dvě minuty se tě ptám na tvé jméno a ty nereaguješ,“ dodal a usmál se.
,,A co, kdybych ti neřekla své jméno? Vždyť to není důležité.“
,,Jak ti mám teda říkat? Cizinko?“ Začal se smát.
,,Klidně.“
Když jsme dopili kávu, vydali jsme se na pláž. Cestou jsem úplně zapomněla odkud je. Strávila jsem s ním zbytek celého dne, který jsem si užila. Andree a Stefaniovi jsem jen napsala zprávu, že dnes nemůžu, myslím, že mi to pro dnešek prominou.
Když zapadalo slunce, podívala jsem se na telefon a bylo už devět hodin, začala jsem si sbírat věci ze země.
,,Co se děje?“ zeptal se.
,,Ale nic. Jen už budu muset jít.“
,,Půjdu s tebou.“
Tak jsme se spolu vydali k našemu hotelu. Myslela jsem si, že se jen rozloučíme, ale on se mě pokusil políbit.
,,Nemáš náhodou přítelkyni?“ vyjela jsem na něho.
,,Ne?“ začal se smát.
,,Viděla jsem tě několikrát s několika ženami, tak mi nezkoušej namluvit, že to byly jen kamarádky.“
,,Nebyly to přítelkyně,“ dodal už vážným tónem.
,,Jasně, tomu tak věřím.“
Rozběhla jsem se do hotelu a měla jsem namířeno přímo do mého pokoje.
,,Víš co? Klidně si běž, stejně jsi mi za to nestála,“ dodal a já se rozbrečela.
Celá ubrečená jsem vtrhla do pokoje, zabouchla dveře a lehla si na postel. V pokoji už byla Ohanna sledující mě z její postele.
,,Co ti udělal?“ zeptala se po pár minutách
,,Nic.“
,,Nekecej Jemmo, mám okno přímo nad vchodem, viděla jsem vás,“ dodala a usmála se.
Nebyla jsem si jistá, jestli jí můžu říct pravdu, hlavně odkud je, ale v ten daný momentě jsem byla tak zoufalá, že jsem jí to řekla. Naštěstí mi slíbila, že to nikdy neřekne rodičům a já ji věřila. Když jsme šli spát Ohanna usnula rychle, já na něj myslela celou noc.
6.
Další den jsem vstala zase jako první a doufala, že ho nepotkám. Hádejte, co se stalo! Samozřejmě, že jsem ho potkala. Když jsem vešla do jídelny, už tam byl. Zastavila jsem se ve dveřích hned, jak jsem ho uviděla. On pozvednul oči a podíval se mi do těch mých. V mé mysli naběhlo tak milion myšlenek, že ani nevím, jak dlouho jsem tam stála, zdálo se to jako věčnost.
Když jsem se odhodlala jít si sednout, vstal a přisednul si ke mně.
,,Emm… Promiň za ten včerejšek. Cizinko,“ řekl nejistě.
Já mu neodpověděla, ani jsem se na něj nepodívala.
,,Dobře uznávám, trochu jsem to přehnal, promiň. Nemohli bychom začít od znovu? Nemohli bychom se přátelit?“ dodal.
,,Asi ano,“ řekla jsem a zvedla jsem hlavu. Vypadal, že mu je to opravdu líto. A mě není tak těžké přesvědčit, ani nedokážu být na někoho dlouho naštvaná.
,,Nechceš jít dnes na pláž?“ zeptal. Já jen kývla na souhlas.
Hned po snídani jsme vyrazili, ani jsem nepotkala rodiče nebo sestru, jen jsem jim napsala SMSku. Šli jsme na pláž, potom do města, a nakonec do kavárny. Tak to pokračovalo pár dalších dní. Stali se z nás velice dobří kamarádi a já k němu každý den začínala cítit něco víc. Každý den jsme si měli o čem povídat, dokonce jsem ho seznámila i s Andreou a se Stefaniem. Za celou dovolenou jsem nebyla tak šťastná, jako tyto dny.
7.
Zbývá pět dnů do konce dovolené a já začínám pochybovat, že po ní už někdy Caleba uvidím. Dnes s ním mám jít na večeři, možná na rande, co já vím. Ale než se potkáme, jdu ještě s rodiči a Ohannou do muzea. Moc mě to tam neláká, ale Ohanně na tom moc záleží.
Když jsme konečně dorazili k muzeu, celou exkurzi jsem si s Ohannou povídala. Nikdy jsem k ní neměla blíž, jak poslední dny. Každý den jsem jí říkala o Calebovi a ona mi říkala o Ricardovi. Asi se do Ricarda zamilovala.
Jakmile exkurze skončila a my se vrátili na hotel, spěchala jsem do sprchy, abych na večeři nepřišla pozdě. Měli jsme se sejít v jedné restauraci nedaleko hotelu. Oblékla jsem si modré šaty a žabky. Žabky zní vtipně, že? Ale mně by jinak umřely nohy.
Když jsem dorazila do restaurace, byla jsem ohromená, restaurace byla vyzdobená mušlemi a byla v námořnickém stylu. U stolu v zadní části místnosti jsem zahlédla Caleba v košili. Umíval se na mě a zamával mi.
,,Sluší ti to,“ dodal, a obejmul mě. Samozřejmě, že jsem řekla, že mu to také sluší.
,,Musím ti něco říct,“ řekl nejistě. Já seděla mlčky a jen jsem kývla hlavou.
,,Víš, já se do tebe zamiloval. Nikdy jsem se necítil s nikým tak, jako s tebou. Vím, že jsi mě několikrát viděla s jinými ženami, ale kvůli tobě jsem se změnil. Nedokážu myslet na jinou dívku od té doby, co jsem tě potkal. Díky tobě chci být lepší, chci se kvůli tobě změnit,“ vychrlil ze sebe. Neměla jsem slov, cítila jsem to stejně. Přišlo mi, že já v něm probouzím to dobré a on ve mně to špatné. Já mu ukazovala, jak být zdvořilý a on mně učil, jak plivat na auta z mostu.
,,Taky tě miluju,“ ze mě najednou vypadlo, sama jsem tomu nemohla uvěřit a on taky ne.
,,Zkusíš být moje přítelkyně? Zkusíš to se mnou?“ zeptal se. Já samozřejmě souhlasila.
,,Nechceš mi konečně říct své jméno a odkud jsi?“ dodal zdvořile.
A sakra. V mé mysli se projevila panika, ale věděla jsem, že to před ním dál tajit nemohu.
,,Jsem Jemma a jsem z Arménie, já vím, měla jsem ti to říct, ale.“ Zastavil mě.
,,Nezáleží mi odkud jsi. Já tě miluji. Dal bych cokoliv za to, abychom to zkusili, a to odkud jsi pro mě není překážka,“ řekl klidným hlasem.
Vím, že pro nás to problém není, ale pro naše rodiče ano.
I přes moje myšlenky, co se stane, když se to dozví rodiče, jsme si zbytek večera užili. Ohanně jsem to pak všechno řekla, moc překvapená nebyla, prý to tušila.
Další dny uplynuly rychle. S Calebem jsme chodili každý den do naší kavárny a bylo to jako z románu. Vše se zdálo v pořádku, až do předposledního dne.
8.
,,Jemmo, kdo je ten hoch, se kterým se pořád stýkáš?“ zeptala se mě matka předposlední den dovolené.
,,Jen jeden kamarád.“ Nemohla jsem jí říct pravdu.
,,Jeho rodina je tu také ubytována, že?“ pokračovala.
,,Mohli bychom je pozvat na večeři, co říkáš? Všimla jsem si už dávno, že toho hocha máš ráda.“
Sestra se na mě vyděšeně podívala a já na ni. Začala jsem mít sucho v ústech, nevěděla jsem, co mám říct.
,,Já je už pozval Jemmo, před chvílí jsem je potkal v hale, tak se běžte nachystat, za půl hodiny máme být v restauraci!“ vykřikl na nás otec z vedlejšího pokoje.
Matka byla nadšená, ale já jsem začala brečet, hned jak jsem došla na náš pokoj. Nic jsem s tím nemohla dělat.
Za pár minut na náš pokoj zaklepal otec s tím, že už jdeme. Ohanna mě chytla za ruku, protože věděla, jak jsem nervózní. Cesta do restaurace trvala celou věčnost. Když jsme tam konečně došli, jeho rodina už seděla u stolu. Vše se zdálo být v pořádku, objednali jsme si jídlo, rodiče se bavili, ale pak se můj otec zeptal na zásadní otázku.
,,Odkud vlastně jste.“
,,Z Azerbajžánu, vy?“ odpověděl klidně Calebův otec. Caleb věděl, co se stane. Chytl mě pod stolem za ruku a začala hádka mých a jeho rodičů.
,,Už nikdy se s ním neuvidíš, rozumíš?“ řekl najednou otec.
,,Ale já ho miluji!“ vykřikla jsem. Všichni se na mě podívali, jako bych se zbláznila a Caleb jen dodal, že mě miluje taky. V ten moment nás můj otec od sebe odtrhl, vzal mě za ruku a odvedl mě z restaurace. Moje matka a sestra nás následovaly.
Celou cestu na mě otec řval, jak jsem hloupá, že už ho nesmím nikdy potkat. Před hotelem nám oznámil, že odjíždíme už dnes. Když jsem došla na pokoj, zhroutila jsem se. Ohanna si ke mně sedla a obejmula mě.
,,Bude to dobrý,“ řekla a podívala se mi do očí.
,,Jak to může být dobrý?“ zeptala jsem se nechápavě.
,,Když se tě otec snažil odvléct z restaurace, dala jsem Calebovi tvoje telefonní číslo a naši adresu a on mi dal tajně jejich.“ Podala mi ubrousek, na kterém to bylo napsáno. Obejmula jsem ji. Dala mi naději.
Než jsme odjeli, tak jsem se stihla vyplížit za Calebem a rozloučit se s ním. Taky jsem napsala zprávu Andree a Stefaniovi.
9.
Za pár hodin jsme odjeli. Všichni celou cestu mlčeli, jen otec se párkrát snažil navázat konverzaci s Ohannou, ale ta mu neodpovídala. Já celou dobu myslela na Caleba a posílala mu zprávy. V letadle jsem se dívala na fotky a myslela na tu nejhezčí dovolenou, jakou jsem kdy zažila. Když jsme přistáli v Arménii, přišla mi zpráva od Caleba, že taky odlétají domů, a že za mnou co nejdříve přijede. Když jsem to řekla Ohanně, byla z nás nadšená. Chtěli jsme našim rodičům ukázat, že v lásce nezáleží na národnosti, doufali jsme, že to konečně pochopí.
10.
Uplynul týden od příjezdu domů. Caleb by měl za hodinu dorazit. Moji rodiče o tom ještě neví.
Když přijel, zazvonil a šla otevřít Ohanna, která ho strašně ráda viděla. Myslela jsem si, že vše bude probíhat v klidu, ale jakmile ho uviděl otec, vyháněl ho ven. Začala jsem se s ním hádat, nechtěla jsem ho už nadále poslouchat. Po deseti minutách hádky jsem se rozhodla, že si vezmu věci a odjedu pryč, abych mohla být s Calebem, s mužem, kterého nadevše miluji. Ale můj otec vytáhl pistoli a řekl, že pokud odejdu, tak ho zastřelí. Já už byla rozhodnutá, a když jsem viděla, jak nabíjí zbraň, stoupla jsem si před Caleba a otec místo něj střelil mě.
Spadla jsem na zem, viděla jsem, jak se nade mnou sklání Caleb a Ohanna. Oba měli slzy v očích. Začala jsem vidět rozmazaně a nevěděla jsem, co přesně se děje. Podívala jsem se směrem k šmouze, která vypadala jako Caleb.
,,Uvidíme se příště,“ řekla jsem, věděla jsem, že je to můj konec. Přišla si pro mě smrt, pomohla mi vstát, a pomalu mě odváděla pryč. Chtělo se mi brečet, když jsem viděla, jak se nad mým tělem sklání moje rodina a Caleb, ale nemohla jsem už nic dělat.
11.
Možná se ptáte, co se stalo s mou rodinou, či Calebem.
Otec začal pít a matka se od něj odstěhovala, stejně tak Ohanna. Ohanna se opravdu stala známou fotografkou, fotí teď pro ty nejznámější celebrity. Caleb se na druhý den oběsil, nedokázal žít bez lásky, beze mě. A jeho rodiče se z toho zhroutili. Myslím si ale, že už ani jeden z nich nesoudil nikoho podle národnosti.
Karolína Chytilová, 1.A4