„Konečně doma,“ vydechla šestnáctiletá Kristýna, značně otrávená náplní jejího dopoledne, třískla školní taškou do kouta místnosti a praštila sebou do postele, kde se ale moc dlouho neohřála. Po chviličce vyskočila zpět na nohy, rozpustila si přísně utažený cop, pohodila hlavou a stoupla si před zrcadlo.
„Zrcadlo moje, ty tajemný světe, přijmi zas Kristy svou, ona zas chce Tě,“ pronesla s úsměvem a naprosto vážným hlasem. A světe div se, zrcadlo se zakroutilo, zablikalo a potom ji oslnivá záře pohltila někam do svého nitra. Chvíli letěla a padala do hlubin, než tvrdě dosedla na prašnou zem. „Domov volá.“ „Ahoj Kristy, nazdar Kris,“ ozývalo se odevšad a ona se jen tetelila radostí.
Přesně před pěti lety, když se její rodiče kvůli profesi rozhodli přestěhovat na druhý konec republiky, Saurelia vznikla. Doteď velmi citlivá dívka takový zásah nedokázala snést a smířit se s ním, nevěřila, že by se tu třeba někdy mohla cítit jako tenkrát doma.
Saurelia, tak dívka pojmenovala v dětství svou říši snů, kam vždy unikala před neznámem, cizími lidmi a krutou realitou do bezpečí. „Bacha, jdu na živo!“ houkla po Benjaminovi, širokém trpaslíkovi a do ruky popadla mikrofon.
„A raz, dva, tři, čtyři!“ ozvalo se za ní. Její vytoužená kapela složená z víly, elfky a osla spustila a ona hbitě a ladně jako kočka vyběhla na pódium a zazpívala první tóny jedné ze svých písniček, které doma po nocích psala. Sotva skončila, následovala ta nejkrutější party v historii a dívka málem umírala štěstím.
„Kris,“ poklepal jí na rameno vykukující z překrásných šatů onen široký trpaslík a vzal si ji stranou, „možná bys to měla zkusit i venku, jsi vážně dobrá. Co dobrá, máš přímo uhrančivý hlas!“
„Jakože mezi lidmi?“ podivila se, a tak nějak nedůvěřivě si ho přeměřila pohledem. „Blázníš? Spolužáci mě nenávidí, myslí si, že jsem trapná a učitelka z hudebky mě nejspíš jen tak pro svoje potěšení nechá propadnout!“ zamračila se.
„No já nevím, kecat Ti do toho nebudu, ale jak si to jako představuješ, chceš žít nadosmrti tady? Uvězněná jen ve svém vlastním snu?“ provrtával ji pohledem dál. „Saurelia tady nebude navždy, co když se ti brány jednou uzavřou?“
„Bene, víš co? Do tohohle se mi prosím nemontuj, buď tak laskav, díky!“ vykřikla lehce podrážděně a vyrazila zpět do víru dění. I přesto, že jí Benjaminova slova v hlavě zněla jako kolovrátek, stále dokola, rozhodla se je prostě a jednoduše ignorovat. Den co den navštěvovala svoji Saureliu až do onoho osudného dne.
Zrovna když procházela školní chodbou nedaleko nástěnky, srazila se se svou učitelkou hudební výchovy a ta na dívku pěkně zhurta spustila: „A helemese, naše mladá neschopná! Dávej přeci pozor, kam šlapeš!“ zaječela na ni a Kristýna jen uhnula očima a překousla to, že celý nepříjemný náraz vlastně vůbec nebyla její chyba. „Musel by se stát zázrak, abys nepropadla!“ zasyčela na ni ještě a poté namyšleně odplula pryč.
„Husa,“ ulevila si dívka a letmým pohledem přelétla nástěnku vedle sebe, kde se skvěl obrovský barevný plakát hlásající: Pěvecká soutěž 13. ročník. „Páni,“ vydechla napůl očarovaně a napůl skoro smutně, „to by bylo něco,“ zasnila se, ale pak jen mávla rukou a pokračovala na výuku. Jenže u dveří do třídy ji zastavila Nela, její spolužačka. „Je Kris, ráda Tě vidím, chtěla jsem se zeptat, nepřišla bys na mou oslavu narozenin? Za dva týdny, u nás doma. Bude tam jen pár přátel a mohla by být legrace!“
Beztak mě zve jen ze soucitu, napadlo ji, a tak jen vyhýbavě zavrtěla hlavou: „Hele, nezlob se, já už něco mám. Návštěva babičky a takový ty věci, chápeš,“ naznačila otrávený pohled. A tak Nela s pochybami jen sklapla a odešla.
Když Kristýna večer dorazila domů, postavila se před zrcadlo a zašeptala svou tajnou formuli. Kupodivu se nic nestalo. Když říkám nic, myslím tím skutečně nic. Sklo se ani nepohnulo a jen na ni dál neúprosně vrhalo její odraz.
„Sakra!“ zanadávala a zkusila to znovu a znovu, jenže stále nic. Začínala propadat zoufalství, a tak se jen tak zbůhdarma rozhlížela po pokoji, až jí zrak utkvěl na obřím růžovém plyšovém medvědovi, kterého dostala před pár lety od babičky. Dlouze se na něj zahleděla a najednou se jí místo něj před očima zjevil Benjamin, její tlustý trpaslík a probodnul ji svým pronikavým pohledem, jako by ji snad chtěl něco povědět, lépe řečeno zopakovat.
„Žij svůj život. Propadneš! Nechceš na mou party? Saurelia není navždy! Máš uhrančivý hlas!“ Myšlenky a všechny události minulých dní jako by ji najednou celou pohltily.
„Nepropadnu,“ zašeptala si pro sebe, „tohle jim neprojde!“ Najednou jí úplně jako z čistého nebe přepadl pocit, že dělá správnou věc. „Beny měl pravdu, nebudu žít za zrcadlem! Takhle už to dál nejde!“
A tak, když se za týden konala ona pěvecká soutěž, Kristýna opravdu vystoupila i přesto, že se jí kolena třásla a nohy měla jako z rosolu. Uklidni se, opakovala si pořád dokola, v Saurelii jsi taky zpívala, a to denně!
„Bravo!“ ozývalo se téměř ze všech koutů tělocvičny, když dozpívala, „a vítězkou letošního kola naší soutěže se stává,“ nastalo zdlouhavé ticho, které všechny naprosto znervóznilo, „bezkonkurenčně Kristýna Kociánová!“
„Cože, já?“ vyjekla celá v rozpacích dívka téměř se slzami v očích.
„Gratuluju,“ přitočila se k ní s úsměvem Nela a přátelsky ji poplácala po rameni, „byla jsi úžasná. Mimochodem,“ rozpustile na ni pohlédla, „to pozvání na oslavu stále platí, a kdybys chtěla, mohla bys mi tam i zakoncertovat, doprovázela bych Tě na klávesy,“ mrkla na ni.
„Neli?“ prohrábla si rukou své krásné dlouhé vlasy, „přijdu a hrozně ráda.“ Opětovala jí mrknutí a v duchu si dodala: „Žít ve snu a jen za zrcadlem? Už nikdy. Díky Bene.“