18. květen
Milý deníčku – tedy vlastně ne, zápisníku! Deníčky jsou pro holky! A já jsem přeci TO zrcadlo, rozhodně ne ženský rod. Každopádně… Zpět k tomu důvodu, proč jsem se rozhodlo si tě založit, den- teda, zápisníku. Bydlím na stěně v koupelně jednoho docela normálního bytu už dobré dva roky. Teda, alespoň podle adventního kalendáře, co vždy na konci roku visí naproti mně. Ze začátku to tu v koupelně bylo děsné, musí si na to předmět jako já zvyknout.
Je tu vlhko, vždycky se tu pořádně orosím a musím se dívat na lidi lezoucí do sprchy a umývající si přede mnou ruce v umyvadle. Kdybych umělo mluvit, mohlo bych na mé majitele navyprávět věcí! Tak třeba ta nejmenší z nich. Co jsem pochopilo, chodí ještě do školky. A děti ve školce si rády hrají s voskovkami. Hodně rády. Dokonce tak moc rády, že malují na všechno, co jim přijde pod ruku – ať už papír, oblečení, stěna, či dokonce já.
Kdyby to aspoň byly nějaké fixy nebo pastelky, dalo by se to nějak snášet. Ale voskovky! Je sice pravda, že odpuzují vodu, takže by mi to teoreticky mohlo pomáhat s tím orosením, ale také lepí lépe než Herkules – a to je co říct. Pak mne matka tohoto klanu musí čistit nějakým nechutným čističem. Prachovka, která měla dostatek času si ve skříni přečíst etikety na obalu, potom tvrdila, že je to všechno nějaká divná žíravina. Že lidi si to na sebe nedávají, protože je by to mohlo i otrávit. Řeknu ti, zápisníku, to dokáže jednoho pěkně vystrašit. Když je to tak nebezpečné, proč to lijí na nás?
Každopádně, to zdaleka není to nejpodivnější. Když se probudí starší kopie od mrněte, která chodí do takzvané střední školy (podle mopu je to ústav pro mrňata tohoto věku, ale nikdo mu to nevěří), hnedka přiletí rovnou ke mně a pak teprve začne to divadlo. Za ty dva roky už jsem stihlo vypozorovat pár věcí.
Taková barvící tyčinka je velmi důležitá a patlá se okolo dutiny ústní, vypelichaný kartáček v inkoustu se používá na řasy, nějaké štětečky se namočí do takového prášku a dává se to na oči a taková točící věc se zapojí do zásuvky a kroutí ti s vlasy, dokud je nemáš úplně jiné, než byly předtím. Tu věc Anastázie používá hlavně tehdy, když se pro ni má u nás zastavit její kluk. To je potom teprve zábava!
Chudák skříň stojí rozevřená dokořán, po celé místnosti se povaluje oblečení a holka místo toho, aby se třeba najedla jako normální člověk, na sebe hází jedny šaty za druhými. Je zvláštní, že si nakonec vždycky vybere ty nejvíc roztrhané černé kalhoty, kterým se prý říká džínsy, a bílé popsané sražené tričko, které je jí už jenom do půlky břicha. Skříň říká, že to je teď tam u nich móda, ale já si myslím, že to oblečení nakoupila někde přes e-shop a potom jí akorát nechtěli ty věci reklamovat a ona si je tedy nechala.
Jednou přišla domů s modrými vlasy a to bych ti teprve přálo vidět, deníčku- zápisníku. Ani se nedivím tomu člověku, kterému se zde přezdívá „mami“, že se tak moc vyděsila a hned jí šla tu hlavu drhnout v umyvadle. Asi to byl nějaký zvláštní poddruh nějaké nakažlivé potvory, jako třeba vší. Vši jsme tady v domě taky měli a to tu u mě trávili všichni celé hodiny, jen aby přemnožení otravných zvířat přestalo.
Ze začátku jsem se bálo, že to od nich taky chytím, ale pak mi došlo, že vlastně žádné vlasy nemám. Nemám ani ruce, ale to je vedlejší. Odbočujeme od tématu. S tatínkem si rozumíme a uchováváme spolu různá tajemství. Třeba, že když se tvor zvaný „mami“ nazlobí, tatínek si vezme pivo a schová se do vany.
Nebo, že když volá tatínkova „mami“, aby se zeptala, kdy už konečně pojedou k ní na návštěvu, tatínek se zavře v koupelně a dělá, že spravuje kohoutek, i když žádný neteče. Nebo to, že si ráno zpívá ve sprše Mamma Mia, když má dobrou náladu, Fernando – to když má špatnou náladu, a Money, money, money, když se mu v práci povedl nějaký dobrý business, jak tomu říká.
Ne, že bych něco vědělo o zpívání, ale dle odezvy ostatních obyvatel tohoto obydlí usuzuji, že si nikdo jiný ranní koncert neužívá. Tvor mami se sem někdy zavře, když potřebuje klid na práci a přijímá nějaké důležité hovory. Kvůli tomu, že je v poslední době nějaká nafouklá, do práce už nechodí a snaží se pracovat z domu. Řeklo bych, že nás tady za chvíli bude víc.
A upřímně, deníčku – vlastně ne, zápisníku, docela mne ta představa děsí. Miminka jenom jí, spí, vřeští a chodí na záchod. A obzvláště ta poslední věc se mne, jakožto stálého obyvatele koupelny, úzce dotýká. Některá zrcadla, která znám, se dostala do školky. Po pár měsících od nich začaly přicházet dopisy, plné traumatizujících zkušeností, které bych zažít rozhodně nechtělo.
A to nemluvě o tom, že mrňata ve školce už mají naučenou jakousi úroveň zacházení s nábytkem jako jsou zrcadla, ale úplně malá mrňata se tohle všechno teprve musí naučit. A na kom se to budou učit? Kdo to nejvíce odnese? Správně, já. Protože jsem asi ta největší věc v koupelně, pokud nepočítám vanu a sprchový kout. No nic, už musím skončit. Nahrávám tento vzkaz na Anastáziin mobil, protože nemám ruce a ani psací potřeby, kterými bych mohlo něco napsat. Až se něco změní, budu tě informovat, zápisníku.
—28. květen–
Ahoj, jenom krátký update. Dospělí tvorové začali domů tahat postýlky pro mimina a hračky, takže jsem tehdy nebylo daleko od pravdy. Dokonce přinesli i nějaké černobílé rozmazané fotky. Já teda nevím, proč se na ně tak dívají, když z toho nejde nic poznat. Ale prý tam mají být ti mrňousi, takže jsem asi jenom slepé. Ano, řeklo jsem to správně, TI mrňousi. Budou dva, alespoň se to tak zatím jeví.
Anastázie se rozešla s tím svým klukem, takže u mě teď tráví celé hodiny, sedí na vaně a brečí. Tatínek je kvůli tomu mírně nazlobený, protože už se nemá kam schovat, když volá jeho matka. Ale nafouklá žena ho ujišťuje, že si Anastázie najde někoho dalšího a všechno ji to přejde. Nevím tedy, jestli je to pravda, protože zatím to vypadá, že jí to ještě pěkně dlouho zůstane. Brečí, jako by jí snad umřeli křečci – a to mluvím ze zkušenosti, protože Emil a Cecilka, budiž jim piliny lehké, naši domácnost opustili asi před rokem.
Jinak se toho nic moc neděje. Mladšího mrňouse už přestaly bavit voskovky, což je pro mne dobrá zpráva. Ale všechno dobré je pro něco zlé, nebo jak se to vlastně říká. Teď totiž mezi mrňousi v okolí frčí nějaké slizy, či co. Kdyby tahle nechutnost šla z domu, budu na sebe ochotně patlat voskovky každý den. Konzistenci to má příšernou, obzvlášť když se celá krabička nechá chvíli ležet na topení. Dvakrát už jsem skončilo zapatlané po celé ploše a trvalo snad dvě hodiny, než nezkušený tatínek (protože jeho družka nyní nemůže uklízet ve svém stavu) zjistil, jaký přípravek a jak má použít, abych mohlo zase volněji dýchat.
Další kapitolou jsou dětské pojistky. Všechny rohy mám obalené v nějaké gumové věcičce a rozhodně nejsem jediný předmět, který takto skončil. Přálo bych si, abych mohlo nahrát více informací, ale vypadá to, že se Anastázie každou chvíli vrátí pro ten svůj zapomenutý mobil a já nesmím riskovat, že by zjistila, že mluvím. Tak mi drž palce, ať tohle všechno ve zdraví a bez nakřápnutého skla přežiju, deníčku! S láskou a oddaností navždy tvoje,
Zrcadlo