Dnešek mi změnil život. Dobalení posledních věcí a potom už musíme vyrazit. Naposled se ohlížím po prázdném pokoji. Bude mi to tu chybět. Nikdy bych neřekla že stěhování bude tak těžké. Všichni mi budou chybět. Doufám že si najdu v LA nové kamarády. Najednou slyším maminku zařvat: „Lindo, zachvíli vyjíždíme, nech už toho smutnění a přijď za námi.“ No nic. Ahoj New Orleans. Snad se brzy vrátím.
Cesta byla dlouhá, ale alespoň jsem měla dost času na to, přemýšet o tom jak asi bude náš nový domov vypadat. Bude to velká vila, malý moderní domek, bude mít zahradu? A teď stojím před domem. Starý obyčejný dům, který z pár částí vypadá jako by se měl rozpadnout. „Neboj, vnitřek domu je o moc hezčí než vnějšek“ řekl táta s podivným výrazem. Táta s mámou začli vybalovat věci z auta. Mezi tím jsem se rozhodla, že se půjdu podívat, jak nakonec dům vypadá.
Velká hala, kuchyň, obývací pokoj, koupelna a pak schody do druhého patra. V druhém patře vidím další koupelnu a pak naše pokoje. Všechny pokoje jsou byly prázdné. Na chodbě u schodů však visí šňůrka. Moje zvědavé já, si za ni prostě muselo zatáhnout.
Najednu se zde oběví schody na půdu. Doma v New Orleans jsme půdu neměli. Schody byly mýstami staré a pochroumané. Ocitla jsem se na půdě. Rozsvítila jsem. Byla to stará, zaprášená, ale však téměř prázdná půda. Jediné co zde bylo byla nějaká velká věc zakrytá bílím prostěradlem. Moje zvědavost mi nedala, a musela jsem prostěradlo strhnout. Stálo tam obrovské zaprášené zdcadlo. Rychle jsem z něj oprášila prach. Něco se mi na odrazu nezdálo. Chvíli mi nadocházelo co, ale poté jsem si všimla, že vypadám jinak. Jako kdybych před sebou měla dokonalou verzi sebe samotné. Žádné akné, dokonalá postava, krásné vlasy. Věděla jsem že tatko nevypadám. Něco mě nutilo se zrcadla dotknout. Šla jsem blíž a blíž k zrcadlu. Dotkla jsem se ho. Moje ruka se v zrcadle však nezastavila, ale putovala přes něj. V tu ránu jako kdyby mě něco postrčilo. Celá padám do zrcadla. Svět kolem mě se začal motat. Bolí mě hlava. Slyším tlumený zvuk, jako by mě někdo volal.
Najednou je všude světlo a já otevřu oči. Vidím nad sebou maminku. „Vstávej, dole máš snídani a za hodinu vyjíždíme“ řekla maminka a odešla. Vtom jsem to pochopila. Byl to jen sen.