Vítejte v tomto kratičkém příběhu vypravujícím o prazvláštní a velmi vážné dračí nemoci. Její jméno je (jak už jste možná uhodli z nadpisu) mravenčice. Její účinky jsou opravdu velmi pozoruhodné a tajuplné, jak vám hned předvedu (nebo spíš napíšu, ale to je vedlejší…).
Vezměme si například třeba zelenou dračici Nashlazar. Je to velmi silná dračice, vůdkyně svého klanu, a možná i nejmocnější ze zelených draků.
Tedy spíš, BÝVALA nejmocnější a BÝVALA vůdkyní svého klanu. Jenže jednoho dne chytla mravenčici a ze dne na den se vážně rozstonala.
Ze začátku to vypadalo jako obyčejná dračí chřipka. Kašlala, vydechovala velké mraky hustého černého dýmu a plivala ze svých útrob žhavé uhlíky. Avšak po týdnu se její stav zhoršil. Začaly ji neuvěřitelně silně škrábat šupiny a měla vysoké horečky. Po dalších třech dnech se jí začala hlava bláznivě točit, že nedokázala ani chvíli na místě stát bez závratě. A po dalším dni už bylo jisté, že to není jen tak obyčejná nemoc.
Dostavil se totiž TEN účinek mravenčice. Pro draky nejstrašnější možný účinek, největší urážka jejich pýchy a nejponižující ze všech jevů. Začala se totiž zmenšovat. Prvních pár dnů jen pomalu, jenže ani ne po týdnu se už zmenšovala závratnou rychlostí.
Její klan, který nestrpěl žádné malé draky, ji opustil a ona celý týden ležela na zemi, sotva se hýbala a čekala na smrt.
Jenže ta nepřišla.
To, co vám teď budu vyprávět, ví jen opravdu málo draků. Většina si totiž myslí, že mravenčice je smrtelná nemoc, jenže není. Má jen, řekněme… trvalé následky.
Jednoho dne se Nashlazar probudila a cítila se proměněná. V nedaleké louži se jako každé ráno (i přesto, že byla nemocná) prohlédla, aby se pokochala svou krásou. To je jeden z dračích nesmyslných a velmi nebezpečných zvyků. Své ranní prohlédnutí totiž nehodlají odložit ani, když ví, že nejbližší vodní plocha je Modré jezero, v němž žije, jak všichni doufám dobře víme, podvodní obluda libující si v dračím mase. Radši vám tu scénu dál popisovat nebudu.
Jenže její obvyklý vhled už navždy zmizel. Její krásné šupiny jsou pryč, nahrazené tvrdou černou skořápkou. Už nemá své dva překrásné tvrdé rohy, místo nich jí z hlavy trčí tykadla. A to nemluvím o jejích křídlech. Z jejích silných blanitých křídel se staly dvě průhledné věci. A navíc měla dva další páry nohou. Prostě hrůza!
Proměnila se v mravence lesního, latinsky Lasius niger. Tedy přesněji v mravenčí královnu.
Ale to ona samozřejmě nevěděla. Draci se o tak malá stvoření nezajímají. Zajímají je jen ta velká, mocná. Proč by se starali o hmyz, když jsou králi oblohy? Proč by se dívali na mravence, když oni, oni jsou přece téměř bohy na zemi (tedy, to si alespoň myslí…)?
Přímo u tohoto kroku si můžeme všimnout velice zajímavého a neobvyklého obratu. Lze poznat, že tato dračice byla zrovna jedou z povahově silnějších svého druhu. Většina draků totiž pohled na sebe v tomto stádiu nevydrží a zešílí. To se ale u Nashlazar nestalo.
No, a tak se Nashlazar kvůli jedné jediné nemoci proměnila v malé zakrslé zvíře se zvláštními instinkty. Něco ji totiž neodolatelně táhlo na severozápad. Těmto instinktům se odborně říká minor instinktus, neboli menší instinkty, jelikož se projevují teprve při úplném zmenšení nakaženého jedince.
A protože neměla, co na práci (to je opravdu velmi zvláštní, obyčejně totiž draci mají VŽDYCKY co na práci, i když to většinou znamená okukování sebe sama v lesklých plochách), chtěla odehnat své chmurné myšlenky a narůstající depresi a nakonec proto, že to táhnutí už prostě vydržet nemohla, se tím směrem i vydala.
Letěla dlouho, dlouho, možná i několik hodin. Soupeřila s vichry, nečasem i jinými zvláštními insekty, když nakonec doletěla k velké hromadě jehličí v dalekém lese. A tady můžeme opět zahlédnout její sílu, většina draků totiž zahyne hned při svém prvním souboji s jiným protivníkem. Obyčejně kvůli přílišnému zvyku neustále při soubojích chrlit oheň. To, že to už nedokážou, je destabilizuje na dost dlouho na to, aby je nepřítel zabil.
Tam ji uvítala velká skupina dalších mravenců (jméno těch tvorů samozřejmě neznala).
A nějakým pro ni nevysvětlitelným způsobem se stala jejich královnou. Z pohledu mravenců to bylo samozřejmé. Pro jejich malé hlavičky uvidět královnu znamená mít královnu.
Nashlazar to vůbec nevadilo, i přesto, že by to její pýchu za normálních okolností hluboce uráželo. Ale to už ji od své proměny vůbec starosti nedělalo. Jedním z dalších vedlejších efektů (který mnoho z dračích lékařů neuznává jako vedlejší efekt) je i to, že draci po své proměně většinou změní i charakter. Obvykle poté bývají méně pyšní a už si o sobě nemyslí, jak moc dobří jsou.
Byla královsky živená, a jediné, co za to od ní za oplátku ta jiná stvoření (mravenci) požadovala, bylo, aby kladla vajíčka. A tak je kladla.
Dalším zajímavým efektem této nemoci je, že mravenčice draky v úplné mravence nepromění, jak se dočtete dále. Z dalších odstavců totiž vyplývá, že alespoň některé její vnitřnosti či geny si musely alespoň částečně uchovat svou dračí formu.
Vajíčka, která totiž nakladla, nebyla pro mravence vůbec normální. Nebyla bílá, a na mravenčí vajíčka měla opravdu neobvyklý tvar.
Byla pokryta vrstvou tvrdých šupin, přes které by se dostal jen oheň, a tvar měla jako dračí vejce. Vlastně vypadala úplně jako dračí vejce, pouze mnohokrát zmenšeně
Takže, ta vajíčka vypadala jako dračí, voněla jako dračí, byla tvrdá jako dračí… a dračí vejce to samozřejmě byla. Jak jinak, když je nakladla dračice. I když proměněná.
Po nějaké době se vajíčka samozřejmě vylíhla, ale místo, aby z nich vylezli malí mravenečci, z nich vylezli malí dráčci. A ne jen tak ledajací. Ti nejroztomilejší, jaké byste mohli v tomto i jiných světech najít.
Ti dráčci potom rostli a rostli, až se z nich stali dospělí draci mravenčích rozměrů a začali se mísit s mravenčí populací. Jenže královna byla stále dračice, takže draků přibývalo, kdežto mravenců ubývalo. To je úplně normální nepřímá úměra.
A tak se po několika letech stalo, že se z mravenčí kolonie toto lesní sídlo proměnilo v dračí.
A tuto kolonii lze stále ještě najít velmi blízko, přesněji v lesích okolo Svatého Kopečku. Avšak každé oko je zahlédnout nemůže, jsou totiž velmi dobře skrytí. najdou je pouze ti nejbystřejší. Třeba orli.
Anebo také moje máma, která mi jako první o této zvláštní nemoci vyprávěla. A právě jí vděčím za základ a myšlenku tímto neduhem se zabývat. Všechny vědecké studie jsem ale samozřejmě provedla já.