Vstát, obléct se, jít do školy, vrátit se zpět domů, spát a dál znova od začátku. Stále dokola stejné povinnosti, prostředí, lidé a pocity. Tohle není ten vysněný život puberťáka, ke kterému mladší děti na prvním stupni vzhlíží.
„Crrrrr, klap“ a je to tu, další den, totožný se včerejškem a pravděpodobně identický s zítřkem. Já už ale nechci vstávat a stejně jako minulý den být poslíčkem. Ani nevím, kde na to vzít energii. Chci ležet, nehýbat se a nedýchat. Každý obyčejný pohyb se teď zdá nesmírně náročným.
„Jak to, že ještě spíš? Jsi normální? Dělej! Za chvíli vyrážíme.“ Ano mami neboj, já jsem přeci naprosto normální. Na snídani stejně nemám chuť a rozčesat mé vlasy už je prakticky nemožné. „Už jdu“ zamumlám pro sebe, popadnu školní batoh, zahrabaný pod hromadou oblečení v levém rohu pokoje, a teď mě už čeká další ‚báječný‘ den.
„Musíš se tak loudat? Já jsem taková nikdy nebyla! I na vysoké jsem měla samé jedničky a kluci se po mně jen prali na chodbách. Doufám, že máš konečně hotovou tu matiku!“ „Jasně, mami.“ Na více slov se ani nezmůžu. Jen sleduji okolí míhající se v okně auta. „Paní učitelka mi zase psala a říkala, že ve škole pořád spíš, a že bla bla bla bla bla…“ říkala mi naštvaně. Ale já už ani jí nerozumím. Pouze vidím, jak otevírá a zavírá pusu, dokonce jí občas cukne koutek. Ale to je tím, jak je rozčilená. I tak vím přesně, co mi říká, jsem nejhorší ze všech, nic neumím a nic mě nezajímá. „… Posloucháš mě vůbec?“ zasyčí naštvaně. „Vždyť sedím asi dvacet centimetrů vedle tebe a tvůj křik slyší i projíždějící auta kolem“ už jsem se neudržela. „No, samozřejmě, od tebe ani jinou odpověď nemůžu chtít, že? No, tak už běž. A dneska se usmívej, ať mi neděláš ostudu“ zastavila auto a s úsměvem mi otevřela dveře.
Tabule a křik. To je jediné, co si z celého dopoledne pamatuji.
Nechce se mi spát, ale nechci být vzhůru. Nemám hlad, však něco jíst musím. I když chci učitelům věnovat celou svou pozornost, mé myšlenky jejich hlasy vždy překřičí. A nejvíce ze všeho chci skákat radostí, jenomže si myslím, že si ani to už nezasloužím.
I přesto zítra vstanu a prožiji těch stejných 24 hodin zas a znovu. A budu žít dál s nemocí, na kterou sama nevím lék.