Noc pomalu padá a já chystám se spát,
hlásek v mé hlavě tvrdí mi: Splním vše, co budeš si přát.
Avšak já vím, že lže a zároveň mu věřím,
už ani nevím, co je skutečné, těch temných mocí se děsím.
Já nejsem ta překrásná princezna, co všichni ji chtěli,
ta co tančí s každým, sluncem rozzáří dvory.
Já jsem tajemný princ, jehož koruna se ztratila,
ztratil s ní i kus duše, marně přeje si, aby se vrátila.
Topí se v myšlenkách, topí se ve lžích,
hrdlo se mu svírá, když sám v černé komnatě se krčí,
pahorky sluncem zalité, v dálce se blýskají,
před jeho okny, velké kapky z nebe se snášejí.
Voda je život a voda je zkáza,
někdy je neštěstím, jindy je oáza,
někdy paprsky vysvitnou, někdy stín noci ho pohltí,
on vždy snaží se zůstat na cestě, i když kolikrát se klikatí.
Černá ovce, bílá stáda,
za každým rohem číhá zrada.
Pod maskou se skrývá, ohýbá záda,
ze společnosti vyčnívá, a to ona nemá ráda.
Nesnaží se zapadnout, on nikdy nechtěl splývat,
chce dokázat velké věci, však cítí, že jen zpovzdálí musí se dívat.
Každý jeho krok tajemnou silou je ochromen,
snaží se bojovat, ale led pořád nebyl prolomen.
Ví, že to zvládne, avšak má strach,
protože doposud žil jenom ve svých představách.
Vždy je tu možnost žít, anebo jen existovat,
Ač pálí to a mrazí, on připraven je bojovat.
Myšlenky zakoply, ale srdce pořád září,
tváří se nevinně, zatímco odlesky hází.
I když v očích má neznámo, on neprůstřelný má štít,
On může se bát sebevíc, však on rozhodl se žít.