20. března/19:57
Zvažoval. Zvažoval každý svůj krok s tou nejvyšší pečlivostí. To vše jen za účelem toho, aby nebyl nikým zpozorován. Pouhé pomyšlení na to, co by mohlo stát, mu rozlévalo děs po celém těle. Nikdy by ho ovšem nenapadlo, že by mu únik mohla zvrátit kovová židle, jež se mu zlomyslně postavila do cesty. Zaslepen tmou a obavami, vrazil nohou přímo do ní. Zvuk srážky kovu s nohou roztříštil harmonické ticho, které mu mělo zajistit jistý únik. Záhy na to však…
„Alexi! Kam si myslíš, že jdeš?!“ Bylo mu jasné, že se jeho plán zhroutil jako domeček z karet. Trestem mu bylo ostré oslepení pokojovým světlem. „Dohodli jsme se přece, že nikam nepojedeme. Mohl bys mi tedy laskavě objasnit, kam vláčíš ten kufr?“
„J-Já, víš…,“ zakoktal se.
„Až budu zdravá tak…,“ proslov jí přerušil suchý kašel.
„Nemysli si, Vanesso, že je to můj nápad… ona chce jet už teď“
„Daria? Jasný, ze všech lidí právě ona. Tvé neustálé výmluvy mě už nezajímají, navíc jsou den ode dne ubožejší. Radši mi dones něco k pití.“ Neměl na výběr. Poraženecky pustil madlo kufru a poslušně odešel ke kohoutku. Jakmile pustil vodu, objevil se mu v mysli vyčítavý pohled jeho o pár minut mladší sestřičky, tak žádostivé už vyrazit. Byla vždy tišší a poddajnější typ, proto nejen on byl tímto zaskočen. Nakonec, byť jeho dosavadní toxický, dříve i milostný vztah s Vanessou visel na vlásku, čistá zvědavost a láska ke své vlastní sestřičce ho nakonec dohnaly k druhému pokusu, nehledě na důsledky.
***
20. března/20:03
Před domem už čekala Daria. Její černé oblečení, stejně jako černé vlasy, splývalo s tmou za ní a jediné, co vystupovalo, byl její bledý obličej. Vždy, když byla nervózní, propletla si své kostnaté prsty, jak tomu bylo i teď.
„Sorry že mám zpozdění…,“ poškrábal se za krkem. „Vanessa mě napoprvé nachytala, haha…“ Protočila oči a prohlásila: „Tak už rychle pojď, už se moc těším!“ Nato se otočila a vyšla směrem k zastávce. Na ní, osvícené jen světlem jedné ponuré poblikávající lampy, nebyla ani noha. Než si stihli sednout, dorazil autobus, směr Hlavní nádraží. Stejně jako zastávka, i on zel prázdnotou. Obsadili tradičně sedadla úplně vzadu.
„Ty, Dario, proč si tak moc chtěla jet už teď?“
„V-Víš, jednak to bylo zamluvené a…,“ podívala se mu do očí, „myslím si, že n-nás chce Vanessa r-rozdělit.“
„Co to plácáš?“
„T-Ty si toho možná nevšímáš, a-ale…všechno, co dělá, tomu napovídá…“ Nedůvěřivě zakroutil hlavou a prozatím upustil od svého podezření. Namísto toho upřel svou pozornost na okno, za nímž prchavá světýlka tancovala ve tmě noci.
20. března/20:24
Než stihla odbít devátá hodina, přijel vlak. Sotva se posadili do volného kupé, vpadl do něj průvodčí.
„Tady,“ podal mu svůj lístek. „Mhm, a vy slečno?“
„N-n-n-n…“ Slova se jí jako obvykle zasekly v krku. „Omluvte ji, prosím.“ řekl a sám jí sáhl do kapsy pro lístek. Průvodčí něco zabručel a vypotácel se ven. Taková byla už od malička. Celý život. Už od té doby co se narodili, byli vždy jeden s druhým a s ostatními dětmi se nikdy nebavili. Nebylo to jenom kvůli jejímu obecnému strachu z lidí, ale i kvůli tomu, že nikoho jiného nepotřebovali. Vystačili si vždycky se vším sami. Všechny, kteří se s nimi pokoušeli navázat jakýkoliv vztah, odmítli. Takto nepřístupní byli až do chvíle, než se dal dohromady s Vanessou. Od toho okamžiku už byli tři. Ze začátku se ty dvě příliš nesnesly, ovšem časem si zvykly. Tedy, alespoň to tak vypadalo.
20. března/20:36
Cesta ubíhala svižně. Po cestě vykládali, bavili se. I přesto nedokázal setřást dojem, že něco není v pořádku. Daria byla stále nervózní. Celou cestu si pohrávala s vlasy nebo prsty. Vytušil, že je tak proto, že dlouhé roky sami dva takhle necestovali. Nechtěl ovšem, aby mu toto podezřeníjakkoliv kazilo výlet, proto mu stále nevěnoval přílišnou pozornost.
20. března/22:21
Tohle byl poslední vlak sem. Jednalo se o zapadlou chatovou osadu, kam přes víkend nic nejezdilo. Navíc zde v tuto dobu ani nikdo nepobýval. Nebyla zde snad ani elektřina, neboť je nepřivítalo žádné osvětlení. Nehledíce na všudypřítomnou tmu, vydali se k chatě. Dariinina nervozita ale nemizela, naopak stoupala. Její dech dokonce pozbýval místy pravidelnosti; avšak na každý jeho dotaz odpověděla, že je vše jak má být. Nebylo. To by dokázal říct i slepec.
20. března/23:28
Jejich chatu představovalo malé stavení, vtisknuté mezi statné, chmurné stromy. Vytáhl klíč a odemkl zchátralé dveře. Po vrzavém protestu se rozevřely a odhalily, co dům nabízí. Vešel a zažehnul starou olejovou lampu. V tu chvíli za židlemi, stolky a jiným nábytkem vyvstaly řady přízračných stínů, díky kterým nabyla místnost podivně tajemné aury. Daria taktéž vešla a zavřela za sebou. Hned na to i zamkla. Otočil se na ni.
„C-Co se děje? Honí nás snad někdo?“ prohodil pobaveně.
„J-j-j-jen si chci b-být jistá.“
Usmál se nad bojácností své sestřičky a vyzývavě nadhodil:
„Tak jdeme to tady prozkoumat, ne?“ Váhavě přikývla. I vydali se tak po sešlých schodech do druhého patra. Daria však vypadala stále neklidněji a neklidněji.
„Co je ti furt? Proč se stále ohlížíš?“
„N-n-nic, všechno dobrý…“ Začínalo ho to pomalu žrát. Zadíval se skrz špinavé okno na měsíční svit, prosvítající lesními porosty.
„Hele, Dario…“ Svou větu už však dokončit nestihl. Na krku ucítil tvrdou ránu, ztratil vědomí a sesunul se k zemi.
21. března/3:45
Otevřel oči. Nevěděl kde je, ani kolik je hodin. Kladl si ovšem i další otázky. Napadl je snad někdo? Vždyť přece zamykala. Kde vůbec byla? Rozhlížel se kolem sebe. Mimo to, že byl ve sporně osvícené předsíni jejich vlastní chalupy, přišel taky na další zneklidňující skutečnost. Ruce měl za zády svázané k židli, na které seděl. Nohy měl taktéž sešněrované. Jeho dumání o tom, co se mohlo udát, narušily kroky. Někdo sestupoval z horního patra. Strachy odvrátil zrak.
„Alexi!“ Z obav ho vytrhl známý hlas. Před ním stála jeho sestřička, naprosto v pořádku.
„D-Dario! Co se stalo? Proč jsem svázaný a…“ Než-li stačil dokončit, co chtěl říct, položila mu na ústa prst.
„Vše se brzy dozvíš!“ odvětila zpěvně. Jeho zmatení se však jen prohlubovalo.
21. března/3:51
„Co to má znamenat?“ dožadoval se.
„Víš, chtěla jsem ti to říct už dávno…“ Nadechla se a spustila: „Už nemůžu dál, opravdu ne. Už to nemohu dál zadržovat. Bráško, miluji tě.“
„J-Jasně, já tebe taky, ale…“
„Ne, tak jsem to nemyslela. Nemluvím tady o běžné sourozencké lásce. Já tě opravdu miluji. Moc. Od našeho narození jsi to jediné, na co myslím. Veškeré mé myšlenky se točí jen kolem tebe. Už ani nejsem schopna pomyslit na cokoliv jiného. V tvé pouhé existenci pramení veškerá má vůle žít…“ Stáhla si límec, pod kterým se schovával obojek, na kterém bylo zlaté srdíčko. Byl to dárek od něj, k jejím patnáctinám. Od té doby, co ho dostala, si ho nesundala. „Jenže…“ Její výraz zesmutněl. „Pak přišla ona. Pokaždé, když se na tebe jen podívala, cítila jsem se strašně. Chtělo se mi křičet, plakat, ale vždycky jsem to zadržela,“ znovu pohlédla na obojek. „Vždy, když jsi byl pryč nebo s ní, stáhla se jsem si jej, co jen to šlo. Přiškrtila jsem tak nejen svůj dech, ale i všechny tyto dotěrné myšlenky. Ale ani to už nezabírá.“
„D-Dobře, to je všechno sice strašně pěkný, ale proč musím být spoutaný?“
„No… bála jsem se, že bys utekl, protože bys to nemusel všechno pochopit.“
„Pochopit co?“
„Pochopit, že s tebou chci být navždy. Chci s tebou strávit každou setinu mého života! Chci, abys byl jenom můj. To byla má touha odjakživa. Tak jsem se konečně odhodlala udělat krok a našla jsem tuto chatku, kde můžeme být spolu, na věčnost!“
„Ok…dobře… já bych počkal, až se uklidníš…“
„Ne! Já už nehodlám dál čekat! Já jsem tvá sestra a ne někdo jiný! Nikdo jiný nemá právo s tebou být! Jsme dvojčata, jsme osudem předurčeni k tomu, abychom byli spolu, kdykoliv, kdekoliv!“ vzplála celá vztekem a žárlivostí.
21. března/3:58
„Stejně…nejlepší to bylo, když jsme se ještě ani nenarodili. To jsme byli spolu celé měsíce přitulení k sobě a nic nás nemohlo oddělit!“ Přiložila si ruce na hruď. „Byli jsme skoro jako jedna bytost, v naprosté harmonii a souladu. Řekni, nebylo to nádherné, Alexi? A-Ale teď už to tak ani zdaleka není…“ vzlykala, „a už to tak nikdy nebude! Ale aspoň, aspoň…“ přešla ke své kabelce, začala v ní šmejdit a vytáhla injekční stříkačku. Jemně mu vyhrnula rukáv.
„Dario, co to chceš…?“
„Neboj, bráško, nebude to moc bolet!“ I přes její konejšení mu pravačkou projela ostrá bolest. „Konečně!“ oči jí zářily. „Konečně ji mám!“ přitiskla si stříkačku s krví k prsům.
„A co s tím teď budeš dělat?“
„No, chci, aby tvá krev proudila v té mé,“ začala si vytahovat rukáv, „a byli jsme si tak zase blíž!“ Odhalila si ruku. Byla celá ohyzdně zjizvená. „Vidíš? Učila jsem se píchat jehly. Trpěla jsem tak moc, jenom aby tě to tak nebolelo!“ Mezi řadu strupů a ran si hrubě zarazila injekci a vpustila jeho krevní buňky do svého krevním oběhu. Okamžitě nato se jí podlomila kolena a na obličeji se jí objevil výraz čisté euforie. Už ji ale nechtěl dál sledovat. „Neboj, bráško, přece bych tě o to taky neochudila,“ oddechovala a natáhla si krev ze své druhé, neméně zmrzačené ruky. Potom k němu opět přišla a aplikovala mu ji do jeho druhé ruky. „Není to úžasný pocit?“ dušovala se.
22. března/15:15
Dlouhý den a dlouhou noc nepřítomně seděl na oné židli, zatímco jeho sestra kolem něj poskakovala a zaslíbeně básnila o siamských dvojčatech a podobných věcech. Čas od času na něm i sobě provedla pro ni tak uspokojující výměnu krve. Ve volných chvílích, kdy odešla omýt jehlu, či mu donést jídlo, bedlivě prohlížel své okolí, hledaje možné východisko. Tak tomu bylo i teď, až na to, že se nevrátila ani s jídlem, ani stříkačkou. Její ruce totiž nadšeně svíraly nůž.
„Milý Alexi, dneska jsem učinila jisté rozhodnutí! Uvědomila jsem si, že už mi tato transfúze nestačí…,“ smutně přejela čepel. „Tudíž jsem vymyslela lepší a zajímavější způsob!“ Přikládajíc nůž na jeho kalhoty, vyřízla mu na nich díru. Následně mu dala nůž na holé stehno.
„D-Dario, tohle…!“ poprvé po delší době promluvil.
„Je to vzrušující, ne?“ prohlásila. Bez dalšího zaváhání, mu jedním čistým tahem stehno nařízla. Bolest se dostavila okamžitě. Nato, aniž by ji otřela, jak to obvykle dělala, přiložila k ráně svá ústa. Nejdřív odtékající červenou slízla a poté začala z rány sát. Jeho stehnem započal procházet zvrácený, nelidský pocit. Načež jeho zrak pohltila opět černota zatemňující jeho zrak i mysl.
22. března/18:39
„Dobrý večer, ospalko!“ Sotva se probudil, spatřil její obličej asi deset centimetrů od toho svého. Točila se mu trochu hlava a neměl už ani sílu na to jakkoliv reagovat. „Nemohla jsem se dočkat, až se vzbudíš! Ale…,“ pozastavila se, „nejsi nějak vystresovaný, bráško?“ Nic na to neřekl. Přisunula si stoličku a položila si jeho hlavu na svůj klín. Nato mu začala laskat vlasy. Vychrtlými prsty rozplétala jeho, nyní už neupravené, černé pramínky. Tohle ho většinou uklidňovalo, ale tentokrát mu byl každý její dotek nepříjemný jako píchnutí včely. Třesoucí se pohlédl na své stehno. Bylo uboze obvázané jakýmsi cárem, značně špinavým a zašlým. „Bolí tě to ještě? Dala jsem ti na to nějakou dezinfekci, aby bylo vše v pořádku! Ale musím říct,“ pozastavila se, „chutnala sladce, jako ty! Už jsme si zase o krok blíže!“ ušklíbla se a pohlédla na jeho druhou nohu. Uvědomil si, že pokud to takto půjde dát, jeho organismus i příčetnost brzy zkolabují. Vypít kalich hořkosti až do samotného dna však rozhodně nehodlal.
22. března/21:48
„Krásné sny! A neponocuj moc dlouho!“ políbila ho na čelo, usmála se a po schodech místnost opustila. Krátce počkal, zda-li se nevrátí. Potom, co si byl jist, započal opět přeměřovat své okolí, hledající cokoliv, co by mu mohlo být k užitku. Dle očekávání byla velice obezřetná; nenechala nic v jeho dosahu. Až tedy na jednu stříkačku, ležící na stolku za ním. Dostal nápad. Pokusil se ji svýma svázanýma rukama uchopit. Povedlo se. Poté jí začal co nejtišeji poklepávat o roh stolku. Praskla. Většina střepů se rozsypala na zem, v prstech mu tak zůstal pouze jeden. Přesně to potřeboval. Aniž by tušil kde, pustil se do přeřezávání provazu. Palcem tlačit na okraj střepu a vší silou se snažil lano přetnout. Naneštěstí, síla, kterou k tomu vyvíjel, se mu vracela do palce. Střep mu zajížděl hluboko přes kůži do masa až pomalu na kost. Nemohl však vydat ani hlásku. Se zaťatými zuby a téměř rozdrápaným palcem přeťal provaz, jenž mu svíjel ruce. Po dvou dnech ho konečně zalil pocit volných rukou a s ním, i přes nesnesitelnou bolest palce, úleva. Vyřídil i provaz u svých nohou a vstal. Mírně zavrávoral, neboť mu po dlouhém sezení zapomněl, jak na to. Vrávoravě přešel k židličce, kde měl batoh. Pak si vzal klíče a přesunul se ke dveřím. Jeho geniální útěk ovšem zmařilo zavrzání schodů.
22. března/21:57
„A-Alexi? K-kam jdeš?“ Zvolna se otočil. Stála na schodišti. Její pohled mu vhlížel až do duše, tříštíce ji na tisíce dílků. Tentokrát to však nepromlčel.
„Není to očividné? Pryč. Pryč od tebe, pro upřesnění.“
„A-Ale…“
„Ty sis opravdu myslela, že tady s tebou budu takhle trpět? Nechávat do sebe řezat, píchat a kdovíco ještě?“ poklepal si na hlavu, „žiješ ve snu sestřičko, někdo by tě mel vzbudit. Ale já to nebudu…“ otáčel se k východu.
„Ne, ne, ne, ne! Ty nikam NEJDEŠ, Alexi! Jsi jen můj, můj, můj, MŮJ a tak to i zůstane, NAVŽDY!“ Ignoroval její protesty a natáhl se po klice, jeho mysl již ortel vynesla. „Copak mě… nemiluješ?“ Zastavil se a obrátil se na ni se slzami v očích.
Ani nevíš, jak to bolí. Jak neskutečně, nevýslovně to BOLÍ! Miloval jsem tě, Dario, dokonce víc než Vanessu, víc než cokoliv JINÉHO. Celý můj život jsi byla po mém boku, starala jsi se o mě, dbala jsi o mě, zajímala jsi se o mě. Lepší sestřičku jsem si nemohl nikdy přát. Jenže toto, co teď předvádíš, není láska. Je to jen pouhá posedlost, utkaná z vláken šílenství a žárlivosti. S láskou jako takovou…“ znovu se vydal ke dveřím, ,…to nemá pranic společného…“
Daria, zaskočena, odvětila: „N-n-ne, špatně, špatně, špatně, všechno ŠPATNĚ! Vůbec nic jsi NEPOCHOPIL! Já tě nadevše miluji, Alexi, NADEVŠE. A je to čistá láska, čistá jako orosená lilie. Tak proč nemůžeme být spolu navěky, PROČ?“ Prudce otevřel dveře. „PROČ? ODPOVĚZ MI PŘECE, ALEXI!“ Neohlížel se. Rozběhla se za ním. Než ho ale stačila chytit, zabouchnul jí před nosem, otočil klíčem a rozběhl se. Její prosebné výkřiky se freneticky rozléhaly po lese, jenž působyl víc zlovolně, než kdy dřív. Neotáčel se. Utíkal dál a dál a dál, pryč od toho, co z jeho sestry zbylo.
***
24. března/0:42
„To ti mám jako věřit?“ namíchla se. „Opravdu mne považuješ za natolik naivní, že vůbec pomyslíš na to, že uvěřím takové snůšce nesmyslů? Odpověz mi, Alexi!“ Pohlédl mlčky na svůj ošetřený prst.
„Říkám to tak, jak to je, Vanesso, a snažně tě prosím, aspoň chvíli mě tu nech, zase si něco najdu, odstěhuji se, ale alespoň teď… Mám strach…“ klekl si před ní, „mám strach, že se odtamtud dostane, vrátí se a najde si mě. I tebe.“
„Tyto kecy si říkej někomu, kdo jim uvěří. Už tě mám plný zuby! Ještě jsem se sice s tebou rozcházet nechtěla, ale tohle tolerovat nebudu. Ber náš vztah za ukončený! A teď vypadni, stejně je hodin jak na kostele…“ táhla ho k východu. Nikdy by ji však nenapadlo, že by jejich rozchod mohlo zvrátit zaklepání na dveře.“~
„Udržujte své srdce s veškerou pečlivostí, protože z toho pramení problémy života.“
-Přísloví 4:23