„Roztáhni ty nohy pořádně, oba víme, že to ty umíš,“ opřel se do mě doktor Pruce – můj gynekolog. Samozřejmě, že kdybych si mohla vybrat, nechodila bych k němu, ale k někomu, koho klienti doopravdy zajímají – i ti, kteří mají pleť o několik odstínů tmavší.
Vybrat. To privilegium jsem ztratila už dávno. Vlastně ani nevím, jestli jsem ho kdy měla.
Nemohla jsem si vybrat, do jaké rodiny se narodím. Prostě si někdo nahoře řekl: „Hele, nebyla by to sranda, kdyby se Blackberryovým narodila osmá dcera? No a co kdyby tři z jejích sester v dětství zemřely, aby měli méně pracovní síly a tím pádem ještě míň peněz, než když jich bylo dohromady deset?“
Nemohla jsem si vybrat, kde budu bydlet. I když se snažím být vděčná za střechu nad hlavou, nedokážu si nepřát skutečný dům (místo staré garáže) a skutečnou postel (místo starých dek, roztažených na zemi).
Nemohla jsem si vybrat svoje zaměstnání. Noční směny v místní charitě byly únavné a platily mizerně, ale aspoň to tak nějak dávalo smysl. Starat se o druhé. Být tam pro ně, kdykoli to potřebují. Občas jsem si říkala, že bych dala všechno za to, abych se mohla stát jednou z místních stařečků.
Nemohla jsem si vybrat ani jméno (a věřte mi – Shelby by určitě nebyla moje první volba). Nemohla jsem si vybrat tvar těla, barvu pleti a hlavně – nemohla jsem si vybrat, jestli chci. Spousta lidí si myslí, že ano. Ale nechtěla jsem. Nechtěla jsem tu noc jít sama do té děsivé ulice. Nechtěla jsem, aby mi držel nůž u krku. A nechtěla jsem, aby se mi ve čtrnácti letech, devět měsíců po tom narodil syn.
Ten, který teď čekal před ordinací. Ten, který měl pleť ne čokoládově hnědou jako já, ale právě tak snědou, aby si jej člověk mohl splést s více opáleným bělochem. Ten, který se na svět díval velkýma, průzračně modrýma očima, které jsem na něm milovala, ale v noci mě budily ze spaní spolu se vzpomínkou na dotek studeného kovu na mém krku a pohled zakukleného bělocha, který se měl stát otcem mého dítěte a předmětem mojí největší úzkosti.
Pokaždé, když mě taková noční můra probudí, mám chuť se rozběhnout, někam hrozně, hrozně daleko, ale nejsem schopná pohnout jedinou částí těla. A tak jen ležím, prudce oddychuji a nechávám se hladit a utěšovat svými sestrami. Ony už si zvykly. Já ani zdaleka ne. A když mě zrovna nebudil můj násilník, postaraly se o to vzpomínky na tajný, neúspěšný potrat.
Rodiče byli proti. „Potrat je vražda, drahá,“ říkali. A tak jsem si posbírala všechny své úspory a šla k prvnímu doktorovi, který se mi postavil do cesty. Chyba. Velká, obrovská chyba. Při operaci byl pod vlivem. Nevím čeho, když jsem se zeptala, jestli něco požil, jen mě hrubě přitiskl ke stolu a zamumlal něco jako: „Buď ráda, že na tebe plýtvám časem, ty bezcennej negře. Děvko jedna.“
Myslela jsem si, že umřu. A upřímně, neděsilo mě to. Zdálo se to jako příjemná možnost. Ale jsem tady. Se čtyřletým dítětem v náručí, ignorující jeho otázku, proč od doktora Pruce tak rychle utíkám.
Pojmenovala jsem ho Courage – odvaha. A i když jsem strávila devět měsíců těhotenství v depresi a touze, aby nikdy nebyl, v tu vteřinu, kdy mi jej po domácím porodu máma vložila do rukou, jsem věděla, že už nikdy nebudu nic milovat tolik jako jeho. Stal se mým smyslem, mou nadějí, mou radostí a mou odvahou. Proklínala jsem se za to, že jsem byla ochotná riskovat život, abych se jej interrupcí zbavila. V duchu jsem se mu omlouvala za každý moment, kdy jsem v zoufalství křičela, že žádné dítě nechci.
Milovala jsem ho, a pro něj jsem se zdviženou hlavou ignorovala všechny, kteří na mě na ulici pokřikovali slova jako „děvka, kurva“ a horší.
Milovala jsem ho a milovala ho i celá naše rodina, celé naše sousedství. Doufala jsem, že ta láska vynahradí chudobu, bídu a posměšky, kterým musí denně čelit.
A teď, když jsme měli o jeden hladový krk navíc, neměla jsem na výběr a musela si sehnat druhou práci. Tehdy jsem měla neskutečné štěstí a získala místo uklízečky v sídle jedné bohaté (samozřejmě bělošské) rodiny – Berkshirových. Já vím, uklízečka nezní nic moc, ale jejich dům byl tak krásný! Občas jsem při vytírání schodů zavřela oči a představovala si, že žiju jejich život. Můžu nosit krásné značkové oblečení, mít více než dva páry bot, chodit na ty grandiózní večírky, které pořádají, anebo dokonce mít tolik peněz, že bych mohla jít na univerzitu a zároveň se starat o Courage.
Madame Berkshirová ke mně byla mimořádně laskavá. Měla to prostě v povaze. Po pár měsících mě z místa uklízečky povýšila na komornou. Všichni byli tak štědří! Courage nechali hrát si s jejich nejmladšími dětmi, třináctiletá Madeline jej dokonce ve volném čase začala doučovat.
„Shelly!“ ozval se jednoho dne Madelinin jekot a (teď již čtrnáctiletá) blondýnka za mnou přihupsala do kuchyně. „Ashton se vrací domů! Na Vánoce tady bude!“ Začala zběsile tancovat svůj oslavný taneček. Culík jí skákal nahoru a dolů a azurové oči zářily nadšením. „Joo! Ashton, Ashton, Ashton!“ začal skandovat i Courage. Neubránila jsem se smíchu. Staršího bratra Madeline a Winstona jsme ještě ani jeden z nás nepotkali, známe jej jen z fotek, které po domě visí. Moc hezkých fotek, mimochodem. Stejně jako další dvě děti, Ashton byl atletické postavy s blond vlasy a jasně modrýma očima. Na střední škole hrál hokej, teda aspoň podle portrétů u schodů. Taky to vypadalo, že se svým otcem rád hrál golf. Moje nejoblíbenější fotka byla ta, na které seděli všichni tři sourozenci na louce při západu slunce, celí zachumlaní do spacáků a tlustých dek, a smáli se od ucha k uchu. Tak lehce a přirozeně, jako by nikdy nepoznali těžkosti.
„Ash se ti bude hrooozně moc líbit, Shelly!“ vykvikla Maddie nadšeně. „Ano, jsem si jistá, že bude,“ snažila jsem se zůstat seriózní, což šlo špatně, když kolem mě poskakovala blonďatá puberťačka, snažící se napodobit choreografii Jennifer Lopez z klipu Papi. Za normálních okolností bych se k ní přidala, ale Štědrý den měl být za dva dny a já slíbila kuchaři Pierrovi, že mu pomůžu s cukrovím. Proto jsem tady už čtyři a půl hodiny trčel za plotnou a snažila se zamaskovat fakt, že moje mandlové makronky mají tvar, který vzdáleně připomíná něco mezi ovcí a videokamerou. Nebo tak je alespoň popsal Courage.
Skončila jsem asi o půl dvanácté, po tom, co jsem spálila už třetí várku zázvorek v řadě a Pierre mi ne zrovna taktně naznačil, že jako výpomoc v kuchyni stojím za nic.
„Stejně mě máš rád!“ volala jsem se smíchem na nadávajícího neurotického Francouze z chodby, když jsem vrazila do neznámého muže. Leknutím se mi zamotaly nohy, a kdyby mě neuchopil za paži, spadla bych.
„Pozor, kam šlapeš, holčičko,“ zazněl mi u ucha hluboký chraptivý hlas, ze kterého mi naskočila husí kůže. Jeho stisk mi drtil rameno. Otočila jsem se, abych mu viděla do obličeje. Z úst mi vyšel tlumený zvuk, který asi měl být jekot, ale veškerou hlasitost ztratil v mém úzkostně staženém hrdle. Ty oči. Ten pohled. To, jak surově mě držel. Byl to on, ten muž z temné ulice, který mě před šesti lety znásilnil. Jen na sobě tentokrát neměl kuklu a černý kabát, ale dost draze vypadající oblek tmavomodré barvy.
Měla jsem pocit, jako by mi hlavou proudily tisíce myšlenek, ale já nebyla schopna ani jednu z nich pochytit. Panika se mi pomalu drala do plic a zatínala své drápy do mého srdce.
„Nigele,“ zadunělo halou radostné zvolání pana Berkshira, „bratře, vítej u nás doma!“ Jeho sevření se uvolnilo a já ve vteřině prchla z místnosti. Běžela jsem do zahrady a snažila se pochopit, co se právě stalo. Ten muž, který mi v třinácti letech držel nůž u krku je Berkshirovic příbuzný?!
Zrovna, když můj život začal ztrácet depresivní šeď a vkradly se do něj barvy radosti, musel se tady objevit a všechno znovu zkazit. Už šest měsíců se mi dařilo spát bez nočních můr. Teď mám ale pocit, že se ke spánku nedovedu ani uložit. Sedla jsem si na lavičku, opřela se lokty o kolena a začala zhluboka dýchat, abych odehnala panický záchvat.
„Není ti tady zima?“ ozval se za mnou neznámý hlas. Tentokrát však z muže, kterému patřil, nešel strach. Zněl mladě a dost unaveně. Asi ten nový zahradník, pomyslela jsem si a pokračovala v hlubokém dýchání.
„Věř mi, poslední, na co teď myslím, je sníh,“ odpověděla jsem po chvilce. „Co se stalo?“ přisedl si ke mně. Narovnala jsem se a začala si z očí utírat slzy. „Je tady. Otec Courage. Ten chlap – ne, to monstrum, které mě znásilnilo, když mi bylo třináct. Třináct! Kdo by něco takového udělal? No a teď už nikdy v životě neusnu, protože mi oživil všechny ty příšerné vzpomínky, které…“ začala jsem na něj chrlit jedno přes druhé, s obličejem skrytým v dlaních.
„Není to fér. Neměl by být na svobodě,“ pokračovala jsem, „a neměl by být tak v klidu. Určitě ho to vůbec netrápí, zrůdu jednu.“ Zahradník mě opatrně pohladil po zádech a já se při tom doteku rozsypala už úplně. Začala jsem vzlykat ještě intenzivněji a přitulila se mu do náruče.
Na to, že se právě vracel z práce, nějak podezřele dobře voněl. Když jsem se nad tím zamyslela, začaly mi docházet i další detaily. Proč má na sobě místo montérek a pracovní bundy sváteční košili a kabát, který už jen od pohledu musel stát víc než celý můj měsíční příjem?
Zmateně jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla poprvé podívat do obličeje. Blond vlasy, modré oči, drahé oblečení. A ty ďolíčky ve tvářích, které se objevily, když se na mě konejšivě usmál. Znala jsem je z fotek. A právě jsem tady víc než deset minut soplila na rameno Ashtonu Berkshirovi. Najednou byl pláč ten tam.
Vyskočila jsem na nohy, rychle vystřihla neohrabané pukrle a začala se omlouvat. „Ty budeš ta slavná Shelly Blackberryová, že ano? Sestra mi o tobě hodně vyprávěla,“ řekl, aby mě zastavil dřív, než se mi podařilo světový rekord v počtu vyřčení slova promiňte za třicet vteřin. Ujistil mě, že se nic neděje a s potřesením ruky se představil.
„Říkala jsi, že ten pedofil je u nás doma?“ nadhodil, když mě doprovázel domů. Po tom, co jsem mu pověděla, se rozhodl, že bych potmě sama domů chodit neměla. Nervózně jsem si odkašlala. Uvěří mi, že se jedná o jeho strýce? Můžu mu vůbec něco takového říct?
Ten člověk patří za mříže. Ovšemže můžu.
„Nigel Berkshire,“ podívala jsem se mu do očí a čekala lavinu nesouhlasných argumentů a potřásání hlavy. Místo toho se však v Ashtonově obličeji objevilo něco jako……souhlas?
„Nigel Berkshire,“ povzdechl si. „Jednou jsem ho přistihl podezřele blízko Maddy. Neměl jsem možnost dokázat, jestli se o něco pokoušel, nebo ne. Snažil jsem se celý tento incident vymazat z hlavy s tím, že se mi to jen zdálo. Teď ale vím, že ne. Musíme něco udělat,“ pohodil rukama a začal nervózně pochodovat ze strany na stranu. Po chvíli se na mě znovu otočil.
„Nevadilo by ti vypovídat před soudem?“
–
Nigel Berkshire byl odsouzen k odnětí svobody po dobu pěti let. Když se z vazby konečně dostal ven, spousta věcí byla jinak.
Byla jsem těhotná. Tentokrát však dobrovolně. A otcem mého budoucího dítěte byl Ashton.
Courageovi jsme (po poradě s psycholožkou) ve věku deseti let opatrně sdělili, jak došlo k jeho početí. Bylo to pro něj náročné (a asi ještě bude), ale miluje svého nevlastního tatínka a já věřím, že bude v pořádku. Jsem na něj neskutečně pyšná.
Jelikož jsme poměrně velkou část našich peněz věnovali na pomoc mé rodině a místní charitě, nežijeme si s Ashem tak honosně, jako jeho rodiče. Nám to ale stačí.
Vždycky jsem se snažila být vděčná za to, co mám. A nyní v mém životě není jediný moment, kdy bych nebyla.