Otevřu oči. Rozhlédnu se. Tma. Všude okolo jen tma a nic jiného. Jako by požírala celé mé okolí. Je mi zima. Chlad se zařezává hluboko do mé kůže. Celé tělo zebe ledovým větrem. Chvilku věnuji hledání odpovědi na otázku, kde jsem. Ztráta času, pomyslím. Okolo mě jsou stromy. Chlad. Vítr. A tma. Hlavně tma. Před sebou něco zahlédnu. Neuvažuji ani chvilku a vydávám se kupředu. Mé nohy se skoro až pohybují samy. Ani jim nedávám pokyny, jen jdou automaticky vpřed. Prodírám se mezi stromy. Pod mými bosými chodidly lupou a šustí suché listy. Větvičky se mi zařezávají do kůže pří každém kroku, bolest však nevnímám. Jdu dál.
Při zaslechnutí nečekaného zvuku zastavím. Otočím se. Nic. Jen ticho a tma. Vítr kvílel, řeknu si. Pokračuji ve své cestě, když vtom to zaslechnu znovu. Zakvílení. Zakřupání. Opět se otáčím. Rozhlížím se po lese za mnou. Doleva. Doprava. Nic. Pousměju se sám sobě, nikde nic. Tuto větu však v mé mysli nedokončím. Zůstane mi viset v uších jako nezodpovězená otázka. Mezi stromy spatřím stín. Pouhý stín. Pokusím se zaostřit pohled. Stín se pohne. Zmizí za strom. Zamrkám a promnu si oči zmrzlými prsty. Vydávám se opět dál.
Jdu v tichu noci. Přemýšlím, zda jsem ve své náměsíčnosti kdy došel takto daleko od domova. Pokouším se rozvzpomenout si na jakoukoliv takto dlouhou noční cestu. V mysli je ale prázdno a nenapadá mě jediné události, která by byla takto dlouhá. Snad je to i poprvé. Šlápnu na větývku. Zakřupe. Jdu dál. Zakřupe. Ztuhnu. Zakřupala znovu? Na tuto otázku již odpověď znám. Nechci se otáčet. Vím, že zakřupat mohla jen pod něčí vahou. Další křupnutí. Teď ale jiné. Podivně hlasité. Jednou, podruhé a znovu. Třikrát zarezonuje tichem lesa. Otoč se, povídá mi hlas v hlavě. Neotáčej se, za boha se neotáčej, napovídá ten druhý. Rozum je silný, avšak zvědavost nad ním vyhrává. Po krátkém zaváhání se otáčím. Oči mám zavřené. Studený pot začíná polévat celé mé tělo. Nepříjemné. Pomalu otvírám oči. Nic. Jen tma. Nic víc. Zasměju se. Hlasitě. Smích se rozlehne mezi stromy. Otočím se zpět. Chci vyjít zase vpřed. Smích se opět rozezní lesem. Vychází zpoza mne. Zní podobně jako můj. Skoro stejně, pomyslím. Ne, zní identicky, řekne ten hlas, který prve radil neotáčet se. Otočím se tedy znovu. Tma mi zhoustne před očima. Vydá smích. Můj smích. Něco se pohne a schová za strom. Přitom zakřupe. Nasucho polknu. Mé hrdlo vyschlo. Mé nohy mrznou. Musím jít dál. Musím jít domů.
Vydám se tedy dál. Nepřemýšlím. Nechci uvažovat o tom, co se schovává za stromy. Ne, nechci. Chci být doma. Ve své posteli. Ano, přesně tam. Už je to jistě jen kousek, ujistím se nejistě. Jen kousek. Zrychlím. Křupání za mnou také. Jdu rychleji a rychleji, skoro až běžím. Smích se ozývá blíž a blíž za mnou. Můj smích mi šlape na paty. Chvíli si říkám, že je to jen sen. Vím však, že to není pravda. Byl jsem zase náměsíčný. A teď jsem tady. Projdu okolo staré břízy. Všimnu si odloupnuté kůry. Moje stará bříza, zaraduji se. Už jsem skoro doma. Přidám ještě víc. Rozběhnu se. Zaslechnu zakřupání a zahýkání přímo za mou hlavou. Utíkám, jak nejrychleji to jen jde. Před mým zrakem se objeví dům. Můj dům. Díky bohu.
S nevídanou rychlostí dobíhám ke vstupním dveřím. Zalomcuji klikou. Je odemčeno. Chvíli se zamýšlím, proč je zavřeno. Když jsem na cestách v noci, nezavírám za sebou. Myšlenka, pochyba, však zmizí stejně rychle jako přišla. Vejdu do domu. Tma. I v mém domě. Nahmatám vypínač na nejbližší stěně. Cvaknu. Nic. Nahoru. Dolů. Nic, nic. Má ruka na vypínači se začne klepat. Co se to sakra děje, zavře hlas v mojí hlavě. Začínám panikařit. Snažím se uklidnit. Jsem doma, povídám si, jsem doma, sám, v pořádku, měl bych jít spát. Tuto myšlenku si odkývnu a vydám se po rozvrzaném schodišti do patra. Křupáni ustalo. Smích taky. Ten les mi nahání hrůzu. Musím opět začít na noc zamykat. Nechci se tam zase probudit uprostřed noci. Projdu temnou chodbou do pokoje na jejím konci. Má postel je ještě rozestlaná. Lehnu zpět do peřin. Zavřu oči. Všude je ticho. Úplné ticho. Opět oči otevřu. Pohled mi sklouzne z okna na podlahu. Něco se na ní leskne v měsíčním světle. Pohlédnu pozorněji. Bláto. Listy. Stopy. Vedou k posteli. Ráno po sobě budu muset uklidit. Vtom si něčeho všimnu. Stopy jsou moc velké. Zvednu peřinu a pohlédnu na má chodidla. Nejsou od bláta. Ani od listů. Jsou čisté. Mráz mi přejede po zádech. Nemůžu se hnout. Pod postelí se něco pohne. Vidím, jak z pod ní pomalu vyklouzne ruka. Dlouhá. Kostnatá. Dlouhé prsty se začnou drápat po dřevěné podlaze. Křupe to. Vystrčí ohyzdnou bezvlasou hlavu. Bledý obličej otočí ke mně. Temné oči pohlédnou do mých. Ústa se roztáhnou v odporný bezzubý úsměv. Vyhýkne. Zasměje se. Mým smíchem. Zakřupe. Tma.