Za městským nádražím se vždy rozprostírala velká industriální zóna, sestávající z moderních továren a starých fabrik.
Majitel chátrající sladovny, obrovské černé cihlové budovy, se rozhodl, že chce svůj pozemek využít jinak. Když ale jednoho dne večer kolem areálu projížděl, v jednom z oken uviděl světlo. S tmou se neodvážil vstoupit do budovy, a tak místo toho nahlásil na policii nepovolené vniknutí do objektu. Dalšího dne ráno tedy policejní škodovka vjela do vybetnovaného prostoru před sladovnou. Dva policisté z auta vystoupili, načež se začali rozhlížet, kudy dovnitř. Sladovna měla sice mnoho vchodů, od velkých průjezdů až po malá dvířka, na všech se ale houpaly zámky a majitel říkal, že klíče prý někde zapadly.
„Hele Vašku, proč jsme nevzali pořádný kleště? Teď budeme někudy prolejzat…“ ozval se policista, jehož jmenovka na uniformě sdělovala jméno Kolařík. Druhý jen pokrčil rameny a pokračoval v průzkumu. Nakonec obešli budovu kolem dokola, ale nenašli jediný vhodný vchod. Nakonec jako jediné neprohledané místo zbyla prohlubeň plná trnitých růžových keřů.
Dva policisté se na sebe podívali a oba nakonec přes zábradlí napůl seskočili, napůl spadli, do prohlubně. U země byly trnité šlahouny řidší, takže podél zdi pokračovali přikrčení až k zemi.
„Hele,“ ukázal na okno asi dva metry vysoko Kolařík. Okno bylo zabedněné prkny, ale jeho horní část, čtverec o straně zhruba čtyřicet centimetrů, byla volná. „Dáme to?“ zeptal se policista Vašek. Kolařík začal místo odpovědi šplhat, nohu zaklesnutou v díře v masivní litinové trubce, vedoucí svisle podél stěny. Za chvilku stanul na římse okna. Zkusil se, nohama předem, protáhnout dovnitř, ale nepodařilo se mu obě nohy najednou vyšvihnout do otvoru. „Zkus jen jednu a k tomu hlavu!“ radil zespoda Vašek. Kolařík poslechl, a po chvilce hekání se konečně protáhl dovnitř. Vašek ho bez problémů následoval. Uvnitř byla tma, všude dřevěný prach, střepy na podlaze, napůl zbořené stoly. Místnost byla malá a úzká.
Oba vytáhli z kapes baterky. V protější stěně se rýsovaly dveře, napůl otevřené. Prošli místností s cihlovými stěnami, na jejímž konci narazili na betonové schody, vedoucí do vyšších pater. „Majitel říkal,“ zašeptal Kolařík, „že světlo viděl v pátém patře.“ Vašek šeptem přitakal. Neměli důvod šeptat, to jen místní atmosféra je k tomu nabádala.
Tap, tap, tap, jeden schod za druhým. První patro, druhé, třetí, čtvrté a konečně páté. Dveřmi s dřevěným rámem prošli do zaprášené temné místnosti. Podlaha i strop byly že dřeva, místnost byla mnohem větší než všechny, co zatím prošli.
„Rozdělíme se.“ potichu řekl Kolařík. „Já si vezmu pravou stranu, ty levou.“
Levá strana měla strop snížený krovem střechy, místnosti úplně tmavé, osvětlené jen osamocenými proužky světla po vypadlých střešních taškách. Se svou baterkou pomalu našlapoval místnostmi dál. Byly oddělené dřevěnými zástěnami, takže člověk nikdy neviděl do další. Prošel jednou, druhou, pak vešel do třetí, posvítil do rohu a tam ho uviděl.
Alois do sladovny chodil už od začátku sedmdesátých let. Pracoval v ní jako mechanik strojů. Když tři roky po revoluci sladovna zkrachovala, cítil se už moc starý na to hledat si novou práci. Zůstal tedy ve sladovně. Jako svědek a strážce jejího důstojného odchodu, jako dřevokazný brouk ve spadlém stromě v lese, díky kterému se za určitou dobu ze stromu stane trouchnivá troska, pak jen zvláštní válcovitý kopeček, a nakonec nová půda pro další stromy. Svůj skromný výdělek si zajišťoval postupným rozmontováváním strojů na součástky, které se buď daly prodat jako takové, nebo stály aspoň za cenu materiálu v nich. Samozřejmě, že se bál. Věděl, že se to nesmí. Z malého okna sladovny nervózně každý den sledoval, jestli nějaké z projíždějících aut náhodou nezabočí směrem k němu. Přešel rok, pak další, teď už to byl rok třicátý třetí. A policejní auto se konečně objevilo. Když ho viděl přijíždět, téměř nevěřil svým starým očím. Strach, který za ta léta otupěl, se ozval opět v plné síle, jako kdyby Alois byl tajně ve sladovně poprvé. Vnitřnosti se mu sevřely, mezi rameny cítil zvláštní roztřesenost. Napadla ho jediná věc: schoulit se do tmavého rohu místnosti, a čekat. Poslouchat, jak se kročeje přibližují. Jak se ozývají ze schodů. Pak z jeho patra, podle vrzání podlahy ještě daleko. Dvě místnosti od něj. Jednu.
Policista se objevil ve dveřích a ostře mu zasvítil do očí. Alois si oči zakryl a schoulil se do ještě menšího klubíčka. „C-co tady děláte?“ zeptal se potichu policista Vašek starého, bělovlasého pána ve starém pracovním oblečení, schouleného v rohu. Alois na něj zpoza prstů upřel vyčítavý pohled. Oba na sebe chvíli jen tak upírali oči. Srdce jim bušila jako o závod. Pak se Alois smutně pousmál a prostě zašeptal: „Já tu žiju.“
„Prosím?“ nevěřícně se na něj podíval Vašek. A tak Alois začal kvapně objasňovat. Jak sem chodí pracovat, jak přespává o patro níž na starých kabátech, které zbyly v šatně. Jak si ze starých prken stloukl stůl, na kterém montuje a dělí součástky. Jak se nedokázal od staré, majestátní, kdysi krásné budovy odloučit. Jak měl po jejím krachu pocit, že přišel o starého známého, a pak ho znovu objevil ve stejných místnostech, snad jen trochu špinavějších. A hlavně jak měl vždycky strach, že ve dveřích stane nějaký takový mladík jako tam stojí teď, a bude se ptát, co tu on dělá.
Vašek sklonil baterku a zahleděl se na staříka, který na něj stále vyčítavě hleděl skrz své staré prsty. „Tahle budova se bude bourat,“ zašeptal pak. „Nemůžete tu zůstat. Nenahlásím vás, ale musíte odtud pryč.“
Zhlédl slzu, kutálející se ze staříkova oka, rychle se tedy otočil na podpatku a zavolal na svého kolegu: „Tady nic, to si asi majitel něco představoval.“ Kolařík přisvědčil, a za patnáct minut opustilo policejní auto areál staré sladovny.
Alois se teď bál ještě víc. O svou starou dobrou sladovnu. Nervózně procházel místnostmi, rukama přejížděl po stěnách.
O měsíc později se obrovská koule na jeřábu rozlétla směrem ke sladovně. Stačil jediný zásah, a budova se propadla do oblaků černého prachu, zhroutila se sama do sebe. Po odklizení sutin našli dělníci troskami rozbité tělo starého bělovlasého pána ve starém pracovním oblečení.
Slovo autora závěrem
Text jsem původně chtěl nechat jen jako výše psané řádky bez vysvětlení. Při poslední korektuře mi to však nedalo: něco přeci jen dodat musím. Příběh sám působí hrozně vytržený z kontextu. Jakoby se něco mělo říct před ním a něco po něm. Je to tím, že je založený na dojmech. Netvrdím, že jsem ve staré sladovně byl, leč netvrdím ani opak. Ať už jsem však sladovnu popisoval podle reálného vzhledu uvnitř, nebo čistě z mé fantasie, či snad něco mezi, sladovna na mě vždy působila strašně silnými dojmy. Jezdí se kolem ní vlakem, a mě vždy přišlo, že mlčí svými tajemstvími uvnitř. Že by se o ní mělo mluvit. Že se s ní určitě stalo něco dřív, a že něco se s ní určitě ještě stane. Tak tedy vznikl tento text. Tolik pro objasnění situace.