Strach je přirozená brzda, která člověka zastaví nad propastí a nedovolí padnout dolů. Na světě ale nelze nalézt člověka, který by se ničeho nebál. Pokud někdo tvrdí, že se ničeho nebojí, tak má pouze obavu si svůj strach přiznat. Vždyť bát se je naprosto přirozená věc, tak proč o tom nemluvit?
Je běžné bát se situace, kterou jsme si již prožili, ale zanechala v nás ne příliš pozitivní vzpomínky. Snad každý den je přede mnou nějaká situace, ze které mám strach. Bojím se vstoupit do místnosti plné lidí, mluvit před větším publikem nebo se jen třeba někoho na něco zeptat. Ale co s tím? Jít dál a překonat se? Nebo utéct a schovat se? To jsou v danou chvíli otázky, na které je těžké si odpovědět.
Někomu stačí, když od strachu uteče a nezajímá ho, že útěk nic neřeší. Dříve nebo později se problém vrátí a my zase budeme plni strachu. A znovu utečeme? To opravdu není můj způsob. Nerada se vzdávám, raději se snažím překonat to.
Chvěji se, třepe se mi hlas, ale po prvních větách se vše uvolní a najednou je strach za mnou. Miluji ten pocit, když překonám sama sebe. Jsem plná radosti a nakonec si uvědomuji, že to vůbec nic nebylo. To je ten hlavní důvod, proč před problémy neutíkám. Je to kvůli tomu osvobozujícímu pocitu, který potom následuje.
Šlo by ale žít i bez strachu? Podobnou věc jsem si uvědomila už před nějakou dobou ale ještě jsem si to nedořešila. Proto skončím tím, že strach je žádoucí, protože zajišťuje jakousi pozornost nutnou k přežití. Když se nebudete bát, nebudete nejspíš ani opatrní a skončíte třeba pod prvním autem, až budete chtít přeběhnout silnici.
Myslím, že lidé by se měli snažit svůj strach překonávat, už jen kvůli tomu osvobozujícímu pocitu, ale určitě bychom se neměli přeceňovat a uvědomovat si hranice svých možností. Hlavní je si uvědomit, jaké důsledky by mohlo mít naše řešení.