„Vracela jsem se tehdá z tréninku, byl pátek, pamatuju si to, jako by to bylo včera… Převlíkla jsem se, přehodila si tašku přes rameno a vyrazila domů, měly jsme se potkat se Sam, mojí nejlepší kamarádkou, jenže krátce potom mě zastavila Sarah, taky z našeho klubu, taková ta vystajlovaná, populární a perfektní borina na první pohled. Oslovila mě, a tak jsem zastavila a otočila se. ‚Taylor! Neměla bys bejt v tělocvičně nebo tak něco?‘ ‚Cože?‘ nechápala jsem. ‚Já už na tréninku byla…nebo něco se změnilo, oni ho nadstavili?‘ ‚Ne,‘ zakoulela očima, ‚ale ty bys to potřebovala, špeku, podívej se na sebe, za chvíli se na tom kurtu ani nepohneš, děláš nám ostudu.‘ ‚Ale já,‘ sebrala mi slova. Nikdy jsem nebyla hubená, jako některé holky-modelky, ale tlustá jsem taky rozhodně nebyla. Kéž bych to ale věděla tenkrát… ‚Nikdo tě nebude mít rád, Taylor,‘ zasyčela, ještě než zmizela a mě nechala stát celou zkoprnělou na místě. Trvalo mi tak pět minut, než jsem se vůbec pohla. ‚Sam? Přijdu ti tlustá?‘ zeptala jsem se po chvíli ticha. ‚Hm?‘ zvedla oči směrem ke mně. ‚Blbost. Jak tě to vůbec napadlo?‘ ‚Ále, jen tak,‘ mávla jsem rukou, v duchu si říkající: beztak to tvrdí jen proto, že jsem její bff… Sarah to určitě neříkala jen tak, myslela jsem si, možná bych vážně měla zhubnout… ‚Tay,‘ oslovila mě toho odpoledne babička, ‚upekla jsem ten báječný koláč, co máš tak ráda, nedáš si?‘ Ano, ano, ano, hned a pořádnou porci, po tréninku umírám hlady, měla jsem chuť říct, ale místo toho jsem jen nepatrně zavrtěla hlavou. ‚Možná později, děkuju, jsem fakt plná z oběda.‘ A tohle byl první krok k cestě do pekla… O víkendu jsem šla ven se Sam a pár dalšími kamarádkami z klubu, měly jsme super čas a skvěle se bavily, teda až do chvíle, než si Dominica všimla zmrzlinového stánku, a protože její táta byl nějaký papaláš, mohla si dovolit nás všechny pozvat. Sam si vzala jahodovou, Theresa mangovou, Jessy kokosovou, Verenna višňovo-jogurtovou, Dominica vanilkovou a já tam stála jako debil. ‚Já si nedám, Domi, děkuju, jaksi mě včera pobolívalo v krku, tak to nechci pokoušet…‘ ‚Jasně,‘ pokrčila rameny a Sam se na mě tak zvláštně podívala, ale nikdo k mé radosti nic dalšího neříkal. Možná bych si měla zacvičit, napadlo mě v úterý večer, po dlouhém vyučování a tříhodinovém drilu na hřišti. Bylo mi jedno, že je asi půl desáté večer a ani jsem neměla večeři, protože mamku jsem uspokojila tím, že už jsem jedla u Verenny, což byla lež jako vyšitá samozřejmě, protože Verenna toho dne ani na tréninku nebyla, prý kvůli střevním problémům. No tak možná jsem s tou zmrzlinou zase o tolik nepřišla, ušklíbla jsem se pro sebe a vyběhla. Ten běh sám o sobě nebyl žádná hrůza, byla jsem zvyklá, ale mě tak kručelo v břiše, že jsem měla pocit, že se asi pozvracím. Do uší jsem si pustila svou oblíbenou písničku „Complete Mess“ a skutečně, tou dobou jsem v hlavě nic než totální bordel neměla. Když jsem se pozdě v noci konečně svalila do postele, vůbec jsem na sebe nebyla pyšná, tak jako bych byla obvykle. Jediné, co mi světélkovalo v mysli, bylo: mělas běžet ještě aspoň o ty dva kiláky víc. ‚Zlato, to mi nebudeš věřit,‘ přihnala se Sam jednoho dne za mnou do šatny, „Liu vykopli ze šampionátu za doping, takže potažmo asi i Denny je out. Jako chápeš to?‘ ‚Jak už jste se asi doslechly,‘ přikráčel do šatny Billy, náš hlavní trenér a vedoucí Santa Monického beach-volejbalového svazu, ‚Lia Henry a tím pádem i Dennisa Tomlins byly vyřazeny z blížící se americké reprezentace, takže chci, aby jely Taylor Thriiward se Samanthou Hemmings, což znamená, že vám přibydou nějaké víkendové tréninky a tak, to se pak domluvím už jen s Váma dvěma, ať se teď nezdržujeme.‘ Byla jsem v šoku. Z celého týmu řekl zrovna naše jména. To nemůže být pravda. Dál jsem filtrovala, co ještě povídal – tréninky navíc – super, aspoň spálím víc kalorií, usmívala jsem se pro sebe. Po dvou hodinách na beach kurtu jsme měly pauzu na oběd, takže jsem se jako obvykle připojila k Sam, jež mířila ke skříňkám pro nějaké tousty, co jí starší brácha připravil. ‚Nějak jsi strašně zhubla, ne?‘ spíše konstatovala, než že by se ptala. ‚To se ti zdá,‘ odmítavě jsem zavrtěla hlavou, vnitřně ale radostí bez sebe. ‚Ty nemáš oběd?‘ zděšeně na mě zamrkala, když jsem nic nevytahovala. ‚Já…um…zapomněla jsem ho doma na stole,‘ zalhala jsem, protože to, že jsem ho dala tajně sousedčině kočce, jí asi vykládat nebudu. ‚No tak si vem jeden můj,‘ málem mi ho vrazila do ruky, ale já s předstíráním bolesti břicha odmítla. Doma se mi to vždy podařilo uhrát, ale Sam nebyla blbá. Brzy si začala všímat, že hubnu čím dál tím víc a jídlu se vyhýbám jako čert kříži. ‚Taylor, dělej, sněz to,‘ vrazila mi jednou čokoládovou tyčinku do ruky, ‚dyť už seš jak kost a kůže!‘ ‚Nemám hlad!‘ skoro hystericky jsem odsekla a když nepřestala dorážet, mrštila jsem tyčinkou do kouta šatny. ‚Nikdy!‘ ‚Taylor, prosím tě! Zbláznila ses už úplně! Vždyť ty máš anorexii!‘ Tohle bylo poprvé, co to někdo vyslovil nahlas. Řvala a prosila mě zároveň, ale já jako bych byla hluchá. S prásknutím dveří jsem odešla. Tehdá jsem neměla ani páru, do jakých problémů jsem se dostávala. Za pár týdnů jsme se Sam a Mirou, naší trenérkou, odjely do Ohia, kde se beach-volejbalový šampionát konal. Celou cestu jsem měla pocit, že asi umřu. Ať to neokecávám příliš dlouho, posuňme se už do dne, kdy se konal samotný zápas. Toho dne mi dělalo problém málem i zvednout se z postele. Ale mě pořád nedocházelo, v jakých srač-, chci říct, v jakých nepříjemnostech jsem byla. Sam na mě hleděla téměř vyděšeně a hlavně starostlivě, ale po pár marných pokusech se přestala snažit něco říct. Před námi bylo pět zápasů a já místo toho abych se bavila, jsem s hrůzou odpočítávala minuty do toho našeho. Nevím, jestli znáte písničku „Skinny skinny“, ale její slova byla to jediné, co mi běželo hlavou. „I wanna eat, I wanna stay thin“. Střídavě se mi mihotalo před očima, takže jsem se raději pevně chytla lavečky, abych neupadla. Bylo třicet stupňů, ale mně byla i tak zima. ‚Tay, jsi v pohodě?‘ pohlédla na mě Sam znepokojeně a já jen přikývla. ‚Proč bych neměla bejt?!‘ Prvních pět minut na kurtu jsem přežila, i když stěží. Co si budeme, hrála jsem příšerně, Sam to ale nekomentovala, vždy si jen povzdychla. Jenže v tom to přišlo. Jedna Newyorčanka odpálila příliš silně, takže mé vysílené tělo to nebylo schopno přijmout a já se skácela k zemi. Hlasy ke mně doléhaly jen jakoby z dáli a před očima jsem měla tmu. ‚Taylor! TayTay! TayTay, co je ti?! Prosím, prober se,‘ zaslechla jsem vzlykat Sam. ‚Hej, dělejte něco, co když umře!‘ brečela a já omdlela. První věc, co jsem si pamatovala, byla nemocniční postel a Sam, táta a máma sklánějící se nade mnou. ‚Ona žije,‘ Saminy slzy, stíkající po tvářích, dopadaly na přikrývku, když mě sevřela v objetí. ‚Slib mi, že už se to nikdy, nikdy, nikdy nestane,‘ zajíkala se, ‚nedokážeš si představit, jak příšernou hodinu plnou strachu jsem teď zažila.‘ Mámě trvalo asi deset minut, než se vůbec vzpamatovala. Táta, též pořád vyděšený, hudroval, jestli jsem se nezbláznila. Sylvie, moje starší ségra, byla tou dobou v Evropě, takže jsme strávily asi hodinu na Skypu. Nejdřív byla v šoku, pak řvala a nadávala, potom brečela, a nakonec se dušovala, že tohle už nikdy nedopustí. První, co jsem jí po jejím dvacetiminutovém monologu řekla, bylo: máš britskej přízvuk. Vypadala, že mě asi zabije.“
Když domluvím, ve třídě je hrobové ticho. I ti největší zlobivci na mě zírají a já jsem na sebe pyšná. Myslím, že moje přednáška splnila účel. Dávali pozor a snad si z toho něco i odnesli. „A jak ses teda potom vyléčila vlastně?“ přihlásí se malá copatá blondýnka. „Já Ti nevím, už jsem to nechtěla nikdy znovu zažít. Uvědomila jsem si, že tahle cesta nikam nevede. Taky pro rodiče, Sylvii a hlavně Sam. Ale nemysli si, že by člověk byl vyléčenej na sto procent… Toho už se možná nikdy nezbavíš na tu úroveň, kde jsi začínala, ale už mě to neovládá a nikdy nebude. Doufám,“ odfrknu si a na holčičku se usměju. „Víte, tohle je totiž spíše psychická nemoc, samozřejmě s dopady na to fyzické zdraví. A mnoho lidí si neuvědomuje, jak moc je nebezpečná…“