Nemůžu vstát. A nebo možná nechci.
Kolik je hodin? Dvanáct, půl dne pryč. Bohužel. Bohudík.
Pod záštitou mlhy se venku střídá noc a den,
všechno kolem mne probíhá jako pouhý sen.
Ostré sluneční paprsky mi zkreslují podobu tváře,
nejen mé oči se štítí té vzdálené záře.
Už dost lenosti! Měla bych alespoň vstát.
Ale vždyť lehčí je teď celé dny spát…
Ustál i smích, ale netečou slzy.
Nevěřím, že ze sna probudím se brzy.
Úspěšně míjím pohledy lidí,
co dřív hřálo mne u srdce, teď zvláštně studí.
Světu se den co den rozplývám před očima.
Proč necháváš mě odejít! Je to snad má vina?
Kde je ten, kdo řekl, že tu bude?
Proč tedy slíbil mi, že se mnou půjde?