Dnes se mi zdál úžasný sen. Létala jsem mezi obláčky a vlasy mi vlály ve větru. Když jsem se pak vzbudila, místo toho, abych prohrábla ty krásné kadeře, pohladila jsem svou holou hlavu. Z očí mi vytryskly slzy.
Ráno se mi nechce z postele: „Co si o mně ostatní pomyslí?“ Na hlavu si navléknu svoji pletenou čepici, se kterou se tak pracně dělala máma. Vezmu tašku s učením a vyrazím na cestu do školy. Naposledy jsem tam byla tak před měsícem. Když ale vejdu do třídy, přijde mi, že to nikoho nezajímá. Kamarády jsem nikdy neměla, ale teď si připadám opravdu osamělá.
Po škole mi máma domluvila psycholožku, ke které se mi moc nechce. Povídat si s úplně cizím člověkem, je pro mě nepřirozené. Navíc, já jí stejně nemám, co říct.
„Jsem tu,“ postesknu si, „už aby to bylo za mnou“. Vejdu do budovy a postavím se do čekárny. Na to, jak vypadala z venku, je uvnitř docela útulno. Bledě modré stěny obepínají místnost a tmavším odstínem stejné barvy jsou natřené i dveře. Křesla na sobě mají světle fialový vzor a na stolečku leží časopisy o módě. Posadím se do jednoho z křesílek, ale soukromí si moc neužiji. Vzápětí se otevírají dveře a v nich se objeví hubená postava s opravdu konejšivým úsměvem.
„Pojďte dál, slečno,“ usmívá se a zase vejde dovnitř. Pro mě, žáka základní školy, je to tykání neobvyklé. Jdu ale poslušně za ní. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se. „Natálie.“ Už zase jí odpovídám ztuhle a jakoby stydlivě. Myslím, že se dokonce i červenám, ale k mému překvapení se mi nezačne posmívat a poukazovat na moji osobnost jako na psa, co si běhá za ocasem. Ba naopak, tváří se, jako by mi rozuměla a chtěla říct to samé.
„To je náhoda, já jsem taky Natálka,“ tvrdí a dodává: „jsi tu, protože tě něco trápí, že?“ Na tu otázku nechci odpovědět, a tak jen přikyvuji. Netuším, kolik toho ví, kolik jí toho pověděla máma. Lehám si na lehátko a čekám další podobnou otázku. Natálka se posadí na židli vedle mě. Z širokého úsměvu se náhle stane spíše konejšivý. „Víš, já jsem kdysi měla stejný problém jako ty.“ Nato si sundá vlasy. Ozáří mě pleš podobná té mojí. Tím gestem, jako by odemkla zámek, který mi držel jazyk za zuby.
Začínám mluvit o svých problémech, o tom že jsem hrozně osamělá a že si přijdu ošklivá. Ona jen pokyvuje hlavou a říká: „jasně“ a „chápu“.
Jakmile skončím, cítím, jak mi z hrudi padá obrovský kámen, který mě tak dlouho tížil. Ulevilo se mi. Cítím se zase jako v tom snu, co se mi zdál ráno. Jen už nepotřebuji ty kadeře.