2. února/20:32
Probudil mě všudypřítomný chlad. Jakmile jsem otevřel oči, obklopilo mě zcela neznámé prostředí. Vypadalo snad jako…, vězení? Mou původní otupělost nahradil proud myšlenek. Udělal jsem něco protizákonného, co si nedokážu vybavit? Tuto domněnku mi však rychle vyvrátil prostor za mříží. Namísto chladného úřednického pořádku mne přivítal, ne-li znepokojivější, běžný sklep. Tu a tam ležely nějaké plechovky, nářadí a obecně všemožné harampádí. Po bližší prohlídce své cely jsem si povšiml táhlých černých čar na šedých, dřív bílých, stěnách. Jednalo se o odřeniny z pneumatik – musel jsem tedy být v bývalé kolárně. Důkazem toho byl i pohozený cyklistický zámek. Avšak mimo něj v cele nic nebylo.
2. února/20:36
Nedůvěřivě jsem přistoupil k mříži. Nebyl jsem natolik naivní, abych si myslel, že bude odemčená, ale i tak jsem to zkusil. K mému překvapení skutečně nebyla. Pravděpodobně by se ode mě teď očekával nějaký výkřik, něco jako „haló“ nebo „je tu někdo?“, avšak můj pragmatický úsudek mě od toho odradil. Soudě dle prostředí, kde jsem se nacházel, a neexistujícího vybavení cely, jsem došel k jedinému závěru – únos. V tom případě upřímně lituji své únosce, od mých rodičů neuvidí ani korunu. Ti by byli i rádi, že mě konečně někdo zavřel. Nicméně, dokud mě nikdo nepřijde navštívit, nebudu o nic moudřejší. Vzal jsem proto onen starý zámek a sedl si do nejbližšího kouta. Nastavil jsem jej na 0000 a počal hledat odpověď na jedinou otázku, kterou jsem si mohl zodpovědět sám.
2. února/21:12
Skončil jsem na čísle 1264, když mé pátrání vyrušily kroky. Čekal jsem nějakého hromotluka, co mi začne vyhrožovat jistojistou smrtí; proto jsem byl překvapen, když jsem uslyšel jemné, téměř dívčí krůčky. Osud dokáže být někdy velmi vynalézavý, neb za mnou skutečně přišla dívka.
„Cítíš se dobře, Alane?“ pronesla. Její jediná věta mě dokázala vyvést z míry. Zachoval jsem však chladnou hlavu, a namísto odpovědi jsem si ji důkladně prohlédl. Měla dlouhé neupravené vlasy, ani hnědé, ani blonďaté, něco mezi. Její postava byla mírně při těle, zahalená do mikiny a tepláků. I přes její čistě podřadný vzhled šel z jejího výrazu vyčíst jakýsi pocit dominance, či moci. Všechno, mimo onoho odhodlání, perfektně sedělo na moji spolužačku, Veroniku. Mohla by snad ona být mým únoscem? Prostomyslně jsem se zeptal:
„Ach, Veroniko, byla bys té neskonalé laskavosti a otevřela mi…“
„Ne, nebyla.“ usmála se. Mou dosavadní opatrnost vystřídalo pohoršení. Opravu tady celou dobu šaškuji kvůli nějaké nevýznamné spolužačce? Vymýšlím tady strategické plány, jako kdyby mě unesly tajné složky a drží mě tu někdo takový? Ponižující.
„Tak to je velmi nemilé,“ procedil jsem skrz zuby, „mohl bych tedy znát důvod svého uvěznění?“
„Kdyby tvé IQ nebylo výše pokojové teploty, možná bys na to přišel sám,“ pronesla posměšně.
„Ovšemže ano. Je naprosto logické, aby mi nějaká pipka v ošoupaných teplácích kázala o mé inteligenci. Co si o sobě vlastně myslíš? Že budu tančit, jak se ti zlíbí? Že se budu svíjet v slzách a prosit o odpuštění? Směšné.“ Avšak ani mé popichovaní nevyvolalo žádnou reakci. Alespoň ne takovou, jakou by jeden předpokládal. Povzdechla, otočila se na patě a dala se na odchod. Letmo mi pak pouze sdělila:
„Asi jsem tě přecenila, myslela jsem, že ti to dojde dřív. Tak ještě dumej…“
Než jsem stačil odpovědět, odešla. Naneštěstí mě samota již netížila, ba ani nuda. Byl jsem obklopen novými myšlenkami, jež mě dost možná dovedou k dalším odpovědím.
2. února/21:20
Plně jsem se uklidnil až na čísle 1672. Její nadřazený tón a chování mě natolik znechutily, že jsem se musel ještě chvíli odreagovat, než jsem se plně vrátil ke smyslům. Veronika. Není to poprvé, co mi zkazila náladu. Její pocit nadřazenosti mi byl již důvěrně znám ze třídy. Vždy se snažila hlásit, mít dobré známky, leč její výsledky mi nesahaly ani po paty. Jediné, v čem by mi mohla oponovat, byla aktivita ve třídě, avšak těžko to považovat za výsost. Chytrý člověk nemusí nikomu dokazovat svou inteligenci, narozdíl od hlupce. A to není jediné.
Vždy, když jsem kráčel po chodbách se mi připletla do cesty. Její pomalý krok mi naprosto vyrušil mé konstantní tempo. V šatně se pokaždé motala před mou skříňkou natolik, že jsem nejednou zmeškal spoj městské hromadné dopravy. Protivný, odpudivý člověk. K tomu všemu seděla přede mnou. Musel jsem pak mít tuto obtíž stále na očích. A o skupinových pracích ani nemluvě… Po zohlednění všech aspektů jsem došel k evidentnímu závěru. Chce mě štvát dál. Je na mě očividně vysazená a chce mi činit v životě jen a jen potíže.
„Již ti nestačila škola, tak ses rozhodla mě trápit i mimo ní, co? Jsi ubohá jak kvítí vzešlé v zimě. Nehledě na tvoje konaní stejně neuspěješ. Tvé snahy jsou k pláči.“
2. února/21:36
Cyklistický zámek jsem ponechal na čísle 2000. Žádná z kombinací dosud nebyla správná. Pohodil jsem jej tak zpět do kouta. Zatracený krám. Zatracená cela. Zatracený sklep. Zatracená Ve-
„Tak jak jsi pokročil?“ plácl mě přes uši její nelibý hlas. Mé zorné pole opět pošpinila její přítomnost.
„Žádné strachy,“ postavil jsem se, „již jsem nalezl řešení na tvou zapeklitou hádanku!“
„Opravdu?“ řekla nadšeně.
„Hm, tak jest,“ pousmál jsem se,„účel celé této maškarády je jednoznačný a prostý. Nejde ti o nic jiného, než mě trápit. Z nějakého mně neznámého důvodu ses mi rozhodla ztěžovat život a toto je zenit tvého činění.
„C-co?“
„Myslíš si, že jsem úplně blbý? Že si jako nevšímám, jak mi ve škole blokuješ cestu, zdržuješ mě a děláš mi ze skupinových projektů peklo? A ještě potom všem troufáš vyřknout něco tak absurdního, jako že jsi mě přecenila? PŘECENILA? TY? MĚ?
2. února/21:40
Sklopila zrak. Její oči začaly plnit slzy.
„P-proč? Proč mi tohle děláš, Alane? Proč? Proč? Proč? PROČ MUSÍŠ BÝT TAK IGNORANTSKÝ IDIOT, CO-“
„Idiot? Podívala jste se někdy do zrcadla, mladá paní? Ach ano, vy vlastně doma žádná zrcadla nemáte, proto musím stále sledovat váš neupravený nechutný vzhled. Takže-“
„PŘESTAŇ, PŘESTAŇ MLUVIT. MLČ!“ chytla se za hlavu.
„Od člověka, jako jsi ty, si nenechám poroučet, co dělat a co ne. Pokud shledáváš mé výroky nesouhlasné, prosím vypusť mě zpět na svobodu.“
„Víš co? Fajn, v pořádku. Tady máš klíč. Položím ti ho tady na ten stůl. Odemkni si a běž. Jsi volný.“ Nebudu si nic nalhávat, tento krok mě překvapil. A skutečně. Vytáhla z kapsy jakýsi klíč, položila jej na židličku před mříž a odešla.
„Hm, to tak.“ ušklíbl jsem se nad pomyšlením, že by to se mnou mohlo cokoliv udělat. Proto jsem se též otočil a sedl si do svého důlku v rohu.
2. února/21:44
Právě jsem překročil číslo 2072. Ačkoliv jsem se zámkem dříve rozkmotřil, opět jsme se dali dohromady. A to především z toho důvodu, aby mi nevisel na mysli onen klíč. Byť jsem byl přesvědčen, že to pro mě nebude nic znamenat, mýlil jsem. Ten svůdný kus zrezivělého železa mi nedopřál klidné chvilky. Ovšem pokaždé, když jsem se už už chtěl pro klíč vydat, vrátila mne zpět jistota, že stejně nepasuje. Proč by ho tam také dávala, samozřejmě. I když, jistota nebude to pravé slovo. Dosáhnout bodu jistoty je nemožné, jedná se o pouhou lidskou iluzi. Jsou však neobvyklé případy, kdy se člověk dostane nekonečně blízko k onomu bodu. Jako třeba já v mém mínění o Veronice. Oproti té jistotě je jistota funkčnosti klíče dosti nepředvídatelná.
2. února/21:48
Vstal jsem. Za pokus nic nedám, ne? Klíč byl položen na jakési vybledlé židli. Natáhl jsem proto ruku skrz mříž. Naneštěstí jsem nedosáhl. Chybělo mi jen pár centimetrů. Své snažení jsem tak vzdal. Avšak sotva jsem se dal na odchod, opět jsem se otočil. Ostatně, je to jen pár centimetrů. Alespoň budu mít další hračku, pokud by mě omrzel zámek. Zapřel jsem se výrazně do mříže a ještě významněji vytáhl ruku. Byl na okraji té stoličky, očkem ke mně, stačilo by jen trochu zavadit… Nejde to. Chybí mi asi jeden centimetr. Avšak je to méně, než předtím. Tímto tempem jej budu mít cobydup!
Mříž mě tlačila do těla. Ignoroval jsem to. Od klíče mě dělily milimetry. Ale běda, z toho napínaní jsem dostal do ruky křeč. Tohle bylo pro mě rozhodující. Definitivně jsem nad klíčem zanevřel a radši se vrátil ke starému osvědčenému příteli, zámku.
2. února/22:02
2801. 2801 je to číslo. Otevřel jsem jej. Dokázal jsem to. Je to znamení. Je to znamení, že musím pokračovat dál. Ten klíč bude můj, pomocí zámku si ho naberu! Přiběhl jsem ke klíči.
„Pane klíči, tohle je můj kamarád zámek, již nemusíte být nadále sám! Přidejte se k nám!“ Elegantně jsem prostrčil paži mříží se zámkem v ruce a opatrně jsem jej nabral. Jenže… pod svou tíhou ze zámku sjel a spadl.
„…,“ zastavil jsem se, „prosím? Ne tohle ne, tohle se nestalo, tohle, tohle…“ Mou mysl zatemnil hněv. Pohlédl jsem na zámek, na pachatele jež mě připravil o volnost, trýznitele, přející mi utrpení.
„Tak vy jste se proti mě spikli, CO?“ zakřičel jsem a odhodil zámek. Avšak jakmile jsem se podíval na klíč, uvědomil jsem si, že je ještě blíž. Je sice na zemi, ale je blíž! Lehl jsem si na zem. Mé oblečení pohltil snad stoletý prach, který mi infiltroval dýchací ústrojí. Na své zdraví jsem však nepomýšlel. Jako zvíře zbavené lidských pudů jsem se natlačil obličej k mříží a počal se natahovat. Mříž mě řezala do dásní a zubů, rez z nich padající do mých úst a posléze i do vyhladovělého žaludku. Ale klíč, klíč jsem měl na dosah. I přes nesnesitelnou bolest jsem se pro něj stále natahoval. Musel jsem ho mít. Ten klíč byla má cesta ven! Zatlačil jsem ještě víc. Mé dásně začaly krvácet stejně tak jako paže, zapřená o tu prokletou mříž. Avšak nehtem jsem přeci jen o něj zavadil!
2. února/22:06
„ANO, ANO, NYNÍ JE MŮJ JE MŮJ!“ Pocit naprosté euforie a radosti ovládl celé mě tělo. Začal jsem poskakovat po místnosti a křičet díky k sobě samému. S velkým smíchem jsem přistoupil k zámku na mříži. Potlačil jsem své nadšení a zamířil rukou ke klíčové dírce.
Hopla, na první pokus jsem se netrefil. Má radost mě naprosto vyvedla z míry! Zkusil jsem to znovu. A znovu. A znovu. A znovu. Klíč se tam nechtěl vejít. Nechtěl zapadnout a vypustit mou uvězněnou duši. Až po několika agresivnějších pokusech mi došla hrozivá skutečnost. Ten klíč tam nepasuje.
2. února/22:10
„To ne, to ne, to ne ne ne ne…“ začal jsem se celý klepat, „, tohle NEMŮŽE BÝT!“ Vrazil jsem vší silou do zámku. A hle, klíč se zlomil. Podlomila se mi kolena. Sklep se počal plnit mým hysterickým smíchem. Popadl jsem zámek. A začal do něj úlomkem klíče bodat. Moje ruka, do které jsem se nejednou trefil, již byla celá červená. Neřešil jsem to. Nikdy jsem neviděl nic humornějšího. Bodal jsem dál.
2. února/22:14
„Vidím, že si to tady užíváš, Alane…“ Vrátila se, ale bylo mi to jedno. Ten zámek jsem musel zničit, musel jsem ho sprovodit z toho světa.
„Chudáčku, ten klíček ti tam nepasoval, co? Navíc sis ho zlomil, ty jsi ale ťululum…“ Zámek jsem konečně přetrhl. Ale to mi nestačilo. Vzal jsem ten delší kus a bodal dál.
„Ale takto budeš celý pobodaný! Nechceš si radši hrát s tímto?“ Dostala mou pozornost. Vytáhla další klíč. Byl ale mnohem lepší. Krásný, stříbrný. Zahodil jsem své hráčky a vrhl se k mříži. Než jsem jej však stihl uchopit, uhnula.
„Tak to ne! Nic není zadarmo! Jen hodní chlapci si můžou hrát s-“
„Ale já jsem hodný chlapec! Dej mi-“
„No tak! Jsi jak z divokých vajec! Navíc podívej se na sebe, jsi úplně špinavý a určitě i vyhládlý! Tady, donesla jsem ti nějaké jídlo. Spapej ho, a možná bude ten klíč tvůj!“~
***
27. ledna
Čekal mě další školní den. Další den, kdy jsem Ho mohla vidět. Nemohla jsem se už dočkat, až zase spatřím ten jeho obličejík. Vypadá moc moc moc pěkně. Sice se tváří, že je drsňák, ale já moc dobře vím, že je měkoučký jako koťátko! Navíc dnes budeme prezentovat projekt, který jsme spolu dostali! Hlavně ho nesmím zapomenout!
Vešla jsem do třídy. Ten projekt se mi vážně povedl, ale nechci, aby ho ještě viděl! Navíc je v něm překvapení! Sedla jsem před Něj, na své místo. Na můj pozdrav nereagoval, ale nemám Mu to za zlé, moc toho nenamluví.
Konečně začala biologie! Plná nadšení jsem se k Němu otočila. Než jsem stačila něco říct, protočil očima. Asi už nechtěl, abych zdržovala. Vytáhla jsem mou práci z aktovky a pyšně jej položila na jeho lavici. Mlčky projel moji práci, kývl hlavou a vytáhl svůj telefon. Pak už se na projekt ani na mě nepodíval
Upřímně, trochu mě to zklamalo. Do projektu jsem totiž schovala tajnou zprávu jen a jen pro Něj. Možná si ji nepřečetl, ale spíš nevěděl, jak reagovat. Je totiž trochu stydlivější povahy.
Po skončení výuky jsem se ho snažila držet a zjistit víc. Mému pohled však vždy unikl. Asi se skutečně bál projevit své city. Potom, co jsem se celý den kolem Něj motala, jsem se Ho pokusil zdržet v šatně, ale jen mě ramenem odstrčil a odešel. Asi jsem tu zprávu skryla moc dobře…
Doma jsem hodně přemýšlela. Přemýšlela jsem, jak se Mu vyznat tak, abych sama zjistila odpověď. Po dlouhém dumání jsem vyřazovací metodou došla k závěru. Řeknu Mu to zítra osobně. Z očí do očí. Přede všemi. Ať už to nikdo další nezkouší.~
| 1.února | 28. ledna |
|---|---|
| Musím na to však jít chytře… | …tak, aby přesně pochopil, co po něm chci… |
| …a já pak získal to, co mi skutečně náleží… | |
| …a měla to jen a jen pro sebe. | |
| Jakmile bude v mých rukou,… | |
| …již nic, nic mi nebude bránit… | |
| …ke štěstí, jež bude východiskem… | |
| …z tohoto věčného utrpení. | |
| Bude to má cesta… | |
| …po které můj život opět nabude spád. | |
| A stane se to přesně tak, jak říkám,… | |
| …neboť využiji veškerých svých prostředků, | |
| abych dostal, co chci,… | |
| …nehledě na cenu. | |
| A kdyby to náhodou nevyšlo na první pokus,… | |
| …tak vím, že jiným způsobem to jistojistě půjde. | |
| Protože,… | |
| …dle prastaré poučky,… |