Temnota. Cítím, jak se mě její dlouhé, ohyzdné pařáty snaží zmocnit. Vyděšená se co chvíli otáčím za ramena. Nic nevidím. Avšak tma žírá mou duši. Můj mozek začíná vymýšlet ty nejtemnější scénáře. Pak už to nevydržím. Vím, že není na co čekat.
Vyskočím na nohy a s rozšířenými zorničkami se rozhlížím kolem. Ticho kolem mě je tak hluboké, že slyším svůj vlastní dech. Tento zvuk doprovází tlukot mého srdce a studený vítr, který si zpívá svou píseň a pohrává si s mými neposlušnými prameny vlasů.
Pomalu avšak jistě se vydávám dál. Nesměle kladu jednu nohu před druhou. Mé oči se snaží zaostřit na stíny, které pronásledují každý můj následující krok.
Nacházím se v lese. V tom nejhustějším a nejtemnějším lese, jaký si jen lidská fantazie dovede představit. Stromy se nade mnou tyčí jako majestátní obři. Navozují ve mně směsici úcty a strachu. Který z pocitů převládá, netuším. To však není důležité. Koruny těchto mohykánů ke mně nepustí jediný paprsek slunce. Slunce? Kolik je hodin? Je ráno, poledne či večer? Na žádnou z těchto otázek neznám odpověď. A tak jsem i nadále nucena nořit se do tohoto spletitého labyrintu plného tajných stezek a zákoutí.
Ztrácím pojem o čase. Nevím, jak dlouho už bloudím. Každý strom mi připadá stejný. Mého nitra se zmocňuje nepříjemný, tísnivý pocit. Svírá mou duši. Snažím se s ním bojovat. Nesmí mě ovládnout. Ne.
Náhle to uvidím. Srdce v mé hrudi zaplesá radostí. Nesmím to vzdát. Ne teď.
Stromy se přede mnou pomalu rozestupují. V šeru spatřím světlo. Polije mě zvláštní teplo. V mém srdci se rozhoří plamínek naděje. Nedovolím, aby uhasl. Nikdy. Avšak mému putování zdaleka není konec. Cesta bude ještě dlouhá. I tak se nebojím. Po tom všem, vím, že mám naději.