Naděje umírá poslední – toto přísloví (úsloví) každý dobře zná. Naděje je jako malá květinka, která se krčí v naší duši. Pojem by to měl být radostný, ale nesamozřejmý. Roste v nás spolu s věkem, citovou výchovou a zkušeností.
Patří k emocím, které ovládají tělo i duši, jsou nevědomým procesem, u dítěte neodhadneme příčinu. Jsou to spontánní reakce na okolnosti, záleží na nás, jak si je vykládáme.
Náš svět je plný sporů, válek, nudných afér, jejichž důsledky se odrážejí v rodinách i na dětech. Rozhodování je těžké, vzniká mnoho obav při řešení základních potřeb lidí a sociálního zajištění. Často se mluví o dezinformacích, které nikdo nekontroluje. NÁŠ SVĚT POTŘEBUJE NADĚJI A DŮVĚRU, jak slyšíme kolem sebe. Americký psycholog Erik Erikson tvrdí, že „naděje je první a zároveň nejpotřebnější ctnost, spojená se stavem žití”. Cítíme to v určitých fázích života. Věřit s radostí v očekávaní je přání naší duše. I kniha knih – Bible – často píše o trojici pojmů: vztah víry, naděje a lásky, jejichž působení se ovlivňuje navzájem.
Za mnoho let svého života vzpomínám na velký dar naděje, kdy jsem pocítila (i když se strachem) naději, která byla řešením mého nešťastného dětského období: měla jsem od mládí těžkou kostní nemoc. Nebyly léky, způsob léčby klasický, během let kontroly a čištění rány na noze. Pohyb omezen, místy samo vzdělávání doma, malá komunikace s dětmi i okolím. Během puberty se příznaky choroby zhoršily. Následovalo vyšetření v nemocnici v Hradci Králové, a závěr lékařů: „Takhle nemůžeš dál žít.”
Jednalo se o dva mladé lékaře, kteří se rozhodli s primářem zvolit pokus na základě reverzu – operace (5 hodin), dlouhá rekonvalescence (nechodící noha v sádře). Nezbývalo, než doufat a mít naději, že jejich výjimečné rozhodnutí bylo správné. Nejen oni (ale především oni) mi dodali naději a důvěru. Do dneška si na ně pamatuji. Moje utrpení bylo velmi těžké pro mého otce, který často plakal, a milovanou babičku, která to se mnou prožívala. Nutno počkat 1 rok, pak 2. rok, až se postupně ukázalo, že naděje nebyla marná. Z důvodu této operace jsem (jako ti medici) chtěla jít studovat medicínu, abych také dokázala pomáhat druhým. Bohužel, jsem se nedostala, byly jiné poměry.
Přišly další životní těžké etapy, musela jsem se pokusit bojovat (zvítězit) – ledviny, srdce, žlučník, a hlavně o návrat k nadějím, víře a lásce, které hrají v životě „prim” a dokáží posílit.
A co týče toho rozhádaného světa, chci věřit obrovskému množství špatných zpráv navzdory, že každý den je darem, že lidé se dokáží dohodnout, když jsou na pravém místě, že vražda je hřích, a že svět potřebuje naději a důvěru, tak jsme si četli i v dětských pohádkách.
Jak praví latinské přísloví – „dum spiro spero“, neboli „dokud dýchám, doufám”. Nebo také vyjádřeno slovy ruského spisovatele Nikolaje Gavriloviče Černyševského „za nocí nejtmavších na slunce pamatuj”.