Dolů, nahoru, dolů, nahoru. Pirueta, skok, kroková sekvence. Držet rovně ruce, vzpřímená záda, vypnutý trup. Pak všechno od začátku. Neudělat jedinou chybu, jinak totiž následuje pád. Po každém pádu ale následuje cesta nahoru, ne? Může tak přemýšlet krasobruslař, který ví, že bude muset nespočet takových pádů netknutě přečkat? Obklopen chladem kluziště i vlastního těla, noži bruslí třískajícími o led a nátlakem přicházejícím ze všech stran? Hlavně se rychle postavit zpět na nohy.
Opatrně jsem se přesunula ke dveřím mantinelu, nevěnujíc pozornost vzdáleným hlasům ostatních krasobruslařek. V tuto chvíli snad už jen spekulovaly, co se mi to vlastně stalo. Od rtu mi odkapávala krev. Taková drobná zranění nejsou na ledové ploše nic neobvyklého.
Razila jsem si cestu skrz dveře a skupinky diváků, které na tréninku nesmějí chybět. První oči, do kterých jsem se však podívala, byly mé vlastní. Unavené hnědé oči, v zrcadle na toaletách. Popadla jsem papírovou utěrku a přitiskla si ji k tváři.
Bylo mi do pláče. Je tohle opravdu to, čemu chci věnovat celý můj život? Bude můj talent skutečně využit? Nebo budu jen další tuctovou tanečnicí na ledě, která stráví zbytek svých dní snahou o uznání ostatních. Či pro pouhé dosažení vnitřního klidu.
„Musím odsud pryč,“ pomyslela jsem si, „někam na vzduch. Hlavně nezůstávat tady.“ Vyzula jsem brusle, z věšáku strhla kabát a šálu. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, byl útěk.
Opustila jsem to důvěrně známé, staré místo a vyšla do ulic. V zimním čase člověk chladu neuteče.
Zrovna začínalo sněžit. Bílý sníh se v kontaktu s mojí rankou zbarvoval do červena. Rozhodla jsem se proto, a taky protože mě sníh neúprosně bodal do obličeje, zbytečně neupozorňovat na rozbitý ret a zahalit se šálou úplně.
O několik set metrů později jsem už stála na náměstí. Ideální možnost ztratit se v davu, a o to ideálnější místo, protože tady vás nikdo nenajde. Alespoň na chvíli.
Opřela jsem se o zábradlí vyhlídky, pozorujíc okolní ruch. Množství stánků a lidí je obklopujících dokázalo navodit vánoční náladu, jak se patří. V zápalu obdivování takové sváteční scenérie jsem ani nezaznamenala postavu, co se vedle mě objevila. Za normálních okolností bych tomu asi pozornost nevěnovala, co mě ale z dumání vytrhlo, byla slova. Ta slova mě přinutila se mu podívat do tváře. „Zdravím, slečno.“ začal. Byl to chlapec stejného věku, oděný v obrovském černém kabátě a šedém svetru. Hnědé vlasy mu padaly do očí, které byly i přes brýle jen ztěžka vidět.
„Můžu vám nějak pomoct?“ odpověděla jsem, hlas tlumený masou šály kolem mé tváře.
„Nevím, jestli ta, kdo potřebuje pomoct, nejste spíš vy.“ Opáčil.
„Jste odvážný se takhle ptát úplně cizího člověka. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo.“ Jeho tvrzení mě zaskočilo. Není důvod, proč bych se někomu cizímu jen tak svěřila. Ale on vypadal tak povědomě…
Ten chlapec se však jen pousmál. „Nemá smysl se nechat strhnout špatnými myšlenkami, zvlášť když jste na to sama.“
V podstatě mě k té konverzaci vyzýval. Ale co, za zkoušku člověk nic nedá, že. Navíc vypadal, že žádné špatné úmysly nemá. „Snad problém se sebenaplněním, řekla bych. Neustále se snažím si získat přízeň a úctu druhých, ale bez výsledku.“ Najednou mi můj problém připadal směšný.
„Trávíte svůj čas ráda?“ zeptal se s potutelným úsměvem na tváři. Cítila jsem, že mě čte jako otevřenou knihu.
Povzdechla jsem si. „Ovšem že ne… kdo by takhle rád žil? Vždyť to je přece směšné. Ať se člověk snaží jak chce, nemá ze sebe na konci dne ani dobrý pocit.“
Chlapec se odmlčel. Že by už neměl dobrých slov? Vlastně bych už měla jít, pomyslela jsem si. Udělala jsem krok od zábradlí, přehazujíc si šálu přes rameno.
„Máte naspěch, slečno?“ Konečně promluvil. To má být všechno?
„No…koneckonců jsem se tady v první řadě ani neměla objevit.“ Nechtělo se mi přemýšlet o problémech, které jsem si útěkem způsobila. Zamířila jsem ke schodům.
„Bylo to s vámi pěkné.“ pousmál se. Úsměv jsem mu opětovala. „Chtěl jsem vás pozvat na punč. Snad se tedy ještě někdy uvidíme.“ Další pauza. „Možná ještě jednu myšlenku na závěr? Obklopujte se věcmi a lidmi, co udělají radost zejména vám, nejen ostatním. Protože v momentě, kdy sama nejste šťastna, ostatní potěšíte jen těžko.“
Rozloučit jsem se nestihla. Ten chlapec byl jakoby mrknutím oka pryč. Byla jsem zničehonic zahalena vlnou ruchu a spousty lidí, jeho slova mi ale v paměti utkvěla navždy.